Kateřina na chvíli uvěřila, že tři děti v rodině stačí, a přestala po čtvrtém toužit. Pak ale nastal totální zvrat v jejím životě a dnes ví, že touha po dětech je to jediné, co ji v životě drží nad vodou. Kolik dětí je podle vás v dnešní době dost? Pojďte nám napsat na info@prozeny.cz a vyhrát 500 korun.
...notebook na klíně, na stole dvojka bílého, v televizi Chalupáři a okolo klid, KLID. Páni, to musí být život. Mít tak každý večer čas jen na sebe, na kino, na posilovnu... a na manžela. Každý večer, KAŽDÝ večer. Při té představě mi ale vůbec není dobře, naopak, děsí mě. Věděla bych ještě, co dělat? Děti jsem si vždy přála, už jako malá holka jsem si spočítala, kdy se stanu mámou. Moje maminka mi vždy opakovala: „Hlavně nikam nespěchej, já tě měla, když mi bylo 23 a půl a bylo to tak akorát. Tak jsem se dala do počítání a vyšel mi červen 2000 – magické datum.
Léta ubíhala a já jsem přestala počítat, našla muže snů a v květnu 2000 se stala mámou (promiň, mami, trošičku jsem si pospíšila:). Nic jsem nestíhala, pořádně nespala, ale byla jsem MÁMA, nic jiného jsem v tu chvíli nepotřebovala. Do dvou let nám k synovi přibyl bráška a za necelých pět let po něm holčička. Nenáviděla jsem v té době řeči, jak nám to do třetice vyšlo, a když jsme takoví blázni, tak ještě štěstí, že je to holka. Jak si prý můžeme dovolit mít v této době tři děti a chtít čtvrté. A já si říkám: A kdy jindy než teď?
Když se blížily třetí narozeniny naší nejmenší, zatoužila jsem po dalším dítěti. V rodině jsem se už s podporou nesetkala, pro kamarádky jsem byla za blázna a manžel tomu v tu chvíli taky nebyl moc nakloněn. Miluje ty dětské šarvátky střídající se s láskyplným hraním jak aprílové počasí, věnuje dětem každou volnou chvilku, ale asi cítil, že by to chtělo pauzu, mít čas jeden na druhého a začít žít po deseti letech i trochu pro sebe. Pár měsíců jsem naléhala, ale pak jsem si uvědomila, že má asi pravdu. Vrátím se do práce, začnu cvičit, dodělám si státnice, budeme si užívat...
Na chvíli jsem podlehla představám, že život mých kamarádek jednorodiček je správný a že se kvůli dětem ochuzuji o to, co současný hektický život nabízí, že není ideální trávit veškerý čas duchaplnou zábavou se svými dětmi, že jednou umřu ochuzena o wellness pobyty s kamarádkami, víkendy v megamarketech, bez plné skříně značkového oblečení. Že mi mé děti jednou vyčtou, že nelétaly každý rok k moři, neměly deset kroužků a vůbec, že jsem na ně neměla tolik času, jako kdyby byly jedináčky. Zaměřila jsem se na návrat do práce, nachystala malou na pobyt ve školce a těšila se na ohromnou změnu, která přijde...
Synova nemoc mě vrátila na zem
Člověk míní, život mění. V den 3. narozenin vedl dceru do školky manžel, já jsem v té chvíli stála tváří v tvář sympatickému lékaři, který se mi snažil šetrně sdělit, že náš mladší syn má leukemii. Najednou jsem si začala uvědomovat, jak malicherná byla moje představa ideálního života, že se mohu jednoho dne probudit a děti nemít, přijít o ně.
Semkli jsme se doma víc než kdy jindy a děti začaly mluvit o dalším sourozenci. Cítím, že jsme to snad nikdy nechtěli jinak, jen jsme se na chvíli nechali oblouznit tím pozlátkem okolo nás. Byli jsme vždy šťastní jako velká rodina a věřím, že do roka budeme ještě větší. Nic v životě nemá vyšší hodnotu než naše děti...
Ze psaní mě vyrušil syn svým zvonivým smíchem. Zase se tátovi schoval a on ho nenašel. Usedá vedle mě a najednou posmutní: „Mami, mě je bez bráchy a ségry smutno, škoda, že musí spát u babičky." Pak se mu ale oči zase rozzáří: „Můžu jim zítra v nemocnici něco vyrobit?" a běží si do tašky přibalit pastelky a nůžky. Na jeho místo si sedá manžel a kouká mi přes rameno: „Škoda že tu není malá, mohla ti jako vždy sedět na klíně a zmáčknout delete, to by bylo radosti.“ A mně už je po nich zase smutno...
A jak se žije v početné rodině vám? Pojďte nám o tom napsat na info@prozeny.cz a vyhrát 500 korun.
Reakce na článek
lorja
Obdivuji maminky,
které mají více dětí.Přeji jim hodně zdraví
a slzy jedině od smíchu.Já mám dva kluky a na vícdětí si i vzhledem k věku, netroufám. 
Jasaman
Hodně štěstí
Tady je na místě jen popřát hooo ... dně štěstí, pevné nervy a velikou sílu
mamu4
Cítím to také tak!
Můj syn prodělal leukemii ve třech letech. Jen se trochu divím, že chce pisatelka další dítě tak brzy. Léčba je dost náročná, my jsme byli v nemocnici 8 měsíců, občas jsme mohli na víkend domů. Nedokážu si představit, být přitom těhotná, nebo mít mimi. A ty nervy potom byly taky šílený. Trnete hrůzou, při kažkém zakašlání, že se nemoc vrátila. My jsme měli třetí dítě až po pěti letech, kdy se děti berou jako vyléčené. Bohužel už s jiným tatínkem. Ten první mě a dvě děti opustil vlastně ještě během synovy intenzivní chemoterapie. Teď přemýšlíme o čtvrtém dítěti. Rozum mi říká ne, tři stačí, ale srdce by chtělo. Děti jsou prostě to největší bohatství, co mám. Jo a ještě úžasný manžel.