Autor knihy Richard Rybolt Jak porazit depresi vychází ze své vlastní zkušenosti. Nabízí množství cenných informací a způsobů, kterými si člověk může pomoci sám. Co tedy dělat, když na vás přijdou chmury a setrvávají déle, než si přejete?
Poznejte svého protivníka
Kniha přináší 75 rad, jak depresi ovládnout. Důležité je poznat „svého nepřítele", abyste s ním mohla bojovat. Získejte co nejvíce dostupných informací o tom, co vlastně deprese je. Čím víc vědomostí o ní máte, tím větší je šance ji úspěšně zdolat.
Zkoumejte svůj strach
Pro vítězství nad depresí je potřeba umlčet vnitřní hlasy, které vám našeptávají, že vás rodina nemá ráda, že zítra vás propustí z práce, že stárnete, tloustnete a nikoho nezajímáte. Zkuste si připravit chválu sebe sama, kterou si co nejčastěji opakujte třeba nahlas. Posilujete tak své sebevědomí víc, než si myslíte.
Soustřeďte se na druhé
Snažte se nesoustředit jen na sebe, ale rozhlédnout se, jestli někdo nepotřebuje pomoc. Deprese se zmenší, když naleznete cestičku, jak pomáhat druhým. Může vám pomoci i starost o opuštěné kotě.
Mluvte se sebou
Ač se vám to může zdát divné, je dobré mluvit sama se sebou. Zkuste nahlas říct nejen své negativní pocity, ale i ty pozitivní. Zkuste to třeba před zrcadlem. Můžete si povídat o tom, jak čelíte tomu depresivnímu protivníkovi, jak jste rozhodnutá neodejít do izolace, ale dál se účastnit života, protože to lepší vás teprve čeká.
Nestresujte se svojí nedokonalostí
Osamělá, ale ne sama
Můžete se cítit osamělá, ale nejste sama. Zkuste si dát za úkol, že jakmile vás někdo někam pozve, neřeknete ne, ale zvučné ano. Sepište si činnosti, při nichž se můžete setkat s lidmi, které máte ráda. Zkuste připravit imaginární program, až bude příležitost, zrealizujte ho.
Dokonalost není dokonalá
Nesnažte se být dokonalá. Dokonalost neexistuje, není žádné dokonalé místo, práce, lidi, vztahy. Všechno je mix kladů a záporů. Nebuďte k sobě ani k svému okolí přísná. Naopak snažte se v nedokonalosti nalézt krásu, jakmile se to naučíte, váš život bude krásnější.
Schovávejte si jen pěkné vzpomínky
Pro duševní pohodu je důležité zapomínat špatné a přehrávat si v mysli jen pěkné věci. Ty méně hezké zapomeňte, nestojí za vaši pozornost. A pozitivní zážitky si zapisujte a povídejte o nich, tak je budete prožívat znovu a znovu.
V knize, kterou vydalo vydavatelství Práh, naleznete ještě další rady, jak vidět život z toho správného úhlu.
Zažila jste dny, kdy se vám zdálo, že život nemá cenu a všechno je špatně? Napište nám na adresu info@prozeny.cz, jak jste s tím bojovala!
Rybolt, Richard: Jak porazit depresi
Vydalo nakladatelství Práh
264 stran, 199 Kč
Reakce na článek
admin.redakce
reakce ctenarky
Ani mi o depresich nemluvte.Trpim depresi cim dal vice.Je toho posledni dobou na me moc.Cim vic se vali problemu,tim vetsi mam pocit,ze nic neumim,jsem zbytecna a k nicemu.Parkrat jsem nejake takove rady zkousela vyuzit,ale marne.Jsem strasne "chytlava"za slovicka.Staci,kdyz pritel z legrace rekne,ze mam spek(a to jsem jako proutek)a ja uz se s nim nebavim a v dusi dumam... K psychiatrovi jsem taky chodila,ale vzdala jsem to.Rekla jsem mu,ze on mi penize nepujci a prasky co mi pise,ze me oblbnou,ale realny zivot jde dal.Dokud nebudu mit vse v poradku a vyresene,coz pisi o financni strance,nebudu v pohode a ani knihy,cviceni atd.mi nepomohou.A to je zkusenost ze zivota :- (
zelenka :-)
reakce ctenarky
absolutni souhlas
admin.redakce
reakce ctenarky
pokud zemře někdo blízký,tak stojím za tím,aby se to dětem řeklo hned.Měla jsem podobnou příhodu jako česká celebrita,jak uvádíte na začátku.Bylo mi 12 let a ležela jsem doma v pokoji v posteli s horečkou.Věděla jsem že babička je v nemocnici a v tom přišel domu taťka a slyším jak říká že babička umřela.
Mě neřekli nic.Bylo mi taťky strašně líto,protože jsem ho viděla ubrečenýho a nic mi k tomu neřekli.
Věděla jsem i den kdy měla pohřeb,jenže z horečky byla mononukleosa a já musela do nemocnice.Tam mi bylo tak strašně smutno a i ten den pohřbu jsem zažívala zvláštní pocity.V tom věku se to nedá moc dobře popsat.
Pak jsem se po 14 dnech vrátila domu a naši mi to oznámili asi po měsíci.
Bylo to strašný,protože nevěděli že jsem to věděla.
V hlavě se motá spousta věcí.Brečet teď když už to má člověk odbrečený, nebo aby to nebylo hloupý se nerozbrečet,aby si taťka nemyslel že jsem jí neměla ráda.
Do dnešního dne to vidím a prožívám hodně živě a je to zvláštní pocit.
Smrt prostě k životu patří a musí se o ní mluvit i když je to někdy moc těžký.
Hlavně s klidem a opravdu o mrtvém mluvit a vzpomínat.
Sama mám dva malý kluky a když jedeme kolem hřbitova co leží můj děda,tak mu z auta máváme a voláme ahoj dědo. A dětem bych řekla že se to líbí a berou to jako by tu byl s námi.
Monika Nyklová