Simona Votyová

Redaktorka, kterou zajímají hlavně osudy lidí. Spolupracovala na několika dokumentech a scénářích pro televize, byla reportérkou zpravodajství TV Prima. Je spoluautorkou knihy Nedávejte do hrobu motýla živého, autorkou námětu a textů písní k dětskému muzikálu Bílý dalmatin a napsala knížku pro děti Dalmatin Barvička. Pro organizaci pomáhající lidem s autismem pořádá charitativní a benefiční akce.

Proč ale potom máme většinu nejkrásnějších vzpomínek na zážitky, které byly vlastně naprosto příšerné, a kdy to vypadalo, že náš život je totální propadák nebo minimálně špatná fraška?

S kamarády se vždycky nasmějeme, když si znovu a znovu vyprávíme, jak nás okradli v Amsterodamu, adresu hotelu jsme měli u zlodějů v tašce a museli jsme přespat u úplně cizích lidí, s představou, že to můžou být zabijáci. Nebo když nám v Chorvatsku pomáhala celá vesnice vyprošťovat zapadlé auto na poli, bahno nám stříkalo do obličeje, čekalo nás ještě osm hodin jízdy, ale my jich jeli nakonec patnáct. Když jsme utíkali před divočáky v lese v přesvědčení, že si z nás udělají nedělní oběd, nebo když jsme několik hodin hledali opilého kamaráda po horách, protože se rozhodl zmrznout kvůli holce, kterou viděl jen jednou.

Skoro nikdy si nepovídáme o tom, jak se nám podařilo odmaturovat s výborným prospěchem, jak jsme založili prosperující firmu, byli povýšeni nebo se naučili další nový jazyk. A pokud se o tom bavíme, tak se nesmějeme a jenom vážně a dost často znuděně kýveme hlavou.

Většinou si myslíme, že ke štěstí nás přivede úspěch, nové věci a klid, ale když se nám to podaří získat, tak zjistíme, že život plyne dál pořád stejně a nic moc se vlastně nezměnilo. Alespoň nic, co se našeho štěstí týče. Přejeme si, aby naše děti byly hodné, ale pak vzpomínáme na rozbitá okna a bizarní poznámky v žákovské. Přejeme si přepychové lodičky na vysokém podpatku, ale pak vzpomínáme, jak jsme šly domů bosky, přestože pršelo. Přejeme si solidního manžela, ale pak vzpomínáme, jak tančil polonahý na zahradě v minus dvaceti.

Určitě je spousta věcí, co z nás dokáže udělat opravdové šťastlivce, ale možná, že o nich nemáme ani tušení. Proto je někdy fajn, zkusit něco jinak nebo dokonce opačně, než si myslíme, že by bylo dobré. Protože právě všechno nepoznané, s jistou dávkou napětí, nás nakonec obohatí. A to je ke štěstí jenom malý krůček.

Co třeba pozvat sousedy na společný večírek, přestože pořád nadávají na vašeho psa? Co takhle zajít na představení amatérského divadla, o kterém kamarádka vyprávěla, že je naprosto šílené? Co si tak zkusit zabruslit na zamrzlém rybníku, přestože jste měli na nohou brusle naposledy jako děti? Co natrhat plnou náruč květin v parku, i když je to zakázané? Možná vám to přinese daleko víc radosti, než si zrovna myslíte. A když to nezkusíte, tak to nikdy nemůžete zjistit.

O štěstí se napsaly miliony knih, psychologové i vědci ho rozebírají ze všech možných stran a každý by si právě ze všeho nejvíc přál být šťastný. Štěstí ale nejsou jenom věci, kariérní postupy, a dokonce ani milované osoby, přestože nás na chvíli šťastnými udělat dokážou. Štěstí mohou být právě životní okamžiky okořeněné něčím zajímavým, nenadálým, co nám vykouzlí úsměv na tváři a v srdci zanechá hezkou vzpomínku. Napořád.

I když se někdy zrovna zdá, že štěstí chodí po horách, ale u vás se jen tak nezastaví, uvidíte, že se nakonec dotrmácí i k vám. Ta počmáraná zeď vaším batoletem, která vám přivodila málem infarkt, pozvracená bunda od prvně opilého pubertálního syna, šílený trapas, za který se stydíte dodnes, a dokonce i totálně spálená nedělní husa, se kterou jste se chtěla vytáhnout před tchyní, vám jednou můžou štěstí přinést.

Bude to den, kdy tyhle chvíle předhodíte svým blízkým jako zpestření nudného večera a společně se nad nimi zasmějete. Nebo ne?

Simona Votyová