Otřesný příběh! O tom, že se děti týrají ve velmi raném věku, se toho hodně napsalo. Ale co když se se šikanou osobně setkáte?! Právě to se stalo naší „redakční kamarádce“, která učí na prvním stupni základní školy. Nestačila se divit, co „její" druháci opakovaně prováděli své spolužačce.
Simona má děti ráda, práce s nimi ji baví, neustále si vymýšlí, jak výuku zpestřit. Dále na rozdíl od mnohých jiných učitelek tráví i většinu přestávek s dětmi. Přesto dokázala skupina sedmi z nich využít situací, kdy ze třídy odešla, a „vrhly se“ na Adélku. „Když jsem je jednou přistihla, nevěřila jsem vlastním očím. Povalily ji na zem, kopaly do ní, píchaly jí tužkama do brýlí, sypaly na ni zbytky svačiny,“ líčila nám otřesená Simona. Při následném „výslechu“ se ukázalo, že je to už poněkolikáté. Adélčiny modřiny to ostatně dosvědčovaly. Měla ale strach to někomu říct a styděla se. I rodičům tvrdila, že se jí to stalo při tělocviku. „Jak mi pak řekli, věděli, že Adélka není moc motoricky zdatná. Nicméně mamince už to připadalo podezřelé a chystala se za mnou zajít,“ říká Simona.
Adélka byla „jiná“
Nabízí se logická otázka, čím si Adélka „vysloužila“ roli oběti. Jak nám Simona vysvětlila, v lecčems se od ostatních dětí lišila. V některých předmětech vynikala, zároveň byla v hodinách nadmíru bezprostřední, což ostatní vesměs vnímali jako „potrhlost“. Ale při tělocviku působila kvůli své zmíněné motorické neobratnosti poněkud směšně. „Jako pedagožka dobře vím, že takovéhle kombinace se stávají častým terčem pošklebků. Ale netušila jsem, že to dojde tak daleko,“ konstatuje Simona.
Ze školy si Adélka nosila modřiny
Co s viníky?
Viníci byli přísně pokáráni, museli se Adélce omluvit, učinit „pokání“ před celým pedagogickým sborem, dostali třídní důtky. Navzdory naší pochybovačnosti ohledně toho, zda jsou skutečně „napraveni“, je Simona přesvědčena, že ano. „Byli vyděšení, myslím, že pochopili, jak příšerně se chovali. Jsou ještě malí na to, aby se uměli příliš přetvařovat,“ tvrdí.
Na názor jsme se zeptali i naší konzultantky, psycholožky Martiny Fenclové. „Je pravda, že sedmileté děti se sice dokážou chovat surově a krutě, ale pokud se to s nimi důkladně probere a vysvětlí, co to vlastně prováděly a jak by se cítily, kdyby se to stalo jim, jsou schopné nahlédnout a pochopit, jak to bylo špatné,“ míní psycholožka. Jak ale dodává, speciální pozornost by si měl zasloužit hlavní iniciátor. „Ten v sobě většinou má skutečně asociální sklony. Ostatní se spíš ,jen' nechají manipulovat. Což je samozřejmě také chyba, ale je u nich vysoká pravděpodobnost, že v budoucnu už se podobného chování vyvarují,“ tvrdí Martina Fenclová.
O to větší byl ovšem pro Simonu šok, když narazila na reakce rodičů potrestaných dětí.
Šokující reakce rodičů
Svorně protestovali proti uděleným třídním důtkám a měli tendenci celou záležitost bagatelizovat. Dokonce se odvolali k řediteli školy. „Ten naštěstí stál jednoznačně za mnou, ale připadalo mi absurdní, když jsme jim museli vysvětlovat, že si jejich dítka tresty zaslouží, jak by jim bylo, kdyby někdo takhle zacházel s jejich synem nebo dcerou,“ vypráví Simona.
I v této souvislosti jsme požádali o komentář psycholožku Fenclovou: „Je přirozené, že většina rodičů má tendenci své děti bránit. A ty se zase snaží ze strachu nebo pocitu provinění svoji vinu před rodiči zmírňovat. Ale je nutné, aby dospělí jednotně poukazovali na nepřijatelnost jakékoli šikany a oprávněnost trestů. Jinak hrozí, že děti dostatečně nenahlédnou, co vlastně oběti způsobily."
Pokud jste se s podobným příběhem nebo jakoukoli formou šikany setkaly, napište nám. Věříme, že čím víc se o ní bude mluvit a psát, tím snáze se budou hledat vhodná východiska. Naše adresa je info@prozeny.cz.
Reakce na článek
kutmark
šikana bude pořád !
šikanu, jsem zažila osobně a rozhodně šťastný konec neměla. nesu si zážitky na celý život.tenkrát rozhodně nikdo nic nechtěl řešit.nesetkala jsem se s tím, že by učitelé trávily s námi i o přestávkách.to se kolovalo na chodbách
teď se všemu směju
Bobisek-22
Šikana
Mému synovi, který byl loni v 1 třídě bylo ve škole taky ubližováno, nemohl se soustředit na učení, nosil špatné známky. Dlouho jsem ten problém nemohla z něj dostat. Když jsme psali úkoly doma vše bylo v pořádku a když přišel druhý den ze školy měl špatnou známku. A pak jsem se ho zeptala narovinu, jestli mu někdo ve škole ubližuje. Vše mi řekl, že je tam jeden spolužák, který ho bije a zametá s ním o zem. Druhý den jsem šla do školy a slušně jsem tomu spolužákovi vysvětlila, že to co dělá je moc špatné a pokud se to bude opakovat, tak to budu muset řešit s paní učitelkou a také z jeho maminkou. A ono to pomohlo... od té doby je syn jako vyměněný a velmi klidný, spolužák si dodnes k synovi nic nedovolil a to už je ve 2 třídě
mario.nette
Já myslela, že je zabiju!
Když mi bylo 16 let, měla jsem hodně kamarádů mezi děckama... rozuměla jsem si s nima víc, než se stejně starýma. No a jedna holčička, bylo jí 8 let taky měla modřiny... nejdřív jsem si myslela, že to dělaj rodiče... ona se mi pak svěřila, že jeden kluk jí mlátí. Ona byla tak droboučká...byla pro mě jako sestřička, kterou jsem nikdy neměla, moc mě to bolelo, když se mi svěřovala...no já si jednou na toho cajzla počíhala a dala sem mu facku pěknou (a to jsem se ještě držela, protože já měla chuť ho zabít). Pak jsem mu řekla, že nechá Emilku být nebo to neskončí jen fackou - no pohrozila jsem mu psychicky :D a opravdu už to nedělal! Já vím, že se to asi dalo řešit jinak...ale vtu chvílí jsem měla strašný vztek na něj! :( s Emilkou jsem se ještě rok vídala, pak se odstěhovali... :)