„Babička je v nemocnici,“ řekneme dítěti. Ale ona zemřela! „Tatínek se vrátí," utěšujeme je. Ten už však bydlí u jiné ženy. „Musíš mi vždycky říkat pravdu,“ nabádáme své děti k otevřenosti. Ale co my, dospělí? Máme čisté svědomí? Tvrdíme, že lží děti chráníme. A je to naopak – způsobujeme jim dvojí bolest!
Děti nenosí čáp!
Sám si dobře pamatuji období, kdy jsem věřil, že děti nosí čáp. S kulatícím se maminčiným bříškem a narozením o pět let mladší sestry sic padl tento mýtus, ale nastalo dosti dlouhé období, kdy jsem ani netušil, co narození dítěte předchází. To mi prozradil spolužák a doložil černobílou pomačkanou fotkou jakési souložící dvojice. Prohlásil jsem, že něco takového by můj tatínek mamince nikdy neudělal, ale měl jsem z toho hlavu jako věrtel. Doma jsem se nezeptal a nikdo mi nic neřekl. A tak, kdybych jako synek dvou vysokoškolsky vzdělaných lidí nezískal informace od kamarádů a později samostudiem, žil bych zřejmě dodnes v představě, že děti nosí čáp. Řekněme, že mi rodiče nelhali, jen mi neuměli včas říci a vysvětlit, jak to v životě chodí. Nechtěně mi tak způsobili dětské trauma, řekl by odborník.
Když nás dítě „nachytá“…
Jsou i jiné, méně úsměvné události v dětském životě. Zemře babička. Tatínek odejde k jiné ženě. Víme, že tato informace bude pro dítě bolestná, a tak o ní často mlčíme nebo dítěti lžeme. Tatínek pracuje v cizině a vrátí se. Babička je v nemocnici. Myslíme to dobře, chceme své dítě ochránit, ale děláme hned dvojnásobnou chybu.
První malér může nastat, pokud dítě samo naši lež odhalí. „Já jsem potkal tvého tátu s kočárkem a nějakou jinou paní,“ řekne dítěti spolužák ve škole. „To je mi líto, že babička umřela, měla jsem ji moc ráda,“ pohladí nic netušící dítě po hlavě nic netušící sousedka. A rázem jsme v očích svého dítěte lháři a ztrácíme rodičovské body a důvěru. Tuto zradu dítě velmi těžce nese. Vztah k rodiči či rodičům tím může být poškozen více, než jsme si ochotni připustit.
Pštrosí politika ubližuje dítěti dvakrát!
Druhý aspekt rodičovské lži či záměrné neinformovanosti dítěte je snad ještě závažnější. Naše dítě s námi zcela intuitivně a velmi intenzivně prožívá náš žal. Když maminka pláče, dítě pláče s ní. Je smutné a nešťastné, i když netuší, co je příčinou maminčina smutku. Dětská psycholožka Tereza Beníšková varuje: „Když se dítě dozví tento důvod později, prožívá svůj smutek znovu!"
Sdílený smutek je poloviční. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že nejhorší (ale dosti častá) varianta je ta, že se rodič trápí a dítěti neřekne proč (to se ale stejně trápí s ním) a později, když je rodič z nejhoršího venku a dítě se dozví pravdu, se zase trápení dítěte přenáší zpět na rodiče.
Miminko opravdu nepřinese čáp
Jak to udělat a kdo nám pomůže?
Americký spisovatel a známý školitel John Crudele prohlásil: „Pro děti láska rovná se čas.“ A my bychom si měli najít čas i na to, abychom dětem popravdě sdělili i nepříjemné a bolavé věci. Psycholožka Tereza Beníšková tvrdí: „Správné řešení je říci dítěti pravdu, nechat je sdílet smutek společně s rodiči či rodičem." Nejedná se o banality – ve hře je dětská důvěra. Ale jak to udělat? Jsme-li bezradní, je konzultace s psychologem zcela namístě. Odborník nám poradí, jakou formu zvolit především s ohledem na věk dítěte. Ale jsou i jiné možnosti.
Dětské knihy o sexu, ale i o umírání a smrti!
Na trhu je řada zajímavých knih. Třeba ty, které nám pomohou bez červenání vysvětlit, že děti nenosí čáp. V řadě skandinávských, ale i dalších zemí je to už dávno součástí rané školní, někdy i předškolní výchovy. Švédská otevřenost ve směru dětské osvěty se ale netýká jen sexuální výchovy – spisovatelka Astrid Lindgrenová napsala krásnou dětskou knihu o smrti. Jmenuje se Bratři Lví srdce, vyšla i u nás, je ilustrována a zcela přirozenou, ryze „dětskou" formou řeší jedno z tabuizovaných témat. A v červnu vyšla další a moc hezká kniha – Když Dinosaurům někdo umře (autoři Marc Brown, Krasny Laurie Brown), která dokáže téma smrti vysvětlit dokonce i předškolákům.
Většinou je to totiž tak, že naše děti jsou schopné pochopit či alespoň intuitivně zvládnout podstatně více, než si myslíme. Tedy žádné „až budeš větší…“ Nepodceňujme své děti a buďme si jisti, že nám tuto rovnou hru budou oplácet.
Jak to řešíte vy? Hrajete s dětmi férově? Nebo už vás dítě „nachytalo“? Povězte si to v diskusi!
Reakce na článek
3mudlinka
Určitě nelhat
Syn má 4 a půl roku a když jsem se dozvěděla, že čekám druhé řekla jsem mu hned, že mám miminko v bříšku a když se mě ptal jak se tam miminko dostlo trochu mě to zaskočilo a než sem se vzpamatovala, řekl, že tam bylo takové semínko a z toho je miminko ( nevím jak na to přišel, ale já jsem mu to prozatím odsouhlasila ) Na druhý den se mě ptal jak se miminko dostane ven a tím, že mě čeká císařský řez sem mu řekla, že až miminko vyroste půjdu do nemocnice a pak doktor vezmě takový nůž rozřízne mi bříško a miminko vytáhne. Vzal to oka a za chvíli přišel z pokojíku a říká mi maminko víš co tak nemusíš do nemocnice já si vezmu nůž a miminko vytáhnu. Naštěstí sem mu to vymluvila, ale určitě je důležité mluvit pravdu.
Řekla sem mu pravdu i když od nás jeho otec odešel vzal to bez otázek. Možná i proto, že jeho otce před ním nepomlouvám a nemumluvím nesmysly jako Tvůj tatínek nás - Tě už nemá rád, táta je ... atd
Hezký den
Skoro vlastní zkušenout...
Ze skoro vlastní zkušenosti můžu říci, že se dětem má opravdu nemá lhát. Od mé sestry někdy v červnu odešel manžel. Mají spolu dcerku, Natálku. Opravdu krásná holčička.
Sestra jí pořád říkala, že tatínek má hodně práce a že musel jet hodně daleko (dělá totiž u kriminálky), ale že se vrátí. Jednou nás Natálka slyšela, jak si o něm (docela hnusně) povídáme a začala se, ještě v klidu, vyptávat, proč jsem jí všichni lhali. Nikdo z nás se nezmohl ani na slovo a ona v breku utekla k sobě do pokojíku. Sestra "zapadla" do křesla a oči se jí leskly. Mě to nedalo a běžela jsem za ní do pokoje.
Seděla schoulená u sebe na posteli a brečela. Když jsem se jí snažila vysvětlit, co se vlastně stalo, zeptala se mě: ,,A teto, proč mi maminka lhala? To se přece nesmí!" a znovu se rozbrečela jak želva.
Dneska už je všechno v pořádku, ale po té estrádě nechtěla Natálka se setrou prohodit ani slovo. V životě bych takovouhle reakci od skoro čtyřleté holky nečekala.
Alespoň že u nás je vše v pořádku a můj manžel není, s prominutím, takový hajzlík jako ten mé sestry.
Myslím si, že kdyby se mezi mnou a manželem něco stalo, budeme to řešit v klidu a bez hádek před dětmi.
Nevím, jak by to sedmiletý syn a skoro pětiletá dcera snášeli...
pjarca
Skoro vlastní zkušenout...
Dobrý den, také jsem si celých 16 let myslela, že, když se něco takového stane, naše reakce bude klidná a bez hádek. Bohužel realita je jiná, manžel se odstěhoval, dává žádost o rozvod - už ho nebaví stereotyp, a chce žít svůj život. A na mě bylo vše říci dětem, teda jen dceři - 5 let- a je to pěkný oříšek a hlavně, když malá ve svém tátovi vidí hrdinu...synovi je to jedno, je mu 14 měs...fakt nevím, jak z toho vybruslit v klidu a pohodě, snažím se moc, ale občas mi to ujede a vybuchnu hlavně na malou, což je špatný. Pán má klid a pohodu a o nic se nestará, je zlý, když tam naštěstí dcerka není, aspon něco. Doufám, že to vše dobře dopadne, a bude nán i bez táty dobře..nejsem jediná, zvládli to jiní, zvládnu to taky, jako vždy..tak se mějte krásně a nashledanou
