„Víš, mami, já jsem trochu jinej než ostatní. Jsem na kluky. Nebudeš mít krásnou snachu, nejspíš ani vnoučata, před ostatními mě patrně budeš muset krýt a občas třeba zalhat. Ne, nechci ti říkat, jak ,to' děláme a ani si to prosím nepředstavuj.“ Tak to je coming out aneb Když homosexuál přizná barvu.
Otevřít oči a zjistit, že všechno není jak z románu Rosamundy Pilcherové, že on není ten úžasný milovník, na kterého čekají třeba hned dvě ženy naráz, není pro homosexuála až tak úplně snadné. Když ale překoná své vlastní předsudky, strach a tak trochu se i „smíří“ se svou sexuální realitou, čeká ho další meta – coming out. Chvíle, kdy ,to' řekne rodině a přátelům.
Komerční sdělení
Bez pravdy neodejdu
Honza (27, Nový Jičín): „Byl pátek a rodiče se chystali odjet na chatu. A já měl stejně jako několik víkendů před tím i tentokrát odjet za klukem, se kterým jsme se začali vídat. Byl jsem šestnáctiletý vyjukaný zajíček, kterého holt okouzlil svět, kde se konečně začal někomu líbit. Holky si mě popravdě totiž vůbec nevšímaly. Jenže to, že jsem pokaždé musel rodičům lhát s tím, že jako jedu za kamarádkou, mě ničilo. Byl jsem nervózní, nepříjemný, arogantní a roztržitý. A jak to tak bývá, máma si toho prostě všimla.
,Tak co se děje?' zatlačila na mě těsně před odjezdem na chatu. ,Nemůžu ti to říct,' sklopil jsem oči a začal se trochu třást. ,Dokud mi to neřekneš, tak nikam nejedu,' zatlačila ještě víc. A pak už to jelo. Začal jsem brečet a pomalu to ze sebe soukat. ,Víš, ta holka, za kterou jezdím, není holka, ale kluk…' ,A seš si tím jistej?' zeptala se. Kývl jsem a bylo to venku. Chvíli jsme si povídali a pak odjela, prý dvě noci nespala, brečela a přemýšlela nad tím, jaký jsem chudák, že nebudu mít děti. Řekla to tátovi. Dělal scény, nedokázal to překonat. Asi 14 dní jsme to tak nějak řešili. Ale pak bylo všechno v pořádku, už jsme o tom mluvili jako o normální věci a součásti života. Od té chvíle mě rodiče v tomhle směru jen podporovali a přijali všechny mé dosavadní partnery.“
Láska jako každá jiná. Nebo ne?
Tichá trojdohoda
Oskar (30, Praha): „Nějaký čas mi trvalo přiznat vůbec sám sobě, že se mi líbí kluci. Měl jsem i pár holek a všechno relativně fungovalo, a to dokonce i v posteli. Jen to prostě nebylo ono. Pak jsem se ve 23 letech zamiloval, svět se se mnou párkrát otočil a já zkrátka poznal, že kluci jsou to, co je mému srdci bližší. Chvíli jsem to tajil, pak jsem se ale rodičům rozhodl říct, jak to je. Vzal jsem je na večeři, objednal dobré víno a naservíroval situaci tak, jak byla. Už když jsem to vyslovoval, koukali, jako kdyby se jejich syn právě proměnil v někoho nakaženého leprou. Nevěřili tomu, nechápali a odmítali si to připustit a přišlo jim to spíš jako hodně nechutná nemoc, kterou je třeba okamžitě léčit. Také dost mlčeli.
Tehdy jsem jim zkrátka řekl všechno, co jsem chtěl. Přiznám se, že mě ta jejich ,nepodpora' hodně ranila a asi tři měsíce jsme spolu vůbec nebyli v kontaktu. Pak jsem k nim přijel jednou na oběd. Chovali se, jako by se naše večeře nikdy neuskutečnila. Dnes to beru jako tichou trojdohodu. Vědí, jaká je pravda, ale nemluví o tom. Nikdy. Můžu u nich třeba i s přítelem přespat, ale dělá se, že je to jen můj kamarád. Občas mi máma taky zkusí předhodit nějakou pěknou sousedku. Ignoruju to a dělám, že to neslyším. Počítám, že se to už nezmění.“
| Jak to ještě chodí |
| Roman (29): „Můj kamarád je gay, který pochází z Moravy. Nedávno jsem se ho zeptal, jak to vlastně přijali jeho rodiče. Prý špatně. Řekl jim to už před devíti lety, vyhodili ho z domova a přestali být v kontaktu. Je mi z toho hodně smutno." |
| Jirka (27): „Jednou už jsem to nevydržel, sedl jsem do auta a jel dvě hodiny do města, kde bydlí máma. Byla překvapená. Vychrlil jsem to na ni. Nechápala, chvíli brečela, ale nakonec to přijala a je v pohodě." |
| Radim (18): „Rodičům jsem to přiznal v patnácti ještě na základce. Byli v šoku. Druhý den mě nahnali k psychologovi, aby mi vysvětlil, že jsem vlastně heterosexuál a že na kluky být nemůžu. Ten naštěstí rodiče přesvědčil, že je to normální a od té chvíle jsem měl klid." |
Nikdy jim to neřeknu
Patrik (36, severní Čechy): „To, že jsem na kluky, jsem věděl snad už od třinácti. Pocházím z relativně malého města na severu Čech a věděl jsem, že tam nikdy nebudu šťastný. V 18 letech jsem nastoupil na vysokou školu do Prahy a od té doby jsem tu. Míval jsem i delší vztahy s kluky, přátelé to o mně všichni vědí, ale rodiče? Těm bych to nikdy neřekl. Jsem jedináček a vím, že bych je tím hrozně zranil. Samozřejmě je to i kvůli tomu, že mám sám strach z jejich reakce. Už je mi skoro čtyřicet a myslím, že už je stejně pozdě. Jezdím tam každý druhý víkend na návštěvu a myslím, že je vše tak, jak má být.“
A jaké příběhy znáte vy ze svého okolí? Jak byste reagovali, kdyby vám syn přišel oznámit, že je na kluky? Zapojte se do diskuse pod článkem!
Reakce na článek
HejralovaSvatava
Máma, 54
jsem jednou z těch matek, které syn po osmi letém vztahu s přítelkyní, překvapil a řekl: Mami, jsem gay."
Byl to pro mě šok a hodně jsem se naplakala, ale pořád je to můj syn, kterého mám moc ráda. Taky mi proběhl hlavou celý jeho dosavadní život. Těžko se smiřuji s tím, že nebude mít rodinu s dětmi, které má rád. Ale nakonec je zdravý a hodný člověk, sourozenci ho berou stále stejně. s okolím je to horší. Pocházíme z malého městečka, i když se odstěhoval daleko, vrací domů rád
Netuším, jak budou reagovat ostatní přátelé. Ale pro mě se nic nemění, ke to moje milované dítě, které si svou orientaci nevybralo. Přeji nejen jemu šťastný život.
vlasta27
Vlasta
Hezký den. Velmi mě těší co tu čtu.Syn měl přítelkyni 3roky.Rozešli se a začal k nám jezdit jeho kamarád.Jednou mi řekl,mami je to můj přítel. Nehnula jsem ani brvou a řekla fajn.Pokud své dítě miluju není co řešit. Cenila jsem si ho tím víc,že je učitel a nebylo lehké to přiznat.Všichni okolo to vzali perfektně a dnes má přítele je moc fajn a já jsem štastná. Zlobím se,ale také na kluky co to přiznají až když mají rodinu,ale na druhou stranu bohužel je stále dost tmářů a to ty kluky k tomu žene!! Já vyrostla v totalitě,ale to nehraje roli,protože jsem to přijala naprosto normálně a i moje maminka a tatka. Nechápu kdo ještě ted má s tímhle zjištěním problém.Děkuji všem diskutujícím co už prokoukli a berou to jako normální věc,protože čím víc takových lidí bude tím bude méně těch neštastných.
ASOGI-Company
Ohledně adopce...
Musím říct že podporuju homosexuální lidi a musím říct že z části mají můj obdiv.
Adopci bych jim určitě umožnila už jen z toho důvodu že sama pochazím z rodiny kde mám dva otce. Až budu mít děti tak mi rozhodně nebude vadit že je mé dítě homosexuální, hlavní je na místě podpora a láska, protože je to pro dotyčneho těžké období...
Bylo mi tenkrát 6 let kdy se naši rozvedli, kvůli tomu že se otec přiznal že je gay a jelikož matka neměla o mě vůbec zájem, dostal mě do péče otec, ten si našel partnera kterému to s ním stále vyhovuje už přes 20 let, společně mě vychovali a já musím uznat že dobře možná až velmi dobře. Jsem "normální" takže mýty o tom že by dítě vychované homosexuálním párem bylo také homosexuální je jen blaf...a žensky vzor mi nechyběl...vše mi dokonale odhalil nový otec, od menstruace až po vhodnou antikoncepci, takže co víc si přát...nedám na homosexuály dopustit a na svou rodinu už vůbec ne =)