Většinou na svou první lásku vzpomínáme i po letech v dobrém. Mnohdy se sice kvůli studiu nebo práci přestěhujeme, ale ten pan První v naší mysli zůstává. Někdy však hezké vzpomínky dokáže překazit krutá realita. A s tím spojené chvíle obrovské nejistoty a strachu o život. Přesně to si prožila naše čtenářka Jarka. Čtěte její příběh!
„Když mi bylo šestnáct, zamilovala jsem se do stejně starého spolužáka z gymplu. Jmenoval se Patrik a patřil mezi nejkrásnější kluky na škole. Všechny holky uhranul svýma modrýma očima a polodlouhou hustou hřívou černých vlasů. Navíc dokázal být vtipný a rozhodně nezkazil žádnou legraci. I v partě mezi chlapci byl velmi oblíbený. Dokonce svého času závodně tančil hip hop. Zkrátka sen mladé holky se naplnil, když se mnou začal chodit. Patrik byl pochopitelně také mým prvním milencem. A musím podotknout, že já jsem jeho první partnerkou nebyla. On si první milostný zážitek prožil údajně ještě ve čtrnácti letech.
Vztah skončil po roce, Patrik odešel s jinou. Bylo to pro mě těžké období, ale ne na dlouho. Jeho rodiče se totiž rozváděli a on, protože se rozhodl zůstat s otcem, se odstěhoval do sto kilometrů vzdálené Prahy. Od té doby jsem ho vídala už jen o prázdninách, které trávil u matky tady v severních Čechách.
Šokující setkání
Když jsem se před rokem přestěhovala za novým partnerem cizincem do Prahy, náhodou jsem během předvánočních nákupů v jedné kavárně Patrika potkala. Dali jsme se do řeči, bylo to kupodivu velmi emotivní a přátelské setkání. Od té doby jsme se vídali častěji, skoro až pravidelně. Pochopitelně, že k žádným intimnostem nedošlo a ani jsem o něco takového nestála. Když jsem se však zeptala, jak se má, poněkud zvážněl: ,Víš, já nikoho nemám a už nikdy mít ani nebudu. Jsem nevyléčitelně nemocný. Tak se snažím si ještě aspoň trochu užívat, cestovat, utrácet, dobře se najíst, napít. Ale žádnou budoucnost ani vztah nemám,' řekl mi vážným tichým hlasem.
Bylo mi ho líto a nechtěla jsem se ptát, co se stalo. On ale pokračoval. ,Jsem s tím smířený. Vím to už dlouho, že umřu mladý a sám. Jsem totiž HIV pozitivní,' pronesl Patrik. Se mnou se v ten moment zatočil svět. Dostala jsem obrovský strach, zda nemohl tehdy nakazit i mě. Je to sice už několik let, ale kdo ví, kdy a od koho se nakazil, pomyslela jsem si. ,Tebe se to nejspíše netýká,' uklidňoval mě.
Prožila jsem týden plný strachu
Nekonečně dlouhý týden
Já jsem si však i přesto zašla k lékaři na testy. Partnerovi doma jsem nic neřekla, jen jsem celý večer plakala. Když se ptal, co se děje, zalhala jsem. Vymyslela jsem si, že můj dobrý kamarád z dětství umírá na rakovinu. Nikdo, kdo neprožil ten strach, nemůže vědět, o čem mluvím. Na výsledky testů jsem čekala přesně sedm dní a přiznám se, že těch sedm dní bylo nejdelších v mém životě.
,Neblázni, tebe se to netýká. To se stalo až později,' utěšoval mě v sms zprávách Patrik. Neměla jsem ale sílu na jeho zprávy odpovídat. Zažívala jsem neskutečná muka a šílenou nejistotu. Okamžitě jsem s ním přerušila veškeré kontakty, smazala jeho telefonní číslo, e-maily a veškeré indicie, které by mi ho mohly ještě připomínat. Možná jsem jednala přehnaně, možná hystericky, ale věřte, že jsem byla psychicky hodně na dně.
Po týdnu však přišla velká úleva. Jsem zdravá! V ten moment jsem si uvědomila, jaké mám obrovské štěstí. A jak moc musí asi Patrik a všichni podobně nemocní trpět. Zatoužila jsem se s ním setkat, všechno mu vysvětlit, dát mu alespoň psychickou oporu. K tomu ale zatím nedošlo, neboť jsem ho odevšad vymazala tak důkladně a i on se přestal ozývat. Snad ho ještě stihnu potkat..."
Co na to psycholog?
„Pokud by byla možnost, setkání Jarky s Patrikem bych doporučoval. A to ze dvou důvodů. Mohla by mu vysvětlit své jednání a jako kamarádka nabídnout pomocnou ruku nebo psychickou oporu. Je pochopitelné, že člověk na podobnou situaci reaguje neuváženě a přehnaně. I přesto je ale nesprávné zahazovat vazby na takovéhoto člověka. V případě, že by se i u Jarky onemocnění potvrdilo, mohl by být lékařům kontakt na Patrika v léčbě přínosný. Případně i samotný Patrik by mohl dát Jarce užitečné rady a povzbuzení. Naštěstí to ale v tomto případě není nutné,“ uzavírá vyprávění Jarky psycholog Martin Kusoň.
Reakce na článek
wendyna7
Verča
Darovala jsem krev, a testy na HIV se odebírají rovnou při odběru samotném, je tak výustění z transfúzního setu, kde si sestra dá jen zkumavky a odebere krev, po oběru vaše krev zůstane " dána bokem", dokuď nepříde vyhodnocení krve, zda nemáte HIV či jiné nemoci... Mimochodem, jak se tu někdo zmínil o kondomech.. Moje maminka nikdy nefetovala, nebyla holkou do větru, stačilo, aby si šla lehnout do nemocnice a nepozorností persnálu došlo pravděpodobně k výměně nástrojů na operačním sálě, který mělo být zlikvidováno ( předchozí paciet byl pozitivní na žloutenku typu C) a maminu nakazili, léčí se již rok a musím vám říci, že to je vážně někdy o nervy... není to jen o nezodpovědnosti sám k sobě, ale i k ostatním, kdyby byla sestra pozorná, všimla by si toho a mamka by nebyla pomalu trsoka, léčba žl.c je velmi náročná, jak na organismus, tak na pschyku.. Všem nemocným přeji alepson malé zlepšení a kdyby to šlo, tak uzdravení... krásný den všem
lukina
škoda
Stačilo tak málo, použít kondom. A kamarádka má nad čím přemýšlet
kutcher
ajaj
bože... to si neumím ani představit