„Mami, přestaň, nesahej na mě!" nebo „Kdy už odejdeš z koupelny? Chci tam být sama." Že takovéhle hlášky znáte? Většina rodičů dospívajích dětí asi ano. Zkrátka, dřívější bezprostřednost ohledně mazlení, doteků a nahoty, je ta tam. Jak s těmito novými okolnostmi zacházet?
S nástupem puberty se mnohé z toho, co bylo donedávna zcela přirozené a samozřejmé, rychle mění. Například zatímco bylo běžné, že se dítko s vámi přišlo pomazlit nebo se alespoň přitulit, teď se při jakémkoli pokusu o fyzický kontakt takřka štítivě odtahuje. Směli jsme mu asistovat při koupání, teď se v koupelně důsledně zamyká, případně tropí popuzené hysterické scény, když vstoupíte. A na veřejnosti se občas tváří, že se stydí už za to, že k sobě vůbec patříte. Inu, je zapotřebí se k dospívajícímu potomkovi začít chovat jinak, než když to byl malý mazlíček k zulíbání.
Respektujte intimitu!
„Některé děti tato fáze mine, ale značné procento z nich začne být v pubertě na projevy intimity a fyzického kontaktu háklivých,“ říká psycholožka Martina Fenclová. Základem je podle jejích slov vycházet z toho, co je druhému příjemné nebo nepříjemné.
„Pokud se dítě začne stydět, když by ho měli rodiče vidět nahé, můžete poznamenat, že na tom není nic hrozného, ale důsledně soukromí při mytí a oblékání dodržujte. Zároveň je třeba si uvědomit, že obdobně může mladého člověka uvádět do rozpaků, pokud své rodiče překvapí nahé v koupelně a podobně. A to i když se u vás do té doby žádná velká stydlivost nepěstovala. Pak se rovněž snažte takových situací vyvarovat,“ doporučuje psycholožka.
Jak vysvětluje, dospívání s sebou nese kromě zvýšeného studu, sebepozorování a potřeby soukromí i nutnost začít budovat rodinné vztahy na nové bázi – větším respektu, partnerství, toleranci. V přechodné fázi se to může jevit jako ostentativní distancovanost, je ale třeba i v této oblasti hledat cesty, které oběma stranám vyhovují.
Mějte se svým teenagerem trpělivost
Rozhodně se chyby dopouštějí ti, kteří trvají na tom, že jejich potomek je stále malé dítě a podle toho s ním zacházejí a snaží se mu nadále roli mazlíčka vnucovat. Nicméně – možná to znáte z vlastní zkušenosti – nálady a pocity dospívajícího se mění, takže jim naopak občas může přijít vhod zase se stulit v mámině klíně. Umožněte jim to.
I přehnaná obezřetnost škodí
Odborníci upozorňují, že někdy jsou to právě rodiče, kdo svou přílišnou odtažitostí škodí zdravému, přirozenému vývoji dítěte i vzájemným vztahům. „Může to vyplývat z povahových rysů lidí, kteří třeba sami příliš vřelé rodinné prostředí nezažili, a zejména v dospívání už jim nějaké mazlení připadá nepatřičné. Není to zásadní problém, pokud děti v jiných ohledech cítí a uvědomují si rodičovskou lásku. Každopádně je lepší i drobné fyzické kontakty nabízet jako možnost, nikoli si je vynucovat,“ míní Martina Fenclová.
Potvrzuje to vyprávění Inky. Dnes má dospělé děti, vnoučata, je obětavým pojítkem celé rodiny. „Dcera mi nedávno v podstatě vyčetla, že jsem se s ní ani synem nikdy nemazlila, jak kolikrát stála o to, abych ji pohladila, i když byla starší. Já jsem na to ani od svých rodičů nebyla zvyklá, takže je fakt, že tohle jsem moc nedělala. Vůbec mě nenapadlo, že to je možná chyba,“ líčí Inka.
Jindy je ovšem příčina v tom, že sami rodiče propadnou nejistotě, jak by vlastně měli se svými „puberťáky“ jednat, stáhnou se do jakéhosi zbytečného puritánství a rozpačitosti. Například se sami začnou zbytečně stydět, když dítko vstoupí k nim do koupelny, nebo i jeho napomínat stylem: už jsi velká holka (kluk), koukej se zamykat, když si nahý, nelep se na mě, už nejsi mimino. To všechno vyzní zvláště ve věku dospívajícího dítěte ve výsledku velmi ponižujícím a ztrapňujícím dojmem. Navíc jsou to okamžiky, na které se obtížně zapomíná. Jak dodává doktorka Fenclová, nevinnou „tátovskou“ nebo „máminu“ pusu či objetí - pokud se tomu dítko vysloveně nevzpěčuje - by neměli především rodiče brát jako nějakou úchylku. Podle ní je nejdůležitější snažit se respektovat dítě a zároveň totéž chtít od něj, vytvářet atmosféru, v níž se obě strany mohou chovat přirozeně.
Reakce na článek
listicka.ellie
Je možné obejmout puberťáka?
... samozřejmě že je to možné, ale nesmí to být na ulici a už vůbec ne před jeho kamarády a nebo někým jiným ... prostě jen my dva ...
Mám 17ti letého syna a 21letou dceru a oba se tomu nebrání.
Někdy jsem ta aktivnější já, když vidím že mají nějaký splín, někdy přijdou oni za mnou a jen tak se přitulí ... na chvilku, ale je to od nich milé a já vím, že mě mají rádi i když se naše názory , náhled na svět a dění kolem nás ne vždy shodnou
dagmar.vvv
přehnaně
Už mi pomalu sahá na 20, ale od puberty jsem se pořád nezbavila toho, že se stydím před rodiči. Nejenže nahá, ale ani v plavkách před ně nevyjdu. Když jsme byli naposled na dovolené, byla jsem pořád na pokoji a nešla do moře, jak jsem se mohla studem propadnout, doma se musím překonávat, abych vyšla před ně v minisukni nebo v tričku s výstřihem. Nechci naše brát ani na svůj maturák, jak se strašně stydim, že by mě viděli v šatech s výstřihem nebo že bych měla tančit s tátou, že bychom se museli držet za ruku, za bok.. Nechápu, čím to je, že se toho tak bojim, že i když jsem na maturáku jiných tříd viděla tancovat dceru s otcem se mi rozklepaly ruce a litovala jsem, že s sebou nemám prášky na uklidnění a šla jsem si dát sklenku bílého :(
Pucinqa
Idea puberťáka
Je mi 17 a ráda bych se vyjádřila k tomuhle tématu. Už odmalička jsem k rodičům neměla takový vztah jako mí nadcházející sourozenci. Oni se mazlili, já si raději sedla k nějaké hračce. Když už jsem starší, přijde mi to dokonce odpuzující. Pusu dám, ale objímat se s maminkou, když odcházím, dlouhé minuty, ani náhodou. Mamka mi říká, že to je projev toho, že ji nemám ráda. Nemyslí to tak zle, vím to, ale občas mě trápí, že své city prostě nedávám najevo "takovýmhle způsobem". Věřím, že až budu starší, bude to něco jiného, že to v budoucnu možná budu vyžadovat, to pomazlení, nebo dokonce přijdu sama a udusím ji objetím.
Ale teď zatím ne. Četla jsem názory vás "dospěláku" a s některými souhlasím, s některými ne. Rozhodně nejsem rozmazlená a k počítači si na ty dvě hoďky denně ráda sednu, chodím na gympl, ale moc se neučím, mám spoustu koníčků... Doma odmlouvám a moc s rodiči nemluvím. Jsem nevychovaný fracek a na své mladší sourozence si občas taky ráda zasednu. 
Mrzí mě, když říkám pravdu, ale rodiče mi nevěří. Je mi zle z toho, jak jsou mí rodiče usedlí, a že si stěžují, jak špatně mě vychovali. Po těch letech mě naučili si jich nevšímat a se před nimi zakonzervovala do malé bublinky, které říkám flegmatičnost. Když se mě na něco ptají, odpovím: "nevím" a oni se zlobí 
Chápají to jako: "Jemi to salám" - jak říká táta, a tak podobně. Moje formulace ale zní trošku jinak, pro mě to znamená: "Udělejte to tak, jak si myslíte, že je správné, já se podřídím." Takže to jsem já... puberťák, rodičové!