Když se vám při představě, že máte jít do práce, udělá zle od žaludku a rozbolí vás hlava, něco je špatně. Znáte ten pocit? Zažily jste šéfa, který si na vás hojil své mindráky, dusil vás, týral nebo dokonce obtěžoval?
Každý šéf je v našich očích čas od času blbec, který nám jde na nervy. Zvlášť když po nás vyžaduje něco, do čeho se nám ani trochu nechce. A nad vínkem si pak s kamarádkami s chutí ulevíme, jaký je to vůl. Pokud se z naštvání dokážeme vyspat, o nic vlastně nejde. Ale jsou situace, které pokec s kamarádkami, případně pár uroněných slz na manželově rameni, nespraví.
Sekyrka? Pádný argument!
Majitel firmy, pro kterého známá dělala účetnictví, byl až příliš přítulný a používal argument, že jí jakožto rozvedené mámě dvou malých dětí, která se večer nikam nedostane, musí chybět chlap. Pochopil, že jí nechybí, až ve chvíli, kdy mu přirazila prsty do kopírky.
Osobně jsem se ale s harašícím vedoucím potkala ještě za hluboké totality. Šéf stanového městečka si po večerce rád chodil popovídat s námi, staršími děvčaty, jež jsme na táboře dělaly pomocné vedoucí. Toužil po tom, abychom se mu svěřovaly, rád se „lepil“ a pátral, zda se nám líbí nějaký kluk. Rozdával rady o intimním životě a v případě stesku po domově byl ochoten okamžitě nabídnout pohlazení, zkrátka říkaly jsme mu Slizák. Já jsem jeho zájmu unikala do okamžiku, kdy moje spolubydlící skončila s horečkami na ošetřovně. Vychovaná dvěma staršími bratry jsem věděla, že nejlepší obrana je útok a s tím se nesmí otálet. A tak když si přišel „popovídat“, jakoby nechtíc jsem půl centimetru vedle jeho ruky zasekla sekyrku. Pochopil a já měla klid.
Někteří šéfové si podřízené rádi vychutnají
Když vzduchem sviští telefony
Kapitolou samou pro sebe jsou zahraniční šéfové, kteří často podléhají dojmu, že byli vysláni mezi méněcenné divochy, které je potřeba zcivilizovat. Známí, kteří montovali v průmyslové zóně pro japonskou firmu součástky do kol, museli každé ráno zahajovat směnu zpěvem podnikové hymny. Pak si navzájem zatleskali, a když náhodou zapomněli na to, že se v práci nesmí žvýkat, za trest si museli žvýkačku sami nalepit do vlasů. Po kamarádce hodil německý šéf telefon, protože se mu zdálo, že jej nezvedla tak rychle, jak měla, a nic ho nedokázalo potěšit víc, než když někoho z personálu vydusil tak, až se dotyčný rozplakal.
V porovnání s tím je moje vzpomínka na šéfovou, která propadala záchvatům hysterie a uvolnění nad pracovními úkoly hledala na dně lahve s vodkou, slabým čajem. Běžně se stávalo, že mě někam poslala, zejména tam, kam se jí nechtělo, a druhý den pak na mě řvala do telefonu: Kde jsi? Po odpovědi: Tam, kam jsi mě včera večer poslala, následovalo místo omluvy další kolo křiku. Měla jsem jí prý lépe připomenout, že mě někam posílá… Když později začala můj výraz ve tváři připodobňovat k hrubě nazvanému dámskému genitálu, konečně mi došlo, že je nejvyšší čas odejít.
Trocha fantazie neuškodí
Přesto všechno i šéf je jenom člověk. Tedy pokud neztratil poslední zbytky lidskosti a od takového honem co nejdál. Jestli se ho „jenom“ bojíte, nebo vás vytáčí, zabírá pár osvědčených her s představivostí:
- Představte si ho nahého nebo v ošklivém spodním prádle.
- Jak sedí na záchodě a „tlačí“.
- Jak dostává za uši od svého nadřízeného.
- Jak musí doma vytírat schody, uklízet sklep a jeho žena ho při tom sekýruje.
- Pamatujte - každý šéf má také svého šéfa. A od něj dostává stejné, ne-li větší kapky, jaké ordinuje vám!
A co vy? Jak vycházíte se svým nadřízeným? Máte někdy chuť ho „přerazit“? Tak nám o tom napište a můžete získat honorář 500 korun.
| Obtěžoval vás někdy šéf? Zažily jste šikanu na pracovišti? A jak jste to řešily? Nebo je šéf „jen“ blbec, který vás dusí, ponižuje a trápí? Napište nám o tom na info@prozeny.cz! Nejen že si s vaším šéfem takhle můžete na dálku vyřídit účty a díky svěřené bolesti se vám aspoň trochu uleví, ale můžete vyhrát také 500 korun! |
Reakce na článek
januleba
Už nemám strach
Pracuji jako učitelka v MŠ a moji nadřízenou byla žena.Bohužel,neměla rodinu,muže,jen práci.I dnes s odstupem času ,se mně svírá žaludek a někdy mívám sny, v kterých se mně tato paní snaží ponižovat,sekýrovat a já nemám možnost se bránit.Přesně tak,jak to bylo ve skutečnosti.Běda,pokud jsme měly jiný názor,jak ona.Pokud jsme chtěly myslet podle svého rozumu a ne jejím rozumem.Ponižování před celou třídou malých dětí i před rodiči na šatně.Jakmile se blížila dovolená,vánoce,okamžitě jsme to pocítily.Nesmyslné úkoly,práce pro práci a pod.A ten přístup k dětem a rodičům,za který jsme se musely často stydět.Bohužel ani stížnosti z naší strany nadřízeným orgánům nepomohly.Odpověď byla vždy stejná.Chyba je v komunikaci pí.ředitelky,ale jinak má vše v pořádku,je pracovitá ...Mohly jsme v práci spávat,pomáhat,jak jen to šlo,ale stejně to bylo vždy špatně.Naše nervozita se samozřejmě odrážela i na dětech nebo doma.Nikdy nikomu nepodala pomocnou ruku v nouzi,nechápala naše problémy doma s dětma,protože sama žádné neměla.Konečně po roce přesluhování odešla do důchodu.Je sama,nikdo nemá zájem ji kamkoli pozvat.Myslím si,že na každého jednou dojde.Dnes mám tři roky do důchodu a konečně jsem začala mít ten krásný pocit,když ráno otvírám třídu a čekám na ty malé "zázraky".Možnost pracovat v klidu,s chutí ,realizovat to,co si přejí děti ,co je jim blízké,nepožadovat po nich nemožné,protože každý tento človíček má právo
být svůj a ne takový,jak se to popisuje v učebnicích.Děkuji naší nové pí.ředitelce za krásnou atmosféru na pracovišti,za její lidský přístup jak k dětem,tak k nám dospělým.Tou nejkrásnější odměnou je pak to,že se dětem nechce domů a poděkování rodičů.
admin.redakce
reakce ctenarky
Také jsem měla šéfa, který mě ovlivnil. Začalo to tak, že mě ve volném čase začal volat na můj soukromý telefon, pak si začal vymýšlet semináře, na kterých jsem nemohla chybět a on, ačkoliv se na nich nudil mě doprovázel, pak následovala večeře – prý za odměnu za mou dobře vykonanou práci a pár dní po zmíněné večeři návrh, že bychom si spolu mohli oživit naše stereotypní životy. Budete se divit, souhlasila jsem. Nutno podotknout že on byl ženatý, já vdaná J Rozběhl se kolotoč lží, ale pravdou bylo, že stereotyp jsme prolomily – oba. Zatímco on se po pár měsících do toho svého vrátil, já zůstala sama. Bez zaměstnání – na přání své milující ženy mě nechal mě vyhodit , bez manžela - nevrátila jsem se, lhala bych sama sobě. Ale nelituji, přes to všechno ho mám ve skrytu duše pořád ráda. On je ten co nezvládl situaci, co sliboval a nesplnil….Jen si myslím, že kdybych tenkrát nesouhlasila, dnes bych mohla říci, že to byl dobrý šéf, dobré zaměstnání. Ale dnes, když projíždím kolem budovy, kde se mi život otočil naruby – usmívám se. Tam, kde dříve vládl pro mě inteligentní a spravedlivý chlap teď pobíhá malý hrbatý tajtrdlík, který sám neví čí je.Dnes mám jiného šéfa, určitě lepšího a díky tomu bývalému jsem bohatší o zkušenost k nezaplacení.Hezký den!