Může to být trefa do černého, takový živý dárek. Ale taky průšvih. Dobrá vůle zkrátka někdy nestačí. Neboť jak známo, soužití dvou živých tvorů nemusí být oběma ku prospěchu. A někdy dokonce ani jednomu z nich!
Ďábelský kocourek
Maminka nám ovdověla brzy a stalo se to v době, kdy jsme s mojí sestřičkou už nebyli malé děti, ale vnoučata také ještě nebyla v plánu. A naše maminka se přece potřebovala o někoho starat! Vrhl jsem se do zvířecí inzerce a do oka mi padl krásný perský kocourek. Jel jsem pro něj přes sto kilometrů! Majitelkou jsem byl ujištěn, že kocourek umí úplně všechno, co mají domácí kočičky umět, a že je velmi hodný. Cena byla kulantní.
Horší než demoliční četa!
Kocourek byl v maminčině bytě seznámen s tím, jak by to mělo fungovat. Tvářil se však vztekle a vůbec to nevypadalo, že by chtěl chod domácnosti respektovat. Namísto smluveného konání velké kočičí potřeby do bedýnky s jemu prý dobře známou směsí vykonal potřebu na koberec. Perský kocour, perský koberec, říkali jsme si. Však on se naučí. Ihned po vysvětlení, jak by to mělo vypadat příště, kocourek sestřelil se skříně broušenou vázu. Zřejmě to mělo být varování. Ještě v noci kocourek mamince totálně zničil sedací soupravu, záclony a několik květin. Jen co se skvrna na koberci ukázala jako zcela neodstranitelná, přibyla další. Kocourek koukal bojovně a v žádném případě se nenechal pohladit. Maminka mne poprosila, zda by mi nemohla kocourka vrátit.
Jako horký brambor…
Kočičí chovatelka řekla do telefonu, že si jej zpátky nevezme, a to ani v případě, že od ní nebudu chtít peníze nazpět. A tak jsem dal inzerát: Daruji perského kocourka. Než přijela hodná paní, která si kocourka vzala, zničil květiny, záclony, sedací soupravu a koberec i v mém bytě. Hodná paní volala ještě večer, že jí kocourek zničil zcela stejný inventář a že ho přiveze, neb dostala od manžela ultimátum – buď kocour, nebo on. Řekl jsem hodné paní (bydlela v dosti vzdáleném městě), aby nejezdila, že právě odjíždím na služební cestu. Hodná paní mi nevěřila a přijela, když jsem byl v práci.
Sousedi vyzradili, kde pracuji. Z firemní recepce mi volali, že mám návštěvu – paní s nějakou modrou chlupatou kočkou. Nechal jsem se zapřít, vzal jsem si volno, zbaběle seběhl požárním schodištěm a zapadl do nejbližší restaurace. Tam jsem setrval až do zavíračky. Domů jsem se opatrně přimotal kolem půlnoci. Neustále vyzvánějící telefon jsem vytáhl ze zdi na dva dny. Mobily tenkrát naštěstí ještě nebyly, ale naneštěstí nebyly ani psí a kočičí útulky. A tak dodnes netuším, jak to s tou hodnou paní a velmi nehodným kocourkem dopadlo.
Felinka byla další postrach domácnosti
Labužnice Felinka
Teď skočím o pětadvacet let kupředu a prozradím vám cosi ze své nepoučitelnosti. Děti se pohybují v maturitním období, a tak přišel čas jejich babičku zase nějak zabavit. Byl jsem pro. Pekiňačku Felinu někde vyšmelily samy děti, a ta malá potvora s vykulenýma očima opravdu vypadala, že by k babiččině zabavení mohla velmi dobře sloužit. Chovala se sice nadřazeně (vědoma si své prvotní profese = bavit čínské císaře), ale celkem slušně. První překvapení babička zažila, když s ní Felinka usedla na židli u stolu. Podotýkám, že babička je z té generace, kdy psi pobývali jen u boudy. Druhý problém nastal, když Felinka nejedla nic jiného než sýry a ne jinak než u stolu a z ruky. Nejraději měla ementál, ale trochu vyhládlá nepohrdla ani eidamem. Ráda měla i Veselé krávy a další tavené sýry, a to v množství nikoli zanedbatelném. A babička začala počítat, kolik jí zbude z chatrného kantorského důchodu. Granulí a jiných psích dobrot se Felinka ani nedotkla.
Historie se opakuje…
Na první vycházce Felinka pokousala babiččinu nejlepší kamarádku. Na druhé se jel přišívat prstík dítěte, které si i přes babiččino hlasité varování chtělo toho krásného pejska pohladit. Pak kdosi babičce řekl, že se psi tohoto plemene nesmějí moc rozčílit, protože by jim mohlo vypadnout oko. A babička zase kapitulovala a Felina se stěhovala k nám. Než si pro ni přijeli noví páníčkové, stačila zamordovat křečka a ještě ukousnout naší dobrotivé dalmatince kus ucha.
Nyní je však Felina chovným skvostem. Má miniaturní náhubek, jezdí po výstavách, zasedá se svými páníčky u stolu, krmena ementálem a Veselými kravami. Svého dítěte se tito lidé nedočkali, a tedy jim zůstaly pevné nervy na chov tohoto nezvedence. Zaplaťpánbůh!
Stalo se vám něco podobného? Dostaly či darovaly jste někdy takový živý danajský dar? Napište nám o tom do diskuse!
Reakce na článek
tardigrada
U mě trefa!
Syn si před dvěma lety donesl domů 6 týdení štěně labradora.Byla jsem v té době zrovna bez práce,takže jasně předpokládal,že se mu o něj budu starat.Ujala jsem se toho,ovšem ne moc nadšeně.Byla to celkem fuška.Po čase jsem se do pejska úplně zamilovala.Dneska jsou mu dva roky a já bych ho za nic nevyměnila.I když to nebyl přímo dárek pro mě,ted už je celý jen můj.
J.mockova
=o*
Tak my máme doma kocoura, ale ten je jak andílek, už jako kotě se naučil chodit do bedny na záchod, ani nikdy nebyl moc divokej nebo steklej, a teď po kastraci je ještě klidnější. Spíš to bude v tom určitým zvířeti než v páníčkovi.
hypostomus
daktari
Dnes ráno, když jsem se probudila tak první co mi napadlo za slovo bylo Daktari! V naší posteli jsme se probouzeli já,
náš pejsek, naše kočička a náš desetikiloví kocourek.Ani jedno zvířátko jsme si nepořídili byli to dárky od hodných příbuzných.Byli s nimi menší či větší problémy, ale museli jsme se s nima naučit žít a oni s námi i když u kočky i po deseti letech si nejsem jistá kdo z nás dvou má hlavní slovo. Ale neni nad to když se na Vás podívají svýma smůtnýma očíčkama.Se zvířatky je to stejně jako s dětmi taky je musíte něco naučit ,aby Vás alespoň trošičku poslouchali.Dítko taky nedáte pryč, když se Vám jej nedaří usměrnit!