Člověk si svůj osud mnohdy nevybere – maminka porodí dítě a zjistí, že je postižené. Zatne zuby, zahrne ho láskou a postará se o něj, jak nejlépe umí. Ale jak se zachovat ve chvíli, kdy máte možnost volby? Právě v takové situaci je naše čtenářka Marta. Každý večer před spaním myslí na jedno: dítě-handicap-potrat. Má tato trojčlenka správné řešení?
„Je mi 39 let a jsem těhotná,“ začíná své vyprávění paní Marta, která spolu s přítelem bydlí v satelitním městečku nedaleko Prahy. „S dítětem jsem opravdu čekala až na poslední chvíli. Nejdřív jsem neměla partnera, a když už jsem konečně našla někoho, s kým bych si dovedla představit společnou budoucnost, utekl mi. Upnula jsem se na práci a nového životního partnera potkala až v pětatřiceti. Dva roky jsme se snažili o dítě, ale marně. Když už jsem se začala smiřovat s umělým oplodněním, přišla rána z čistého nebe – otěhotněla jsem.
| Před stejným rozhodnutím stála i americká politička Sarah Palin (45), dříve také guvernérka státu Aljaška, která se ve čtvrtém měsíci těhotenství dozvěděla, že její 5. očekávané dítě trpí Downovým syndromem. Po oznámení lékařů se prý stáhla do sebe a o diagnóze řekla prakticky jen svému manželovi. S krutou zprávou se nicméně brzy smířila a syna Triga porodila. I přes náročnou péči, kterou mu musí věnovat, patří v USA stále mezi nejaktivnější političky, které se bijí jako lvi. |
Po dvou měsících mě čekal šok. V 10. týdnu těhotenství jsem absolvovala screeningové vyšetření s pozitivním nálezem, následovala biopsie choria, která bohužel potvrdila krutou diagnózu – plod je postižený Downovým syndromem.“
Downův syndrom patří mezi nejčastější vrozené vady. Pro dítě znamená znatelnou mentální zaostalost, budoucí problémy s učením, které vyžadují nadstandardní péči, a hlavně specializovanou výuku, pro rodinu to znamená neustálou péči, stres a nasazení, které si jen málokdo dokáže představit.
Na postižení Downovým syndromem lze přijít už poměrně brzy – do konce 12. týdne těhotenství. V 10. týdnu žena absolvuje screening, který se mj. zaměřuje na anatomické abnormality plodu a riziko Downova syndromu. Po pozitivním nálezu následuje biopsie choria (známá pod zkratkou CVS). Vpich jehlou v oblasti podbřišku podezření potvrdí, nebo vyvrátí, výsledky lze zjistit do 2–3 dnů. Lékařské záznamy uvádí, že se pozitivní nález potvrdí pouze v 2–3 % případů!
„Screeningové vyšetření ultrazvukem plod nijak neohrožuje, u zmíněné biopsie zde nevelké riziko je,“ upřesňuje MUDr. Michal Koucký, který pravidelně odpovídá na vaše dotazy v Těhotenské poradně, „vlastním výkonem ovšem plod reálně ohrožen není.“
| Jak to vidí redakce |
|
Pavla Drlíková Když jsem čekala svou dceru, vyšly mi u jedněch testů také hraniční hodnoty, a tak jsem musela jít na amniocentézu (tedy odběr plodové vody, který téměř stoprocentně ukáže, zda je plod nějak postižený). Samotný zákrok nebyl hrozný, ale na výsledky jsem čekala přes tři týdny. A to byl pro mě horor. Stále jsem přemýšlela, zda bych šla na potrat, kdyby nedej bože byly i tyto výsledky pozitivní. Je to skutečně těžká volba a jsem ráda, že jsem ji nemusela nakonec podstoupit. |
Důležitá je pomoc a zázemí v rodině„V případě potvrzení pozitivního nálezu se většina žen rozhodne o přerušení těhotenství,“ konstatuje MUDr. Koucký, „paní Marta má čas až do konce 24. týdne, což je nejzazší termín, kdy lze přistoupit k potratu. V takových případech je s ženou samozřejmě vedena diskuse, ale je nutné zdůraznit, že o osudu těhotenství si skutečně rozhoduje sama, nikdo ji nemá právo přemlouvat. Riziko pro matku při samotném porodu není vyšší než u porodu zdravého dítěte. Ovšem psychické důsledky a problémy, to už je jiná kapitola…“
„Je pravda, že se v poslední době tím, že existují všechny testy, moc takto postižených dětí nerodí,“ konstatuje Miloslava Stará, speciální pedagog ze Společnosti rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem. „Většinou se narodí postižené děti z nábožensky založených rodin a pak také ty, na které se v těhotenství nepřijde.“
To je případ i paní Nadi Kafkové od Mladé Boleslavi: „Ten pocit po porodu byl nepopsatelný. My jsme o postižení totiž nevěděli. Je řada maminek, které se na to připravují. Pro mě to byl to obrovský šok a rána. Nevíte v tu chvíli, co máte dělat. Je velice důležité, jak se k tomu postaví okolí. Maminka je v té chvíli bezradná. Je to milované dítě, na které se těšila – a najednou není v pořádku. Neví, jaká bude budoucnost. Ale synovi je nyní 12 let a jeho stav je lepší, než jsem původně myslela. A to i přesto, že péče o něj je nepřetržitá. Chodí do běžné školy, já tam chodím s ním a dělám mu asistentku. Děti jsou různé, některé jsou klidnější, zato můj syn je hyperaktivní.“
Paní Marta právě začíná svůj 19. týden, na finální rozhodnutí má teoreticky ještě měsíc. „Rozhodla jsem se vlastně už ve chvíli, kdy jsem drsný ortel vyslechla – dítě si nechám. Není jisté, že bych vůbec kdy znovu otěhotněla. Vím, že se až do smrti budu věnovat druhému a mé zájmy a dosavadní život půjdou stranou. Dny trávím studiem odborné literatury, dokonce jsem se obrátila na několik odborníků a lidí, kteří s tím mají zkušenosti. Věřím, že to zvládnu, a přítel mě v mém rozhodnutí podporuje. Tedy alespoň zatím.“
„Některá žena nemusí mít pocit, že kvůli postiženému dítěti ustoupí její život do pozadí. Nemyslím si, že mateřský pud souvisí s rozhodováním o tom, zda porodit nebo neporodit postižené dítě. Je to o odvaze, osobní vyzrálosti, o způsobu přemýšlení, cítění, o síle, o osobní zodpovědnosti, o vlivu okolí. Rozhodně ale není možné ženu, ať už se rozhodne jakkoliv, za její rozhodnutí soudit. Podle čeho bychom to chtěli dělat? Podle sebe? Podle náboženského vyznání, podle toho, co řeknou lidé? Podle toho, jak rozhodne manžel, rodiče, tchán, tchyně? V mezích zákona společnosti, ve které žije, je to o její osobní statečnosti a vyzrálosti. Není to lehké, sama si to bude muset rozhodnutí unést," konstatuje psycholožka Mgr. Olga Kučerová, která radí i v poradně Zeptejte se psycholožky na našich stránkách, „ale v každém případě se domnívám, že žena má právo upřednostnit svoje pocity a sama sebe. Jedině tak se dokáže se ztrátou vyrovnat a nebo na druhé straně také tak dokáže o postižené dítě pečovat – pozitivně, zdravě, s láskou a s podporou, aniž by ho zaplavovala pocity viny, lítosti, bezmocnosti, zlosti, deprese, sebelitování a dalšího."
Martu podporuje v rozhodnutí i pedagožka Miloslava Stará: „Znám řadu rodin, které podobnou situaci zvládly skvěle. Záleží na partnerském vztahu, na rodinném zázemí. Znám dokonce i dvě rodiny, které děti postihnuté Downovým syndromem mají v pěstounské péči.“
A jak to vidíte vy? Potrat, nebo nemocné dítě? Zažila jste něco podobného, nebo někdo z vašich blízkých? Dokázala byste se zachovat stejně statečně jako paní Marta? Nebo její rozhodnutí vnímáte jako nezodpovědné? Zapojte se do diskuse pod článkem nebo nám pošlete svůj příběh na info@prozeny.cz!
Reakce na článek
vlkovamarka
Něco podobného...
Moje matka se v bratrových 12 letech dozvěděla,že máme v rodině nevyléčitelnou nemoc a on je nemocí postižený nejvíc. Stačí prý málo a zemře. Do té doby zdravý bratr začal brát spousty léků,musel nastoupit do speciální školy pro postižené děti,musel začít používat invalidní vozík... Tak to šlo pořád dál,mamka mu věnovala spoustu času a péče. Tak to šlo 5 let... Všichni jsme se museli přizpůsobit jinému režimu. V červenci bratr umřel.
Já jsem přenašečka,takže moje dítě by mohlo být postiženo naprosto stejně. Já bych to nezvládala tak odvážně,jako moje mamka,takže jsem smířená s tím,že si děti nikdy nepořídím... Chci být poslední z našeho rodu,s touhle odpornou nemocí... Ale je mi to líto...
A adopce...doktor mi řekl,že můžu třeba zítra z ničeho nic umřít... A nedovolila bych si nechat chlapa samotnýho na světě s dítětem na krku...
Ale aspoň jsem chytřejší než mamka-ta ani nevěděla,že tuhle nemoc má...
simona.pru
Nemocné dítě
Já bych na potrat nešla každé dítě je jedinečné a má právo na život.Je to každého věc jak se rozhodne,já osobně bych si dítě nechala.
Johanka.Tomankova
Jůlinka
Ahojky maminky :). V srpnu 2005 se mi narodila dceruška Jůlinka. Když jsem byla na začátku těhotenství na testech, zjistili mi, že moje miminko bude "jiné"
. S manželem jsme stáli před velkým rozhodnutím. Přišlo mi kruté, zabít své vlastní miminko, ale asi bych nedokázala žít s pocitem, že se mé děťátko trápí. I když to nebylo jednoduché, rozhodli jsme se s manželem pro potrat. Jako zázrakem ale další test potvrdil, že je vše v pořádku. Nevěděla jsem co dál, jednou ano, podruhé ne, tedy 50:50. Nakonec jsme věřili, že bude vše v pořádku a dítě si nechali. A jak jsme byli šťastní, když se nám narodila zdravá a krásná holčička 
