„Nemáš právo mi poroučet! Nejsi můj táta!" I takhle se může cítit dítě, kterému do života vstoupí náhradní rodič. Má vůbec právo otčím mluvit do výchovy dítěte? Jak takovou situaci zvládnout? Psycholožka Tamara Cenková nám prozradila návod, jak by se měli oba rodiče v podobné situaci chovat.
Vztahy v rodině jsou samy o sobě poměrně složitou záležitostí a přítomnost nevlastního rodiče může vše ještě zkomplikovat. I otčím by měl do určité míry převzít rodičovskou odpovědnost. O čemž jste se nás také snažily přesvědčit i v naší videoanketě, kterou jsme natáčeli v ulicích Prahy. Na výsledky se můžete podívat zde:
Nutno si přiznat, že ani nevlastní otcové to nemají zrovna jednoduché. Převzetí odpovědnosti za děti někoho jiného se od klasické výchovy diametrálně liší. V čem? Často se stává, že otčím má tendenci soupeřit s biologickým rodičem o pozornost a lásku dítěte. Stejně jako fakt, že dítě nemá lehkou situaci zvyknout si na náhradního rodiče a ještě navíc mu projevovat svou lásku a oddanost. To se samozřejmě může stát i v klasickém typu rodiny, ale v těchto případech k podobným situacím stav přímo vybízí. Podobně na tom jsou i hrdinové seriálu Přešlapy. Jana si po čase nastěhuje nového přítele Roberta domů. Jaký to bude mít vliv na chod domácnosti a na vztahy mezi ním a Janiným synem Adámkem? A co na to řekne skutečný otec Adámka Petr? To se dozvíte dnes večer v osm hodin na Primě.
Otčím mě nemá rád, chci z domu!
Ne jinak je to i v rodině sedmnáctileté Jany. „Naši se před nějakou dobou rozvedli. Máma se ale znovu vdala a já svého nového tátu nemůžu vystát. Nedá se s ním mluvit. Náš vztah je horší a horší. Poslední dobou neznám nic jiného, než jeho křik a mě to vždycky moc mrzí," popisuje svůj příběh studentka. „Už ve škole si na mě kdekdo dovoloval a teď mi to otčím akorát připomněl. A co mě na tom štve nejvíc? To, jak mi organizuje život, jako bych byla nesvéprávná. Vždycky se snažíme domluvit v klidu, ale nejde to. Začne křičet a vyhrožovat násilím. K tomu naštěstí zatím nedošlo. Snažím se mu proto raději vyhýbat. Máma si toho samozřejmě všimla a snaží se mě přesvědčit, že mě Radek má rád, ale já si to nemyslím. Plánuji útěk z domova. Nedá se to opravdu vydržet,“ říká smutně Jana.
K nevlastním dětem se chovejte kamarádskyPohled odborníka
„Hodně záleží na situaci. Tam, kde otec dětí funguje, bere si je, věnuje se jim, měl by se nový partner k dětem chovat jako kamarád, zvláště pokud již děti chodí do školy,“ vysvětluje Tamara Cenková. „Nejhorší situace nastává, když si nový partner ,hraje' na otce,“ varuje psycholožka. Podle ní může být otcem dítěte tehdy, když ho opravdu vychovává od malinka a biologický otec nefunguje. Univerzální rada ale neexistuje. Podle odbornice by se každý dospělý měl snažit vžít do role dítěte a představit si, jak by chtěl, aby se k němu nový partner choval.
|
Čtvrtý díl seriálu Přešlalpy můžete sledovat už dnes večer od 20.00 hodin na TV Prima! |
Pozor, když žijete s dětmi dlouho sama!
Jedna z hodně zapeklitých situací podle Tamary Cenkové je, když matka žije dlouho s dětmi sama. Sama se o ně stará a najednou přijde „vetřelec", se kterým se děti o matku musí dělit. Platí určitá pravidla, jak se v takové situaci chovat:
- Buďte přítelem – přítelkyní a nikoli rodičem, pokud oba fungují.
- O biologickém rodiči buď nemluvte, nebo co nejvíce kladně, nesnažte se s biologickým rodičem soutěžit!
- Vychovávejte spíše příkladem.
- K partnerovi se před dětmi chovejte s úctou, slušně, s láskou – obzvláště v těch rodinách, kde děti byly svědky velkých hádek.
- Ke všem dětem v rodině – vlastní, nevlastní, společné – mějte stejný metr, zvláště pokud jsou si věkově blízcí.
- Svého partnera před dětmi nekritizujte a neporovnávejte ho s bývalým.
- Přibližte se k dětem adekvátně jejich věku – pohlazení, poplácání...
Partner musí vaši rodinu tolerovat„Určitě bychom mohli společně najít i další pravidla, ale každá rodina je osobitá, a tak by se nad pravidly měli zamyslet partneři a pokusit se je dodržovat,“ dodává psycholožka. Pokud jsou děti starší, mohli byste pravidla dokonce vymyslet i společně.
Děti jsou naše nejlepší zrcadla. Napodobují nás. Nemůžeme po dítěti chtít, aby nám děkovalo, když my neděkujeme jemu, aby poprosilo, když slovo prosím, nemáme ve slovníku. „Doporučuji partnerům, aby pokyny raději dával biologický rodič. Někdy nastane situace, kdy dítě musí poslechnout. Buďte taktní a hlavně trpěliví při vysvětlovaní, proč je nezbytné udělat určité věci podle vás a nikoli podle dítěte. Věřte, že ta trpělivost se vám vrátí!“ dodává Tamara Cenková. Pro výchovu platí obecně, že partneři by měli být ve svých přístupech k dětem jednotní a není podstatné, zda jsou biologičtí nebo ne. A nejdůležitější rada na závěr? Děti nepotřebujeme vychovávat, když jim dáváme dobrý příklad!
Jak jste podobnou situaci řešila vy? Jak přijaly děti vašeho nového partnera? Napište nám o tom do diskuse nebo na info@prozeny.cz.
Reakce na článek
U.Kacenka
Z druhé strany
Mám rozvedené rodiče už pěkných pár let. Otec byl alkoholik a gembler. Odstěhoval se a po 2 měsících si našel novou přítelkyni. Po dvou letech si jí vzal. Ona měla dvě děti holku a kluka. Ze začátku jsem tam s bráchou jezdila, ale jelikož jsem byla zvyklá na svoje soukromí a šla jsem do puberty nedokázala jsem se snést s nikym. Bylo to těžký. Nesnesla jsem její maliu dceru, kterou do 6 let nenaučili mluvit. Viděla jsem jak se táta změnil. Najednou všechno šlo. Potom jsem tam přestala jezdit a brácha taky. Nyní ale nastal nový problém. Mamka si našla přítele. On má dvě dcery. Jedné je 16 a druhé 12. (pro představu mě je 18 a bráchovi 15). Řikala jsem si fajn, s tou starší si budeme rozumět, něco podniknem, vezmu jí na disco, ukážu kamarády. Pak se k nám ale mamky přítel nastěhoval, prodal svůj byt, jelikož měli finanční problémy to utáhnout. Pak mi začali holky a celá ta jejich rodinka lézt krkem. Mamka se jim snažila udělat tady hezkej domov, měli první poslední a my nic. Pak jsem si našla přítele a začala to řešit tak, že pře týden jsme na intru a o víkendu u přítele. Ale na mamku to začalo padat taky. Holky jí vysávaj. Ona jim peče, vaří a oni vždycky pochválí jenom svýho tátu, neumejou po sobě ani hrneček, neuklidí si po sobě. Navíc jsme přišla o soukromí. Můj pokoj semnou obývá má nová "sestra". Začíná to být dost těžký protože vidim jak to mamku ničí a já si u sebe doma připadam jako vetřelej, když jsem dostala vynadáno od té mladší, že jsem si dovolila usnout na gauči a ona se neměla kde dívat na televizi. Jsem zvyklá se na všechno ptát. Mam na něco chuť, tak se zeptam jestli mohu, jestli to něčí neni. oni prostě jdou a sní to. Už na to nemám nervy, dost ošklivě jsme se kvůli tomu pohádala s přítelem. Měla jsem pocuchaný nervy a on to odnesl. Nevim jak dál...
Finluxka
Příměří
Mám syna (19) a dceru (13), synův otec s námi od jeho 3 let nijak osobně nekomunikuje, ale alespoň pravidelně platí. Mně ani synovi to nijak nevadí. Kontaktu se synem jsem mu nebránila, sám nechtěl. Dcera se svým otcem bývá o víkendech, i když je to spíš kvůli jeho rodičům. On se mnohdy nevzdá pití, ani když je dcera u nich. Věřím jeho rodičům, jinak bych mu dceru nedávala. Již 10 let mám přítele. Když byly děti malé, bylo to v pohodě. Jen už od mala si k mému synovi nenašel cestu. Čekal, že dítě přijde za ním. No, nepřišlo. On nemůže pořád skousnout, že můj syn není sportovně založen. Nejsme celá rodina... Nikdy si s ním nešel třeba jen tak kopnout za barák do balonu (když je sám takový sportovní typ! koukání na fotbal z gauče) ani nic jiného. Samým čekáním na synovo přijítí si pro zájem to prošvihl. Teď už je to několik ztracený. Časem se synovo očekávání zájmu změnilo na nezájem a pohrdání. Mnohdy jsem musela přítele upozornit, aby synovi aspoň odpověděl na pozdrav... Přítel má své 2 dospělé dcery, od kterých byl odstřižen, když jim bylo kolem 10 let. Dnes jsou dávno dospělé a žijí si za své po svém i když samy. S mou dcerou byl jeho vztah ze začátku fajn. Měli se rádi ... On ji má rád asi i dnes, ale dcera s příchodem puberty poněkud vystydla. Už na ni nezabírají jeho rádoby vtipné poznámky, působí na ni trapně. I ona se dostala do stádia pohrdání. Nikdo nic nehrotí. Oba ho snáší, nemáme žádné hádky, války, naschvály, je vlastně klídek. Je to ale stav tichého pohrdavého příměří. A já? Jsem víc na straně dětí, mimo jiné i proto, že jiné děti už mít nebudu, kdežto chlapa třeba ano. Jeho občasné výchovné zásahy, tedy spíše poznámky, se míjejí účinkem. Ani se nedivím. Někdy je podpořím, někdy ne. Přítel není konfliktní typ, nechci si spálit celkem dobré i když nudné bydlo a tak mi to příměří přijde lepší než nějaké dusno, které je popisované ostatními.
lendulatko
jiná stránka
Jo tak to znám. Napíšu to trochu z jiné strany. Jsem macecha, teď už dospělé dívky. Když jsme se z manželem brali bylo jí 13 let, fuj to byl věk, ale musím říct, že jsem byla trpělivá a dala jí mnoho prostoru. Čím déle jsem figurovala v jejím životě, tím jsme k sobě měly blíž. Teda já jsem si to myslela. Je to asi 14 dní co jsem se od její matky dozvěděla, že mě vlastně nesnáší, že prý se nad ní povyšuju a mnoho dalších pikantností. Musím říct, že mě to strašně vzalo. Budu se chovat pořád stejně, protože jejího otce miluju, ale ve skrytu duše už to nikdy nebude jako dřív.