Je to noční můra nastávajících rodičů! Všichni si přejeme zdravé dítě, některým to ale není přáno. Radost z miminka pak vystřídá šok z toho, že je nějakým způsobem postižené. Bohužel ne každý tu zátěž unese. A dost často jsou to právě otcové, kteří náročnou a bolestnou péči o mentálně či fyzicky postižené dítě nezvládnou. Proč? A kde berou sílu matky?
Pro většinu lidí je to nepředstavitelné! Dokud se v takové situaci sami neocitnete, nejspíš nemáte šanci zcela pochopit, co rodiče postižených dětí prožívají. Smutek, bolest, zklamání, ale také únavu a vyčerpání z toho, že dítě potřebuje neustálou péči. Poslední kapkou jsou pak i finanční problémy, protože léky, pomůcky či terapie nebývají zcela zadarmo. Rodiče postižených dětí se musí vyrovnávat s tolika překážkami, že leckdy poslední, na co mají sílu, je vytváření rodinné pohody. Některé společné trápení sice ještě více sblíží, ale jiní to nezvládnou. A právě tatínci často odcházejí a jinde budují novou, zdravou rodinu. Stalo se to i Kerry, která porodila syna, i když věděla, že bude postižený.
Komerční sdělení
Smutek prožíváme stejně
Ve chvíli, kdy se rodiče dozví, že jejich dítě není zdravé, prožívá matka i otec v podstatě totéž. Oba si přáli dítě bez postižení, oba si plánovali, co vše se svým potomkem podniknou, co ho naučí a kolik krásných okamžiků spolu prožijí. „Každý rodič se ve svých dětech vidí, matka i otec. Děti jsou jejich pokračovatelé, v nich má jejich život přesah, jde dál,“ potvrzuje psycholožka Anita Michajluková. Matka i otec si většinou projdou stejným procesem. Jde o typické reakce na tragickou událost. Popsala ho psycholožka Elisabeth Kübler-Rossová a vypadá následovně:
Přiznat si postižení dítěte je pro některé rodiče nemožné
- Šok a popírání – je to prvotní obranná reakce, kdy nechcete věřit, že se něco tak strašného mohlo stát zrovna vám. To není možné, musí to být omyl, brzy se vše objasní, naše dítě je určitě zdravé… to se v hlavách rodičů honí v prvních chvílích.
- Zlost – šok v tuto chvílí vystřídá hněv a zloba. Proč zrovna vy, proč je vaše dítě nemocné, to není spravedlivé, tak to nemá být… tak se rodiče nejspíš cítí.
- Smlouvání – hněv odezněl a nastupuje rozum, i když značně emočně oslabený. Objevuje se naděje a odhodlání nad nepříznivým osudem vyhrát. Určitě existuje nějaká léčba, podstoupíte cokoli, jen ať je vaše dítě zdravé, lékaři dnes umí zázraky… přesně k tomu se rodiče snaží upnout.
- Deprese – naděje vyhasly a nastoupil smutek a pocity zmaru. Nic nemá cenu, nic nezmůžete, nedokážete svému dítěti pomoct… jde nejspíš o nejtěžší chvíle.
- Smíření – konečná fáze, kdy rodiče pochopí, že nelze dělat nic jiného než se s tragédií smířit a pokusit se usnadnit život svému dítěti, jak jen to jde.
Ženy to mají v sobě
Jenže faktem je, že muži nejsou příliš stavění na takovéhle situace. „Ženy v sobě častěji mají potřebu se obětovat. Obětovat svůj život pro někoho je výrazně ženský, nikoli mužský vzorec chování, a tak se žena s postižením svého dítěte vyrovná snáz než muž, je na to svým způsobem podvědomě připravena,“ říká Anita Michajluková z Centra zvyšování psychické odolnosti.
Navíc ženy mají oproti mužům náskok devíti měsíců, kdy dítě nosily ve svém lůnu a budovaly si k němu vztah. Muži to mají úplně jinak. Když se dítě narodí, je pro ně v podstatě neznámým tvorem, ke kterému teprve začínají hledat cestu.
Většinou je to muž, kdo podlehne a život i výchovu dítěte nechá na partnerce
A dalším faktem je, že odsun na druhé místo, které příchod miminka do rodiny obnáší, muži těžce nesou i v případech, kdy je dítě zdravé (dočtete se o tom v článku Co prožívají novopečení otcové?). A když je potomek nemocný, je to ještě horší. „Některým mužům jednoduše dojde, že péče o takové dítě bude vyžadovat velkou investici ze strany jeho ženy, a tím pádem na vztah s ním zbude již málo času a energie, což někdo nezvládne,“ dodává Anita Michajluková.
Manželská poradna
Kde berou ženy sílu?
Často to tedy dopadá tak, že muž veškerý tento nápor nezvládne, od rodiny odejde a jinde začne budovat nový život. Ženy tohle udělají málokdy. Kde v sobě ale berou tu sílu, nikdo v podstatě neví. „Já si tu otázku sama leckdy kladu, ale člověk má často na mnohem víc, než si myslí. A pokud víte, že jste v tu chvíli jediný člověk, který danou věc může udělat, tak prostě jdete a uděláte ji,“ říká psycholožka Katarína Lomská Filasová.
Paradoxní ovšem je, že energii a sílu jim tak trochu dodávají i jejich partneři, kteří je opustili. „Určitě jim pomáhá i ten pocit, že ony jsou ty dobré, co to nevzdaly, a muž ten špatný, co zbaběle odešel. To jim dává morální sílu to zvládnout,“ vysvětluje Anita Michajluková.
| Jak to zvládám sama |
|
Na péči o postižené dítě zůstala sama i žena vystupující v internetové diskusi pod přezdívkou Eviik37. Před třemi lety se jí narodila dcera s Downovým syndromem. „Pro mě i pro partnera to byl obrovský šok, protože žádné testy nic nenaznačovaly. Prý se to stává velmi zřídka, ale stává," píše Eviik37. Novopečení rodiče byli na takovou událost nepřipravení a v podstatě za běhu se dozvídali, co všechno tato genetická porucha obnáší. „Malá má i srdeční vadu, poměrně dost kožních problémů, velmi špatně slyší, o mentálním opoždění ani nemluvě, to je obecně známé," popisuje Eviik37. První rok se prý rodiče v podstatě učili, jak se svou nemocnou dcerkou zacházet. „Vyžadovala mnohem víc péče, než zdravé děti. Navíc tam nebyla vidina toho, že se to zlepší. Moje dítě nikdy nebude samostatné, mně nikdy neskončí období mateřství," říká Eviik37 s tím, že přesně tohle její partner neunesl. „Po roce bylo jasné, že náš vztah nevydrží. Nešlo ani o to, že by mu vadilo, že je dcerka postižená. Spíš se nesmířil s tím, že náš život už nikdy nebude takový, jaký byl. Že já se plně věnuji dcerce a na nic jiného nemám čas. Žádné romantické chvilky, žádné koníčky, žádné povyražení, prostě jen péče o dítě," vysvětluje Eviik37. A tak její partner odešel. Posílá peníze, dcerku občas vídá, ale to je vše. „Samozřejmě to bylo velmi těžké, myslela jsem, že to nezvládnu, že život pro mě nemá žádný smysl," vzpomíná Eviik37. Ale sílu jí prý dává její dcera. Stačí, když se usměje, přitulí, jednoduše jí dá najevo, že ji miluje. „Nelituji a nikdy litovat nebudu. Takhle to osud zařídil a já se s tím poperu. Už mám i kamarády s podobně postiženými dětmi, takže úplně sama nejsem," zakončuje Eviik37. |
Znáte ve svém okolí někoho, kdo si podobným trápením prošel? Nebo máte dokonce tuto bolestnou zkušenost vy? Zapojte se do diskuse pod článkem.
Reakce na článek
coarsegirl
NEJSILNĚJŠÍ ŽENA
Známá má postiženou dcerku.. nechodí(má přetočené kyčle), epileptik, na jednu stranu zaostalá na druhou strašně napřed (v 7-mi letech v pubertě)..má šanci jěště někdy chodit, po operacích lázních apod. , ale to po porodu nevěděla.. Před porodem též ne, jen tušila.. (1.syn zemžel na syndrom náhlého úmrtí ve 3 měsících, pak 2 potraty, další dcerka do ústavu ve 4 letech- stála nad ní v noci s nožem v ruce-těžká mentální demence, pak další 3 potraty, syn oživován po porodu,uškrcen pupeční šňůrou, od té doby těžký astmatik, dnes je mu 20let,jinak zdráv,další potrat), po tomhle všem si řekla, že to nevzdá. Po zdlouhavých radách od sestřiček a doktorů si řekla, že dá malou zase do ústavu,ale denně jezdila z Teplic do Mostu, hodiny seděla u inkubátoru,protože ještě k tomu se narodila v 6.měsíci s porodní váhou 760g. Jak tam tak denně proseděla spostu hodin, dávalo jí to čím dál větší sílu. Dnes je malé 10let, chodí do specializované školky,kde se naučila základy čtení a psaní,říkanky apod, Už jen najít stejnou školu a holka má šanci žít..Jestli se vydaří i operace,bude třeba i chodit,či-li jí zůstane lehká demence a epilepsie a to vše jen díky síle a odhodlání její matky,která jí vede životem,učí ji samostatnosti a je jí největší oporou,i když má i svůj život..mimochodem tahle žena má stálý vztah tak 3měsíce, každý uteče..takže je na vše sama,jen s domácími pracemi a podporami... a zvládá to, myslím, s noblesou!!! A měla jí nechat zavřít do ústavu?? V tom případě by z ní nikdy nic nebylo..Dnes bude mít "jen" epilepsii..tací lidé snad žijí v ústavech?!? NEE!!!
coarsegirl
RE: NEJSILNĚJŠÍ ŽENA
mimochodem..snad nikdy jsem neviděla milovanější, šťastnější, zručnější a usměvavější dítě!!! a to mám roční dceru...
al1ba
starost o postižené dítě
Pravděpodobně mě tu asi všichni odsoudíte, ale v zásadě je mi to jedno. Myslím si, že pravé hrdinství není se postiženému dítěti obětovat, trávit čas jen s ním, nemít čas na koníčky, sebe atd., protože jednoho dne takovýto rodič-trpitel, tedy nejčastěji trpitelka zestárne, zemře a zůstane po ní postižený dospělý s mentalitou dítěte a nechápající, proč nemůže domů, jít k mámě, na kterou byl celý život zvyklý... pak zbývá jen ústav, na který takovéto dítě zvyklé není a bohužel brzo na tento "šok" umírá. Vím bohužel, co píšu, neboť se ve zdrtavotnictí pohybuji. A vůbec se nedivím, že tatínkové odc hází, normální je totiž se cele věnovat tam, kde to smysl má. Čím více sleduji tyto smutné případy, tak docházím k jedinému-to správné je takovéto dítě vychovat, ale neobětovat se, tj. být s ním doma na normální mateřské dovolené, pak jít do práce, díitě dát do stacionáře, tj. školky, kde dítě je od pondělka do pátku, na víikendy si ho brát domů, na dovolené taky... a tím mít čas na partnera, sama na sebe případně i na jiné-snad zdravé dítě. V případě stárnutí a smrti rodičů takové dítě už ví, co je ústav, je tam zvyklé a není to pro ně takový šok. Věřte, že podobný příklad mám u sousedů tchýně, mají zdravou mladší dceru, nyní již má sama dvě děti a starší postiženou-Downův syndrom, a berou si jí na víkendy, na chatu s nimi jezdí, ale rodina je pohromadě, nerozpadla se, překonat to neštěstí museli, ale neztratili jeden druhého a pár jsou dosud-a postižené dceři dávají stále lepší domov, než matka, která se dítěti "obětuje", partner ji opustí a zbytek života si buduje aureolu oběti a v konečném efektu je na tom nejvíce stejně bito to postižené dítě, které pak ve středním věku končí ve státních zaopatřovacích ústavech, které buhužel vidí až v tomto věku a adaptovat se na to však už neumí...
Zdravím všechny, i mé kritiky- Barbora