Osobně: Článek píšu chvíli poté, co jsem vedle v kuchyni s každou z dam strávil půl hodiny. Pili jsme vodu, povídali si a já je přitom s jejich laskavým dovolením nahrával. A pozoroval. Mluvili jsme o rakovině, o životě, o smrti, o léčbě i o svém zdravotním stavu. A já teď sedím před monitorem počítače, mám husí kůži, bezděky koušu do přívěsku s křížkem, který většinou nenosím, a snad poprvé v životě mi docházejí slova.

Jenže když teď přestanu psát, vy si nepřečtete, jaká je rakovina mrcha. Že vás už nikdy neopustí, že se s ní musíte naučit žít. Není to partner, není to kamarádka, není to ani dočasná spolubydlící. Je to nepřítel ve vlastním těle, se kterým však lze fungovat. Kvalitně, relativně šťastně a…

… bez záruky.

Eva: Chtěla jsem vědět co nejméně

„To, že mám rakovinu reprodukčních orgánů, jsem se dozvěděla 20. prosince 2006,“ začíná své vyprávění Eva (62). „Začala jsem krvácet, a tak jsem zašla k doktorce, která mě poslala na vyšetření do nemocnice. Nejdříve mi udělali krevní obraz, který byl relativně v pořádku. Pak následovala kyretáž a opět – všechno v pořádku.“

Paní Evu nemoc zpočátku zaskočila;Mona MartinůFoto: Mona MartinůPaní Evu nemoc zpočátku zaskočila

Přestože první lékařská vyšetření dopadla téměř ideálně, Eva cítila, že něco musí být špatně. „Obvodní lékařka mě chtěla poslat do práce, ale já jsem ji přemluvila. Ještě týden jsem zůstala doma a poté ji s hroznými bolestmi břicha opět navštívila. Diagnostikovala mi zánět dělohy, dostala jsem antibiotika a šla opět domů ležet. Jenže potom mi přišla zpráva z nemocnice, abych se tam dostavila. Už cestou jsem tušila, že to nebude dobré. Udělali další vyšetření a objevili rakovinové buňky, rozběhlé bůh ví kde.“

Překonala rakovinu a napsala o tom knížku
O boji se zákeřnou rakovinou ví své i naše čtenářka Iveta Kollertová. Z důvodů zanedbané péče jí totiž nemoc postupně ničila tělo. Napsala o tom i knihu Svlečená do naha. Více o jejím příběhu se dozvíte ZDE!

Eva nechtěla vědět, co to „bůh ví kde“ znamená: „Byla jsem překvapená, ochromená, chtěla jsem v tu chvíli vědět co nejméně. Čekala mě operace, chemoterapie a ozařování.“ Ani mluvit o nemoci nechtěla. „Manželovi jsem to volala hned, jak jsem vyšla z nemocnice, a kamarádce jako druhé. Nikdo jiný to nevěděl. Hned po Novém roce jsem nastupovala na operaci a řekla jsem si, že to přes Vánoce dál říkat nebudu. Pak jsem sice oznámila, že jdu do nemocnice, ale odmítla jsem říct, o co se jedná.“

Ano, bylo to ze strachu. „Nechtěla jsem potkávat známé, přátele, nikoho. Stahovala jsem se sama do sebe a nechtěla jsem o ničem mluvit. Byla jsem zaskočená! Když se podobnou diagnózu dozvíte, uvědomíte si, že kdykoli může přijít konec. Rakovina byla v mém případě nečekaně rozsáhlá. Před očima mi naskočilo ,Umřeš!'. A já se lekla… Až potom jsem zjistila, že nemá cenu se s tím schovávat a že je to nemoc jako každá jiná.“

Složitá operace paní Evy trvala 5 hodin. Lékaři prý museli odebrat více, než se původně zamýšlelo. Zákrok i následná léčba chemoterapií a ozařování byla úspěšná a podle všech následných vyšetření se rakovina nevrací. Dnes si Eva užívá každý den a pomáhá druhým. Působí v neziskovém sdružení Amelie, kam začala docházet během léčby. Udělala si speciální kurz a dnes se sama věnuje jako dobrovolník nemocným lidem a ulevuje jim nejen svými skvělými reflexními masážemi chodidel a dlaní.

Všechna následná vyšetření dopadla skvěle a Eva pevně věří, že se jí nemoc už nevrátí.

Pavla: Rakovina mi změnila život. Přijala jsem to!

„V pětatřiceti jsem zjistila, že mám rakovinu prsu,“ začíná svůj příběh Pavla (43). „Psal se rok 2004 a já jsem na to přišla hodně, hodně pozdě. Měla jsem dva nádory v prsu a metastázy v uzlinách. Jak jsem na to přišla? Byla to náhoda – s přítelem jsme si všimli změn v barvě kůže na prsu a pak jsem sama nahmatala bouli velkou jako mandarinka.“

Pavla si užívá každého dne;Mona MartinůFoto: Mona MartinůPavla si užívá každého dne

Že je něco v nepořádku, přitom Pavla tušila už déle. Jenže se bála. Když potkávala plakáty s mladými dívkami a nápisy, ať jdou ženy na vyšetření, svíral se jí žaludek, dělalo se jí špatně. Nevěděla proč, ale asi podvědomě odmítala být jednou z nich. „Najít doktora, najít člověka, na kterého se můžete spolehnout, čekání na výsledky… Tohle období je asi ze všeho nejhorší. Když člověk narazí na někoho, komu může důvěřovat, je pak všechno snazší.“

Vážným pacientem z hodiny na hodinu? I to se může stát! „Vždycky jsem byla zdravá, takže tohle byl šok. Když jsem se na to ptala doktorky, řekla mi: ,No vždyť jste typicky depresivní typ!' Byl to dobrý odhad, Pavla měla za sebou léta psychoterapie jako následek přepracování a vyhoření. „S výsledky v rukou jsem z onkologie odcházela s pocitem, že mám maximálně půl roku.“

Jelikož byla nemoc ve značně pokročilém stadiu, musela Pavla nejprve absolvovat chemoterapii. Až poté následovalo odebrání celého prsu a další chemoterapie. Ta se neobešla bez komplikací – výhřez ploténky v bederní páteři. A tak během své osmiměsíční invazivní léčby Pavla „zvládla“ ještě operaci páteře.

S diagnózou se musela smířit nejen Pavla, ale také její tehdejší přítel. Přestože jeho prvotní reakce byla skvělá, operaci, ztrátu vlasů a celkovou tíhu situace vztah zkrátka neustál. „Vlasy a prsa… vždyť to jsou sekundární pohlavní znaky. Tyto součásti léčby jsou velmi těžké nejen pro nemocnou, ale i pro partnera! Pro mě tehdy bylo důležité, že jsem měla svého terapeuta. Někoho, před kým jsem se mohla vyřvat, vybrečet, zanadávat a to celé ze sebe dostat. I to je důvod, proč jsem se od té doby věnovala rozvoji podpůrné psycho-onkologické péči v rámci občanského sdružení Amelie. Nicméně nejde to brát jako návod, jak nemoc překonat. Šablona na život neexistuje. Každý jsme přeci jiný a každý máme jinou cestu, ale k tomu abychom ji zvládli, často potřebujeme pomoc “

Jak na Pavlu zapůsobilo takové drsné setkání s vidinou smrti? „Je pravda, že setkání s rakovinou je pro mě hodně zajímavá zkušenost. Změnila mě. Vím, že chci žít. Jak dlouho? To neřeším! Stejně tak jako neřeším řadu dalších věcí, které už mi prostě nepřijdou podstatné.“

Říkáte si, že všechno dobře dopadlo. Ono vlastně i jo. Pavla se usmívá, baví se s námi a užívá si každého dne. Jenže co se dá u rakoviny nazvat koncem? Po operaci může zmizet, anebo taky ne. Jako se třeba vrátila Pavle už potřetí. „Projevila se v jizvě, vypadá to jako malé kamínky pod kůží. Vždy vlastně odoperují další kus kůže. O plastice ani nemůže být řeč, v tuto chvíli je podstatné jen to, aby jizva byla v pořádku.“

Pavlino vyprávění vlastně jen dokládá tvrzení, že pokud jsi jednou onkologický pacient, jsi jím dlouhodobě, někdy až nadosmrti. „Jasně, překonáte všechny terapie, léčení – fajn. Jenže pak stejně chodíte pravidelně na vyšetření a neustále čekáte. Na výsledky, jestli se to nevrátí. Člověk se učí trpělivosti a pokoře, ale také hledá cesty, jak žít dál svůj život, i když ví, že jednou skončí. Vlastně je to úplně přirozené.“

Amelie-os.cz
Amelie je občanské sdružení, které poskytuje psychosociální pomoc onkologicky nemocným a jejich blízkým. Klienti, kteří přijdou do jednoho z center v Praze, Olomouci či Rakovníku, zde mohou o nemoci mluvit s někým, kdo umí naslouchat. K dispozici je tým lékařů, psychoterapeutů, terapeutů a sociální pracovníků. V rámci dobrovolnického programu školí laiky, kteří chodí do nemocnic, kde si povídají s pacienty, připravují program nebo třeba jen naslouchají.

„Abych řekla pravdu, mě už štve, jak se tady o tom bavíme jako o hrdinství,“ rozhorlila se Pavla, „to přeci vůbec není důležité a ani to tak není. O rakovině je potřeba mluvit jako o něčem, co je součást života. Život prostě je o překonávání problémů. A jeden z těch problémů zkrátka může být, že onemocníte rakovinou. Představy, které mohou takovéto příběhy vyvolat, jsou většinou horší než realita. Když by mi někdo řekl, co mě čeká, tak si rovnou půjdu hodit mašli. Když svůj příběh teď vyprávím, vlastně tomu ani nevěřím. Každý to zažil, že vždycky vydržíme daleko víc, než si dokážeme představit. Když ležíte v nemocnici, žijete ze dne na den a těšíte se, že vám třeba přinesou ,uho'. Protože prostě chcete žít.“

I proto po absolvování první léčby Pavla založila společně s odborníky občanské sdružení Amelie. „Ačkoli máme v Čechách kvalitní onkologickou léčbu, téměř zde chybí psychosociální péče. Amelie sdružuje především odborníky, kteří se snaží doplnit nabídku zdravotnického systému o rovinu, psychosociální. Najít v něm prostor pro život.

Katka: Přišla jsem na to úplnou náhodou

Seznamte se, tohle je Katka. 36 let, psychoterapeutka, má syna a z prsu vyoperovanou rakovinu. Přišla na ni úplnou náhodou. „Před dvěma lety jsem udělala konkurz na psychoterapeutku do sdružení Gaudie proti rakovině. Jak jsem si pročítala všechny ty materiály o vyšetření prsu, vyzkoušela jsem si samovyšetření prsu a… nahmatala jsem bulku.“

Katka jako psychoterapeutka pomáhá onkologickým pacientům;Mona MartinůFoto: Mona MartinůKatka jako psychoterapeutka pomáhá onkologickým pacientům

Naštěstí bulka nebyla tak velká jako u Pavly. „Objednala jsem se ke gynekologovi, který mě poslal na ultrazvuk. Pak jsem si šla pro výsledky a paní mi oznámila, že je nález pozitivní. Jenže já nevěděla, jak to myslí. Jakože je vše v pořádku, nebo že ,to' mám? No, vyklubala se z toho rakovina v prvotním stadiu.“

Přišlo vyoperování nádoru, preventivní čtyři cykly chemoterapie, ozařování, biologická a hormonální léčba i strach. „Doma jsem to oznámila až po čtyřech dnech. Nějak jsem se k tomu nemohla odhodlat. Syn byl v pohodě, ale s dospělými to bylo trochu těžší. Třeba rodiče si museli dát pořádného panáka. Nejhůř asi všichni brali, když mi vypadaly vlasy. Přitom já se za to nestyděla. V létě jsem chodila bez paruky i šátku. Pro mě osobně byly asi nejtěžší chvíle po chemoterapii. Když už jsem se z toho vždycky jakž takž dostala, přišla další dávka, která mě zcela odrovnala.“

Nyní už je Katka v pořádku, má za sebou úspěšnou léčbu a rakovina se (zatím) nevrátila. Stále pracuje v občanském sdružení Gaudie proti rakovině, díky které na nemoc přišla. Jako psychoterapeutka pomáhá všem, kdo její pomoc ve sdružení vyhledají. Chodí také do nemocnic, přímo k lůžkům lidí, kterým rakovina zkřížila životní cestu. Stejně jako jí.

Zase osobně: Každý, kdo dočetl až sem, si z příběhů určitě vezme trochu něco jiného. Já třeba to, že i když nejste úplně zdraví, život nekončí.

ProŽeny.cz