Vztahy mezi rodiči a jejich dospělými dětmi jsou někdy pořádně zamotané. „No to povýšili tu pravou, vždyť ty na to nemáš!“ Nebo: „Máš tu rajskou docela dobrou, ale to víš, taková jako ode mě nebude nikdy.“ Máte někdy pocit, že vám rodiče snad ani nepřejí, když se vám něco povede? Abyste opět nastolili rodinnou pohodu, budete možná muset začít u sebe.
Ať už hrajete vědomostní hru nebo třeba vaříte oběd – vždycky musí ukázat, že vědí a umí víc. Zdá se vám to, nebo se vás opravdu snaží trumfnout vaši vlastní rodiče? Ale proč to proboha dělají?
„Naši jsou velmi inteligentní a kultivovaní, ale čím jsou starší, tím se chovají povýšeněji. Každý druhý je pro ně neotesaný primitiv,“ vypráví Blanka, která se ani ve svých 33 letech nemůže zbavit pocitu, že se dívají rodiče svrchu i na ni. „Mám šikovné děti, dobrého manžela, zázemí i úspěch v práci. Každá jejich návštěva mě ale srazí do kolen. Všechno podle nich dělám špatně, ničemu nerozumím,“ popisuje Blanka a vypráví dál: „Nedávno mě v práci povýšili a měla jsem z toho obrovskou radost. Když jsem to volala tátovi, jeho první reakce byla: No to to dali té pravé. Vždyť ty nejsi vůbec zodpovědná!“ vypráví Blanka. „Jako by mi ten úspěch snad ani nepřál, nebo ho to snad dokonce naštvalo,“ dodává smutně.
Čím jste starší, tím jsou starší a méně přístupní i rodiče
Mentorování jim už zůstalo
Pokud chcete situaci řešit, je důležité pochopit, proč se rodiče takto chovají. „Jak už to v mezilidských vztazích bývá, jde často o dvoustrannou záležitost. Rodiče možná neměli v minulosti objektivní důvod být s vaší výkonností spokojení, třeba v době, kdy jste si užívali studentského života a do práce jste se nehrnuli. Situace se dávno změnila, ale oni už nedokážou změnit své vzorce chování a ustrnuli v pozici mentorujících,“ vysvětluje psycholožka Zuzana Lišková z partnerské poradny v Jičíně. Dalším častým modelem jsou podle ní příliš ambiciózní rodiče. Dítě pak trpí nedostatkem uznání a v důsledku toho se i v dospělosti neustále předvádí – snaží se dokázat, že je lepší. To opět vzbuzuje u náročných rodičů nelibost, a proto jej nechválí.
Mami, jsi vážně dobrá!
Cestou ze začarovaného kruhu je podle psycholožky Aleny Němcové první krok, který musíte udělat vy. „Nezatracujte své rodiče, ale naopak jim projevte zájem a lásku. Stěžujete si, že vás nikdy nepochválili, ale pochválili jste někdy vy je? Řekli jste jim někdy, že si jich vážíte za to, jak vás vychovali nebo třeba že je obdivujete za to, že se i v pětašedesáti přihlásili na kurz angličtiny? Oni vám úspěch přejí, ale je pro ně těžké smířit se s tím, že už je nepotřebujete. Přesvědčte je o opaku,“ radí Alena Němcová.
Proč jsou ty moje děti tak hloupé?
Osmadvacetiletá Alice i její o pět let starší bratr Zdeněk odmalička poslouchali od matky jednu větu, která bolela: Panebože, proč já mám ty děti tak hloupé? „Ne, že by nás máma neměla ráda, ale musí mít vždycky navrch. Když nedáme na její rady, kterých ale posloucháme každou hodinu dvanáct do tuctu, něco uděláme jinak a nevyjde to, má až dětinskou radost. Může totiž prohlásit: Já jsem ti to říkala!“ popisuje Alice a dodává: „Já už ale na tohle nemám sílu. Bohužel to dospělo až do té fáze, že se s rodiči vídám jen z povinnosti a témata našeho hovoru nikdy nestočím na nic osobního, protože jsem za všechno hned kritizována.“
Jsou to roky rodičovských zkušeností, nebo jen vzpomínka na přísnou výchovu od jejich matek?
Nežádoucí rodinné dědictví
K podceňování dětí se podle Zuzany Liškové často uchylují rodiče, kteří mají podobnou zkušenost z vlastního dětství. „Neochota projevovat uznání svým dětem bývá zpravidla něco jako rodinná štafeta. Prarodiče to také dělali, praprarodiče rovněž a oni sami to jinak ani neumí. Nepřejí vám neúspěch, ale když se ukáže, že měli pravdu oni, cítí se nepostradatelní, což jsou pocity, kterých se jim v jejich vlastním dětství nedostávalo.“
Zapomeňte na sebelítost
Pokud nezměníte rodiče, zapracujte o to více na sobě. „Doporučuji jakékoli narážky zcela ignorovat a chovat se normálně, nenechte se strhnout ke konfliktům. Vzpomínejte na to hezké, co jste s rodiči zažili,“ radí Zuzana Lišková a dodává: „Pokud se je ze všech sil snažíte napravit, po dobrém i po zlém a nakonec zjistíte, že to nejde, překonáte vztek i bolest a dostanete se po čase do fáze vyrovnání; smíříte se s tím, že rodiče už nezměníte, a uvědomíte si, že problém nemáte vy, ale oni."
Vy jste si ale problém uvědomili a máte jedinečnou možnost vychovat novou generaci vaší rodiny a neopakovat přitom stejné chyby. „Ve věku okolo třicítky už by měl být člověk nikoli dítětem svých rodičů, ale sám sebou, případně rodičem svých vlastních dětí. A právě děti neúměrně kritických rodičů se velmi pečlivě starají o to, aby se jejich vlastní potomci necítili neschopní a nešikovní. Uvidíte, že budete skvělí, povzbuzujte své děti a pochvalte je od srdce za každý úspěch,“ vyzývá Zuzana Lišková.
Tip redakce: Víte, co všechno byste měli stihnout do třicítky? Nahlédněte do článka Tahle rozhodnutí byste měli udělat do třicítky!. A když už budete v rozhovoru s matkou, zkuste s ní probrat i své zdraví (napovíme vám zde: Zdraví: 9 otázek, které položte své matce!).
Nevyhýbejte se rodičům ani s nimi nesoupeřte. Berte všechno jako výzvu – máte přece jedinečnou možnost tuhle rodinnou kletbu svým chováním konečně prolomit!
Reakce na článek
Akira14
Jako kdybych viděla naši domácnost.
Opravdu, vidím v tom mou mámu. Ani nevím, čím jsem si to zasloužila. Odmala jsem byla ve střídavé péči. U táty jsme chodili ven, blbli, sportovali, koupil mi můj vysněný dárek, podporoval mne v jezdectví. Když jsem byla u mámy bylo to jen o tom, jak jsem přinesla zbytečně dvojku ze školy, že chce abych hrála na klavír, tancovala, prostě to, co holčičky obyčejně dělají. Když jsem jí vyprávěla zážitky z tréninků, neposlouchala mne. Nepřišla na mé první závody. Když si domů přistěhovala přítele, byla jsem ta nejhorší. Ta co se nedostane na gymnázium. když už jsem se dostala, tak ho prý nedostuduju. Když jsem se dostala na vysněnou VŠ, jediné co mi řekla bylo, že brzy skončím, protože na to nemám. Nesdílela se mnoi radost z výher..nic. V mých 17 jsem se musela natrvalo přistěhovat k ní a tehdy to začalo pořádně. Měla nade mnou plnou moc a hned toho využila. Prodala mi koně, psa, nepouštěla mne ven, shazovala mne před každým. Peskovala mne za každou maličkost (,, proč máš tu knížku na té poličce, dej ji na tu druhou") a nikdy mne nepochválila. Když jsem řekla, že ji mám ráda, dostalo se mi odpovědi: ,,Hmm".
Teď je mi 20, studuju, s přítelem hledáme byteček a já se nehorázně těším na to až odejdu. Spřízněnou duši jsem našla ve své "tchýni", která je pro mne matkou víc než má opravdová. Holt..něco je špatně..
Tropsy
Ještě jeden důvod
V jedné psychologické knize popisovala paní psycholožka, že takový rodič má v podstatě nízké sebevědomí (většinou proto, že sám byl vychován náročnými rodiči) a nemá rád jistý pocit méněcennosti, který v něm jeho (dospělé) dítě vyvolává. Ve chvíli, kdy se tento pocit u rodiče dostaví (např. když dcera/syn dostudují VŠ a rodič místo aby se radoval se cítí neschopný, protože on sám je "jen" vyučený), začne se cítit nejistě a v této chvíli slovně "zaútočí", aby upevnil svou pozici. Dle paní psycholožky je prý důležité si uvědomit, že je to rodič, kdo má problém, ne "dítě" a proto se snažit si tyto útoky příliš nebrat, protože rodič se pravděpodobně nezmění (obzvlášť pokud už je mu např. 60 let...).
demos1tenes
chvalte,chvalte své děti
Je to trapné, ale ze zkušenosti své známé, vím,že to existuje. Otec ji začal shazovat od doby, kdy ukončila VŠ. On je ten, kdo musí mít ve všem pravdu a když něco tak samé narážky na inženýry, doktory a vysokoškoláky...takovej se těžko změní, ale důležité tu je tu štafetu nepředávat dál. Tak jenom doporučuji všem,kdo tímhle prošli,aby to především a hlavně neopakovali u svých dětí... raději je třikrát pochvalte nežli jednou zkritizujte a i kritika se užít jako "diskuze" a ne jako "shazování". Jinak si ty děti pochvalu najdou jinde a může to být třeba i špatná parta.