Je zamlklé, do školy se mu nechce, vymýšlí důvody, proč tam nejít, ale pravý důvod vám říci nechce. Ale když začnete pátrat, zjistíte nepříjemnou pravdu: Vaše dítě se stalo terčem posměchu spolužáků! Co s tím? Jak tomu zamezit, jak dítě utěšit? A proč dokážou být děti někdy tak děsivě zlé?
Je moc malý, velký, tlustý, pihatý či nemá dostatečně trendy oblečení. Důvodů, proč se děti svým vrstevníkům posmívají, je celá řada. V podstatě stačí jakákoli jinakost. „Dětské posmívání vychází z potřeby dětí se neustále porovnávat a zjišťovat, kdo je v čem lepší a v čem horší. A pak mají potřebu to, v čem jsou lepší, zdůraznit. A toho nejrychleji a nejsnáze dosáhnou tím, že poníží toho druhého,“ vysvětluje psycholožka Anita Michajluková.
Takže se dá říci, že určitá míra posmívání je normální. Ale nesmí se to přehánět a rozhodně by nemělo být systematicky ponižováno a zesměšňováno jedno jediné dítě v kolektivu!
Děti se potřebují neustále porovnávat. Proto se posmívají
Co s ním je?
To, že se s dítětem něco děje, rodiče většinou poznají. Pokud si ale nejste jistí, všímejte si následujících věcí, ty totiž značí, že vaši ratolest něco trápí:
- Je nezvykle zamlklé – nemá žádné zážitky ze školy, o něž by se chtělo podělit. Nevypráví o kamarádech, o tom, co dělali, že by chtěli něco podniknout a podobně.
- Je podrážděné – jakmile se zeptáte na školu, je ve střehu a podrážděně od tohoto tématu utíká. Může být i drzé a zlé ve snaze nebavit se o škole.
- Snaží se ulít ze školy – vymýšlí si důvody, proč nemůže jít do školy. Jednou ho bolí v krku, podruhé hlava a potřetí břicho. Vy ale víte, že fyzický důvod, proč by nemohl do školy, neexistuje.
- Chodí za školu – to už je hodně vážné! Pokud vám dítě cíleně lže a tvrdí, že bylo ve škole, ale přitom vy víte, že tam nedorazilo, je nejvyšší čas jednat!
Musíte dítě jemným a klidným způsobem donutit, aby řeklo pravdu. Musí se vám svěřit s tím, že se mu spolužáci posmívají, jinak nemáte šanci problém vyřešit.
Tip redakce: Netrápí vás posměváčci, ale máte doma malého lháře? Jak na něj vyzrát se dočtete v článku Moje dítě mi lže! Jak ho to odnaučit?.
Jak na děti?
Mgr. Danuše Jandourková
Psycholožka, odbornice na výchovu dětí. Odpovídá na dotazy v naší poradně!
Poradíme vám zdarma!Nejdřív informace, potom jednejte
Neznamená to ale, že hned poběžíte do školy a ztropíte tam pořádnou scénu. Nebo si počkáte přímo na posměváčky, kterým to pěkně vytmavíte. Jednejte v klidu, vyplatí se to! Zjistěte, co přesně se děje a své ratolesti se zeptejte na následující:
- Jak posměšky vypadají – dítě by mělo co nejkonkrétněji popsat, proč se mu děti posmívají, co mu říkají a jak často
- Kdo se ti posmívá – je rozdíl, zda se do něj naváží jeden spolužák, nebo celá třída, proto byste měli mít přehled i o tomhle
- V jakých situacích se mu posmívají – opět je důležité vědět, zda je to třeba jen při tělocviku, protože nepřeskočí kozu, nebo v podstatě pořád
Dítě vám o chování spolužáků musí říci pravduKlidně zajděte i do školy, ale jednejte ve smířlivém duchu. „Je možné se zeptat třeba učitelky, zda si něčeho nevšimla. Jděte tam ale s tím, že nevíte přesně, co se děje a chcete to zjistit, abyste to společně mohli řešit. Ale postoj typu ,synovi se posmívají, tak to tedy ne, takhle to nenechám' bych rozhodně nedoporučovala,“ radí Anita Michajluková z Centra zvyšování psychické odolnosti.
Až poté, co budete mít o všem jasno, můžete přikročit ke konkrétním opatřením. Většinou (pokud nejde opravdu o drsnou šikanu) nápravu zjednají rodiče posměváčků, které informuje učitelka. Ta navíc na vše dohlédne, a pokud je to zkušená pedagožka, dokáže to zvládnout. Pokud se ale vaše dítě stále trápí, možností je samozřejmě i jiná škola.
Vychovejte sebevědomé dítě
Ale pozor, je dost pravděpodobné, že i na nové škole budete po čase řešit něco obdobného. „Myslím, že to, koho si děti vyberou jako terč posměchu, není náhodné, ale ten, komu se posmívají, už má v sobě predispozice stát se tím, komu se posmívají. Celé to má kořeny v rodině a výchově,“ říká Anita Michajluková.
Většina dětí s přiměřeným sebevědomím se totiž dokáže běžnému posmívání vcelku bez problémů bránit a jejich vlažný přístup posměváčky nijak nemotivuje, takže nemají důvod pokračovat. Naopak děti, které mají nízké sebevědomí a neustále o sobě pochybují, jsou dokonalý cíl. Jak ale v dítěti vypěstovat dostatečné sebevědomí? Zkuste to takhle:
- Jasně dítěti vysvětlete, že každý je jiný, každému jde něco jiného a nikdo neumí všechno
- Ukažte mu, v čem je jedinečné právě ono (není pohybově nadané? Fajn, ale zase krásně kreslí)
- Podporujte ho v tom, co mu jde a baví ho to (neposílejte ho na fotbal s tím, že si zlepší fyzičku, ale dopřejte mu kurz kreslení, který jeho talent rozvine)
- Nepřipomínejte mu jeho nedostatky (nevzdychejte nad jeho neobratností, radši mu pochvalte obrázek, který namalovalo)
A víte co je na tom nejlepší? Že touhle výchovou dítě uchráníte nejen posměšků, ale nejspíš docílíte i toho, že se nestane jedním z posměváčků. Bude totiž odmala veden k tomu, že úspěchu se docílí snahou a pílí, nikoli urážením a výsměchem.
Tip redakce: To, že nikdo není dokonalý, včetně maminek, potvrzuje i článek 5 mýtů o dokonalé matce.
Posmíval se vašemu dítěti někdo? Jak jste to řešili?
Reakce na článek
iendy
Zkušenost
Dobrý večer, taky jsem si prošla šikanou. První hrůza byla ve 3. třídě, kdy se mi posmíval náš soused, vesnický delikvent a postrach. Bral mi svačiny apod. Bála jsem se procházet uličkou v autobuse, protože mi podkopával nohy, s ním i ostatní, byla to pro ně veliká legrace. Ostatní děcka se radši spolu s ním posmívaly mě, aby se sami nestaly terčem. Všechno vyústilo v zimě, když jsem šla z autobusu. Kluci byli za mnou a výše zmíněný grázlík zapálil petardu a hodil mi ji do kapuce bundy Asi si dokážete představit, co to způsobilo. Domů, kde jsem nikdy nic neřekla, jsem přiběhla s brekem a prasklým bubínkem v pravém uchu. V bundě propálená díra a smrděla jsem kouřem. Mamce jsem musela vyklopit všechno od začátku, mezi brekem jsem ji prosila, aby to nikomu neříkala, protože jsem se bála, že se to ještě zhorší. Jaký pro mě ale byl šok, když se objevila ve školní družině a počkala, až se děti, co dojíždí, začnou chystat na autobus. Když tam byly už všechny, vzala toho kluka za paži, přitáhla ho k sobě a pěkně na hlas, aby to slyšely i děcka z místnosti mu řekla, že jestli ještě zpozoruje, že někomu ubližuje, nadává nebo se někomu posmívá, a ať si píše, že se to dozví, tak zajde ne do družiny, ale do školy a o přestávce mu sundá kalhoty a nandá mu tak na zadek přede všemi, že už se s ním nebude nikdo bavit, ale všichni se mu budou jenom smát. Drahý Pepíček byl rudý jako rajče a jediné, na co se v příštích letech zmohl, byl jen ten nejškaredější pohled, který dokázal udělat, v lepším případě, třeba mě, začal úplně ignorovat.
Pak byl chvíli klid. Až v šesté třídě k nám propadl kluk, tak problémový, jak jen mohl být. Kvůli němu jsem se bála o přestávce jíst a pít, aby se mi nesmál(spolu s ním i jeho 4 kumpáni), co mi to maje hnusná máma nachystala za humus, nechodila jsem ani na záchod, protože se mě ptal, jestli se utírám, prostě horor. O přestávce jsem se ani nezvedala ze židle. Nemluvě o posměchu kvůli žádným prsům...Dneska je z něho ožralý feťák, jako z jeho kamarádů
mafffia
RE: Zkušenost
Škoda, že jste se s problémem nesvěřila doma,mohlo se to utnout hned na začátku a vy byste neměla tak ošklivé vzpomínky na školu. Nemylím to zle, ale jako maminka školačky doufám, že když se něco takového stane u ní, tak se mi svěří dřív, než šikana skončí tak jako u vás.
havovi
zkušenost
Když nebudete strkat hlavu do písku před problémi dítěte,byť by se vám zdály malicherné a vytvoříte si kamarádský vztah,máte na půl vyhráno.Dítě se vám snáze svěří, protože ví, že to společně vyřešíte. Nechci se chlubit, ale mně se to podařilo a ušetřila jsem si i spoustu problému, když přišla puberta.