Strašit neposlušné děti lze lecčím. A i těm nejtrpělivějším maminkám občas rupnou nervy a volají neexistující pomocníky, jako je třeba čert. Ale neradujte se, i když máte pocit, že to funguje. Jde totiž o úspěch jen dočasný. „Pokud dítěti něco slibujete za prohřešky a nesplníte to, postupně to ztrácí účinek, i taková ježibaba,“ vysvětluje psycholožka.

Podle ní strašení do výchovy nepatří. Dítěti v podstatě nic nedává a ničemu ho neučí. To, že to zpočátku funguje, je jen výsledek toho, že se dítě bojí, ne toho, že chápe, co je správné a co ne. „A možná u citlivějších dětí může být výsledkem jen to, že se bojí, a to někdy i později v životě. Třeba tmy, sklepa, uzavřených prostor a podobně,“ dodává Danuše Jandourková.

F28Jak na Mikuláše a Ježíška

To, že se děti nemají strašit, ale neznamená, že bychom je měli ochudit o tradice v podobě slavné trojice Mikuláš, čert a anděl. Ale chce to jít na to trochu jinak. Nevyužívejte je ke strašení, ale k bilancování. A jako hlavního hrdinu zvolte Mikuláše, nikoli čerta. „Mikuláš se může dětí zeptat, co se jim daří, čím dělají rodičům radost a čím je naopak trápí. A zkusit se domluvit, v čem se zlepší. Čert i anděl jsou symboly dobra a zla, ale měli by být v pozadí,“ radí Danuše Jandourková.

Podobné to je i s Ježíškem. Zapomeňte na věty typu „jestli nebudeš hodný, Ježíšek ti nepřinese žádné dárky“ a použijte ji v trochu jiném pořadí. Zkuste raději říci: „To jsem ale zvědavá, zda jsi byl tak hodný, že ti Ježíšek nadělí nějaké dárky.“ A protože děti pod stromečkem vždy něco najdou, můžete se s nimi pak radovat, že to vyšlo, že být hodný se vyplácí.

Pohádka, nebo horor

Vlk sežral babičku, pak ještě Karkulku. Hajný mu rozpáral břicho, nacpal do něj kamení a vlk se potom utopil. Když se nad tím člověk zamyslí, připomíná to spíš slavný horor Texaský masakr motorovou pilou, než pohádku pro nejmenší. Jenže dětem tohle kupodivu nevadí. „Je to nejspíš tím, že se s takovými pohádkami děti poprvé setkají, když jim ji čteme. O pohádce s nimi mluvíme, vidíme, jak na ni reaguje a podle toho vysvětlujeme,“ říká psycholožka Danuše Jandourková. Navíc v pohádkách vždy vítězí dobro nad zlem, a to je pro děti to nejdůležitější, to, co jejich mozek nejvíce vnímá.

A podobné je to i u televizních pohádek, kde se třeba Tom a Jerry neustále mlátí a usilují si o život. Děti je milují, a přesto to na dětských hřištích nevypadá jako v boxerském ringu. Tak nějak podvědomě chápou, že je to nadsázka. Navíc tyto pohádky sledují už ve věku, kdy z vlastní zkušenosti vědí, že když se něčím tvrdě praští po hlavě, dost to bolí. „Obecně ale platí, že by rodiče měli pečlivě vybírat, na co a jak dlouho nechají své děti koukat. A pokud je to možné, pak koukat s nimi právě proto, aby jim mohli vysvětlovat, co se tam děje,“ dodává Danuše Jandourková. A dobré je podle ní řídit se i tím, jaký doporučený věk je na knížce či na DVDéčku uveden. Většinou totiž odpovídá tomu, co je dětský mozek schopen pochopit, a co ne.

Vybudujte si respekt bez strašidel

Strašení je jen takové chvilkové záchranné lano, které stejně brzy povolí a bude nám nanic. Mnohem lepší je odmalička dětem vysvětlovat, co je a co není správné a žádoucí. Navíc slovu „zlobit“ většina malých dětí nerozumí. Co to je „to zlobit“, honí se jim v hlavičkách. „Spíše je třeba řešit konkrétní prohřešky, teď a tady,“ upřesňuje Danuše Jandourková. Mnohem víc než ježibaby a podobné nereálné výhrůžky do budoucna se tak vyplatí konkrétní pojmenovávání věcí a jejich okamžité řešení. A k tomu je samozřejmě potřeba trpělivost, pevné nervy a důslednost.

Ale i když vám někdy ty nervy ujedou a nechtíc vytáhnete tu ježibabu, nezoufejte. Pokud není strašení základním stavebním prvkem vaší výchovy, budou na to vaše děti možná jednou se smíchem vzpomínat.

Jak to vidí redakce
Lucie Müllerová: Mě rodiče strašili sovami, a to hlavně večer, když jsem nechtěla spát. Jako malá jsem tak věřila, že sovy odnášejí děti, které nespí. Dodnes se smějeme, jak jsem pak stála v zoo před voliérami sov a odmítala otevřít oči.
Lucie Bártová: Mě strašila jen babička, a to když jsem lezla, kam jsem neměla. Buď tam číhal vodník, který by mě stáhnul, nebo čarodějnice, která by mě zase unesla. A bratranci mě strašili tím, že mám za sebou přízrak, který mě pomalu pohlcuje.
Michal Snížek: U nás v rodině chodí děti strašit kůžák. To je takové to auto, které jezdí po vesnicích, huláká pééééříííí, kůůůůžeeee a bere si zlobivé děti...
Lucie Feiková: Po zhlédnutí pohádky S čerty nejsou žerty stačí ke strachu málo. Jen procházka lesem okolo skalnatého výběžku, pod jehož zemí bydlí samý satanáš :-) Pochopitelně, že celé peklo sleduje, jak se na zemském povrchu děti chovají. A čert je okamžitě připraven nastartovat svůj velký vak a doletět si pro neřády. Při každém mém zlobení se proto nasadily botičky a vyrazilo se ven, a to poměrně často.

A jak je to se strašením u vás doma? Používáte pohádkové „zbraně" a voláte na děti všemožné postavičky od vodníka po Polednici? Přidejte své veselé i výchovné zážitky do diskuse pod článkem!