Bydlení přesně podle vašich představ a jako bonus sousedi, které máte rádi, rozumíte si a navzájem si pomáháte. Připadá vám to v dnešní době velkolepých developerských projektů a satelitních vesniček jako nemožné? Omyl! Jde o takzvaný cohousing neboli blízké sousedské bydlení a první pokusy o něj se rozjíždí už i v České republice.
Toužíte po hezkém bytu či domku, ale zároveň se vám nelíbí představa obřích anonymních sídlišť, nových bytových domů či domků rostoucích na poli? Rádi byste žili někde, kde budete své sousedy znát, přátelit se s nimi a dokonce si třeba vypomáhat s hlídáním dětí, vařením, praním a podobně? Tak to vás nejspíš zaujme cohousing…
Co je cohousing?
Jde o způsob bydlení, jehož smyslem je vybudovat sousedskou komunitu jako naprostý protiklad ke stavu, kdy své sousedy ani neznáte. V podstatě to funguje tak, že skupina lidí, kteří mají podobné představy o bydlení (o lokalitě, o tom, zda chtějí žít v bytě či domě, kolik financí na to mohou vyčlenit a podobně), zakoupí pozemek a následně na něm postaví jednotlivé domy či bytový dům.
Každá rodina pak vlastní svůj prostor k životu, tedy byt či rodinný domek, ale zároveň tam jsou i společné prostory. „To je vlastně jeden ze základních znaků cohousingu. Většinou jde hlavně o velkou společenskou místnost s kuchyní, ale třeba i hernu pro děti, prádelnu, jednoduše to, co daná skupina lidí potřebuje,“ vysvětluje zakladatelka webu o cohousingu a jeho propagátorka Anita Michajluková.
Blízcí přátelé nebo lidé sdílející podobné názory budou za sousedy určitě vítáni
Tip redakce: O tom, kam až může vést dnešní lpění na anonymitě se dočtete v článku Smutný znak dnešní doby: Mailujete, ale nemilujete!.
Láká to jen někoho
Pravdou je, že v České republice ještě žádný velký cohousingový projekt nebyl zatím dokončen. A faktem je i to, že v našem prostředí k němu inklinují především poněkud alternativněji založení jedinci toužící po souladu s přírodou, ekologickém způsobu života a podobně. Podle architektky a další propagátorky cohousingu Veroniky Bešťákové je to ale jen proto, že v ČR je vše ještě na začátku. „U nás se o cohousingu poprvé začalo mluvit někdy v roce 2008, ale spousta lidí o něm neslyšela doposud. A problém je, že kvůli čtyřiceti letům komunismu mají Češi obecně strach z jakéhokoli kolektivismu a podobně. Je ale jen otázkou času, kdy se té individuálnosti, anonymity a hrabání si jen na vlastním písečku nabažíme,“ tvrdí Veronika Bešťáková.
A je to prý problém celé východní Evropy. „Na Slovensku nic není, v Polsku a Maďarsku také žádný cohousingový projekt nenajdete,“ upřesňuje Veronika Bešťáková.
Velké zalíbení prý ale v cohousingu nacházejí především mladé rodiny s dětmi a senioři. „Jde o skupiny, které často trpí nedostatkem osobních kontaktů. Maminky na mateřské jsou leckdy pořád jen s dětmi a chybí jim kolektiv, senioři jsou pak na tom ještě hůř,“ vysvětluje Veronika Bešťáková.
| První průkopníci u nás! 2 rodiny hledají své sousedy | |
 |
„Cohousing nás zcela nadchl. V současnosti jsme dvě rodiny a pro začátek hledáme další dvě, které s námi do našeho projektu půjdou. Dokončujeme cestu k prvnímu pozemku, máme zde internet. V plánu máme to, že odtud půjde pracovat na dálku," řekl nám Michal Martoch, nadšenec a spoluzakladatel portálu Workline.cz. |
Výhody i nevýhody
Taková forma bydlení má samozřejmě mnoho na první pohled jasných výhod:
- Příjemné sousedské vztahy, které mnohdy přerůstají v přátelské svazky
- Možnost jakékoli výpomoci od půjčení si mouky, přes hlídání či hromadné vyzvedávání dětí ze školy, až po společná večerní posezení
- Možnost vybudovat bydlení skutečně podle vlastních představ, aktivně se zapojit do plánování a podobně
- Finanční úspora, protože mnohé věci mají členové komunity společné (například sekačku na trávu, trampolínu pro děti, pračku ve společné prádelně a podobně), tudíž si toho ve výsledku mohou pořídit víc
Ale samozřejmě vše má i své stinné stránky, takže i cohousing má svá rizika. „Například je velmi náročné neustále něco řešit, o všechno se společně starat, dávat dohromady představy všech. To není jednoduché,“ říká Anita Michajluková.
Podcenit nejde samozřejmě ani možnost, že se s někým nepohodnete. „Hodně lidí, kteří mají možnost do něčeho mluvit a projevovat vlastní názor – to je samozřejmě určité riziko,“ potvrzuje Veronika Bešťáková s tím, že právě proto je optimální počet členů cohousingu stanoven na padesát členů. „To je tak akorát, aby když se s někým nepohodnete, mohl jste se mu elegantně vyhýbat, ale zároveň je tu v podstatě jistota, že najdete i lidi, s nimiž si budete vyloženě rozumět,“ vysvětluje Veronika Bešťáková.
| Historie cohousingu |
| Cohousing vznikl v Dánsku. První projekt nazvaný Saettedammen tam byl dokončen v roce 1972, přičemž jen o pár let později se tento způsob bydlení zabydlel i ve Švédsku a Holandsku. Někdy kolem roku 1990 se myšlenka blízkého sousedského bydlení dostala i do USA, kde se jejími propagátory stali architekti Charles Durrett a Kathryn McCamant. Po roce 2000 se o cohousingu začalo mluvit i v Austrálii, Japonsku, v Jižní Korei, ale i v jižní a západní Evropě. Dnes už dokonce existuje i takzvaný senior cohousing, který má stejné principy jako ten klasický, je ale určen pro starší lidi, kdy nejčastější věkovou hranicí bývá padesát let. První takový projekt vznikl opět v Dánsku, a to v roce 1987, ale více se tato forma bydlení na druhou půlku života rozběhla až po roce 2000. |
Tip redakce: Už máte vybráno a kupujete byt či dům? Na tyhle věci si dejte pozor!.
Co si o tom myslíte? Líbilo by se vám takové bydlení, nebo máte opačný názor?
Reakce na článek
verbum.finitum
:-)
Já mám úžasné sousedy. Vedle mě bydlí dvě postarší dámy (z každé strany jedna :D), které jsou tady od té doby, kdy byly paneláky postaveny, takže jim záleží hlavně na tom, abych pravidelně uklízela společné prostory, a dál je jim všechno šumák, takže spolu vycházíme dobře. Nejsem ani hlučná, respektuji jejich pohodlí, protože sama hluk nesnáším. Ale nade mě se asi nedávno přistěhovali noví, kteří tu měli puštěné rádio do 21:59 šíleně nahlas, a v zrekonstruovaném bytě mají dlažbu či plovoucí podlahu, a to skřípání při odsouvání židle mi dere uši. Protože je to tu opravdu klidná lokalita, tak je to děsně slyšet, a opravdu mi to moc vadí
nedovedu si představit, že bych bydlela mezi hlučnými lidmi, asi bych se zbláznila 
N3C2
nesnášim sousedy
Nenávidím svoje sousedy. Ti nade mnou se neustále hádají, perou, řvou na sebe, mlátí dveřma ve dne i v noci, až se otřásá celý dům. Do toho jejich pes neustále štěká a když po sobě hází nádobím v noci, tak to je opravdu síla! A ti pode mnou? Souloží zase tak moc hlasitě (leckdy i z otevřeného okna), že by se ani pornoherci za ten výkon nemuseli stydět. Několikrát jsem volala Policii, vždy domluví a já mám alespoň 2 měsíce od nich klid
irenkamoravanka
Sousedé na dlouhé téma.
Ahojky, seusedé to je téma asi na dlouho. Přestěhovali jsme se do 1 patra panelového domu. Máme 3 děti stoho jedno postižené a nemocné a druhé nesmírně hyperaktivní. Majitelka a sousedka pod náma ví jaké máme děti . Sousedka pod náma si pořád stěžuje na Družstvu že je ruch a dupání v bytě. Mi máme syna epileptika a nesmí být v rušném prostředí ani televize u nás nehraje na hlas , žádná hudba a ani žádné večírky či jiné sezení. Vždy když děti prolítnou bytem se ozvou rány na trupky od topení.Jsem doma sama se 3 dětmi už 2 měsíce a sousedka si pořád stěžuje . Dokonce jsem i pořídila koberec do obýváku kde jsme celej den a nepomáhá to.Je to na úkor synova zdraví je astmatik a nesmí mít koberce .Už jsem si nevěděla rady tak jsem ji dala ke Komisi na město snad se tam nějak domluvíme. Se sousedkou není vůbec řeč, asi nikdy neměla děti.Závidím Vám všem kteří máte dobré sousedské vztahy