2. kapitola - Různý věkový odstup sourozenců přináší různé typy vztahů a vazeb - jak mezi dětmi samotnými, tak vzhledem k rodičům. Rozhodně ale nelze říci, že by ten či onen model byl předem z hlediska vztahů jednoznačně přínosný nebo naopak škodlivý. Každý má svá úskalí, u každého záleží na celkovém kontextu vztahů a individualitě dětí.
Pro mnohé rodiny je plánovaným řešením pořídit si děti co nejrychleji po sobě (velmi často během dvou až tří let), jiné si kvůli co nejkvalitnější péči o prvorozence nebo pracovním ambicím či finančním obavám dopřejí další dítě až o řadu let později. Běžné také dnes je, že děti z prvního manželství či partnerství získávají nové sourozence z „nové rodiny", v níž vyrůstají.
Děti kolem pouhého roku „od sebe"
Takto malý věkový odstup málokdo plánuje. Většinou v těchto případech dochází k dalšímu početí v době, kdy maminka přestává kojit a ještě nestačila začít brát antikoncepci. Nevýhoda pak spočívá v tom, že starší dítě by si ještě zasloužilo nějakou dobu intenzivní pozornost a péči, což se zároveň s miminkem těžko zvládá. Navíc to klade značné nároky na matku: starší potomek sotva chodí, v ničem není soběstačný, zkrátka péče o dvě tak malé děti bývá značně vysilující. Ale dá se to zvládnout ku prospěchu všech. Děti se brzy snadno sblíží, mají posléze společné hry a aktivity, které je jednak vzájemně obohacují, jednak uleví rodičům, když už nemají sílu neustále děti „zabavovat". Nicméně ani v těchto případech nelze vyloučit sourozeneckou rivalitu a žárlivost. Ta se může vyskytnout při jakémkoli věkovém odstupu.
Nejčastějším rozdílem jsou 2-3 roky
Nejčastější model
Při plánovaném rodičovství je nejfrekventovanější mít děti dva až tři roky po sobě. Je to z mnoha hledisek praktické: děti si po krátkém čase spolu hrají, jsou si bližší svými zájmy, rozumějí si, mohou spoustu času trávit společně. Rodiče nemusejí nijak zvlášť specifikovat, co poskytnout a jak se věnovat jednomu nebo druhému, i když alespoň v minimální míře by měli respektovat, že jeden je starší, vyzrálejší a lze mu předkládat složitější podněty než tomu mladšímu. Výhodou také je, že děti mohou chodit do stejné školky a potom školy, na obdobné kroužky. Přesto odborníci varují před tím, přistupovat k oběma dětem stejně, ignorovat jejich případné odlišné sklony a zájmy. U dětí s menším věkovým odstupem může nastat situace, že o to víc hledají vlastní individualitu a chtějí ji uplatňovat.
V podstatě dva „jedináčci"
O větším věkovém odstupu se často tvrdí, že vychováváte dva „jedináčky". Už například pětiletý rozdíl, natož třeba desetiletý, dává malou šanci, že sourozenci navážou "partnerský" vztah, protože každý má jiné zájmy odpovídající odlišnému věku, ke každému přistupují rodiče odlišně. Často se tvrdí, že se tím pádem mezi nimi nevytvoří ani vzájemná loajalita, což bývá sopjováno s větší mírou sobectví a sebestřednosti. Ve skutečnosti je to do značné míry pověra - výchova k nesobectví, kamarádství, pěstování ostatních sociálních vztahů a vazeb může absenci sourozence zcela kompenzovat. Na druhé straně bývá pojem jedináček spojen s ochuzením o sourozeneckou sounáležitost, společné hry a společná tajemství. Leccos z toho dítě, které vyrůstalo dlouho jako jedináček, skutečně neprožije. Nicméně spoluúčast na péči o malého bratříčka nebo sestřičku se rovněž může stát základem oboustranného hlubokého vztahu, který potrvá po celý život.
Reakce na článek