Nechat si miminko, či ne… Asi jedna z vůbec nejtěžších voleb v životě ženy! Také naše čtenářka Lada stála před takovým rozhodnutím. Přivedla na svět zdravou holčičku, šťastná ale není!
Vím, že tím, co vám teď upřímně napíšu, riskuji, že mě odsoudíte. Ale třeba můj příběh pomůže někomu, kdo bude muset volit jako já. Chci vám nabídnout další pohled na to, zda si dítě nechat nebo ne. Hodně se píše a mluví o případech, kdy se žena rozhodla pro potrat a pak toho až do konce života litovala, nedokázala se s tím vyrovnat nebo už dokonce nemohla mít děti. Něco podobného se stalo i mojí kamarádce, která šla na potrat a pak ještě dva roky po zákroku nemohla projít kolem kočárku bez toho, aby se jí nezalily oči slzami. Spravilo se to vlastně teprve až loni, kdy otěhotněla a teď má zdravé dítě a konečně je spokojená.
Já jsem nechtěně, a že to tak musím říct, z blbosti, otěhotněla loni, v necelých dvaceti. Hormonální antikoncepci jsem nebrala, zkoušela jsem to půl roku, ale strašně jsem po ní přibírala a natékala i v obličeji. A protože kouřím a mám po mámě náběh na křečové žíly, sama gynekoložka mi nedoporučila, abych v braní pokračovala. Tak jsme s přítelem používali kondom, no a jednou jsme ho nepoužili, nebyl zrovna po ruce. Říkala jsem si, to bude v pohodě, pro jednou se nic nemůže stát, to by byla hodně blbá náhoda. No byla!
Když jsem zjistila, že jsem v jiném stavu, a vše mi potvrdila i doktorka, měla jsem ještě necelý měsíc na rozhodování. Musím říct, že mě nikdo do ničeho nenutil, ani do potratu, ani do toho dítě si nechat. Zvlášť moje máma, se kterou pořád bydlím, byla bezvadná. Řekla mi, že mě podpoří, ať se rozhodnu tak nebo tak. Na první pohled mělo být moje rozhodování úplně jasné, měla jsem před maturitou, můj přítel dodělával druhý semestr na výšce a bydlel na koleji, já u mámy v malém dvoupokojovém bytě.
Nikdy jsem nechtěla mít dítě tak brzy a zkazit si život. Jenže pak jsem dostala strach z toho, že když půjdu na potrat, už nikdy mít dítě nebudu. Těchto případů jsou pořád plné noviny, nikde se nemluví o opaku, pořád se jen tvrdí, že potrat je vlastně vražda atd. A pak mám tu kamarádku, která měla po interrupci opravdu hrozné trauma a deprese, že musela brát i prášky na nervy. Takhle jsem dopadnout nechtěla, a tak jsem se, i přes jistou nevoli přítelových rodičů, rozhodla dítě si nechat. Moje máma s tím souhlasila, že mi se vším pomůže a budu dál bydlet u ní.
Mateřský cit prý přijde...
Těhotenství jsem snášela celkem dobře, počáteční nevolnosti nebyly nijak strašné a trvalo to jenom chvíli. Když se mě pak kamarádky a známí ptali, jestli se těším, radši jsem odpovídala jenom neurčitě. Popravdě jsem si připadala jako hroch a to dítě jsem vnímala spíš jako vetřelce, ale říkala jsem si, že se to určitě změní po porodu. Tím mě uklidňovala máma i teta, když jsem se jim svěřila, že se na to dítě vůbec netěším a že si nedovedu představit, že ze mě bude máma. Že se to prý poddá a mateřský cit přijde, až dítě bude na světě…
Rodila jsem císařem, protože jsem se málo otevírala, a navíc hrozilo, že dítě půjde ven opačně. Po operaci jsem se vzpamatovala celkem rychle a ani ty bolesti nebyly nijak strašné, takže to, že když jsem poprvé viděla své dítě a všichni mi říkali: „Maminko, radujte se, máte krásnou zdravou dceru“, tak jsem tu absenci radosti nemohla přičítat nějakému poporodnímu šoku.
Otec viděl dceru asi třikrát. Už když jsem byla těhotná, byl to spíš takový vztah nevztah a v dalších měsících jsme se odcizili už úplně. Dnes se nevídáme, ale platí na ni včas. Bydlím i s dcerou u mámy, která mi se vším perfektně pomáhá, bez ní bych to absolutně nezvládla. Na druhou stranu se cítím hrozně špatně z toho, že jsem zkazila život nejenom sobě (místo toho, abych řešila přijímačky na vysokou, řeším, jestli holka nemá průjem a rýmu), ale i mojí mámě. Máme malý byt, ve kterém teď nemá žádné soukromí a že by si našla nějakého přítele, to vůbec nehrozí. Pořád mi pomáhá s holkou nebo mi ji hlídá, abych mohla aspoň já na chvíli vyjít někam ven. O penězích ani nemluvě, kdyby mě nesponzorovala ze svého platu, tak nemáme ani na to málo, co máme teď.
Mám výčitky svědomí i kvůli dceři. Nemůžu říct, že bych ji neměla ráda, ale je to spíš pocit povinnosti vůči ní než nějaká láska. Když jsem se do ní nezamilovala hned po porodu, utěšovali mě, že to ještě přijde. Že to chce čas a zvyknout si na sebe. Teď spolu budeme prožívat první Vánoce a já se na ně vůbec netěším. Z malé bych mohla mít jenom radost, je zdravá a krásně roste, ale já se radovat nedokážu. Spíš jenom přemýšlím nad tím, jak jsem zkazila život všem okolo.
Takže jestli jste v podobné situaci, jako jsem byla já, radši se rozhodněte pro potrat. Protože po mé zkušenosti už můžu říct, že interrupce by byla menší zlo. A přivést dítě na svět jen z alibismu a pak přes veškerou dobrou vůli mu nedokázat dát tolik lásky, kolik potřebuje, je strašné. A je mi špatně i ze mě samé, že nedokážu milovat dceru tak, jak by si zasloužila. Myslím si, že nejsem úplně špatná máma, dnes už se dokážu o ni postarat i vše zařídit tak, jak je třeba, ale nedokážu jí dát nic navíc.
Zajímá vás, jak se Ladin příběh dále vyvíjel? Přečtěte si další články v sekci Vaše příběhy!
Reakce na článek
Adela.avp
Existuje přece 3.řešení...
Pročítám si tady Vaši debatu... Jsem dospělé "nechtěné dítě", které se matka snažila všemocně potratit.. Neměla jsem moc veselé a šťastné dětství.. Ten nedostatek lásky prostě cítíte už odmala.. Nebyla jsem nijak fyzicky týraná, ale psychicky.. Vše jí na mě vadilo.. Neustálé obviňování, že jsem jí zkazila život, protože mohl být úplně jiný..
Už od dětství jsem si ve fantaziích představovala, že mám jinou maminku, která mě "opravdicky miluje", nebo že jdu do adopce.. podotýkám, že to, že jsem nechtěné dítě jsem se z úst matky dozvěděla až v mých 35 letech, v mých 30 letech mi to řekl otec, ovšem to jsem mu nevěřila (ze sebeobrany) a pokládala to jen za pomlouvání mezi exmanžely.. Zvláštní, jak jsem to už od útlého dětství cítila..
A TAK JSEM ZASTÁVALA NÁZOR, ŽE POKUD MATKA OPRAVDU DÍTĚ NECHCE, AŤ JEJ RADŠI NEMÁ.. JENŽE TO BYCH TADY NEBYLA!!! A já jsem ráda, že jsem na světě - ač si z toho svého velmi předčasného narození nesu následky - těžké zrakové postižení, které postupuje ke slepotě..
Mám velkou rodinu.. Muže a 5 dětí a jsem šťastná.. 3 děti odrozené, 2 přisvojené.. A miluji je nadevše..
ZÁVĚREM BYCH JEN ŘEKLA... DEJTE DĚTEM ŠANCI SE NARODIT.. VÍM JE TO TĚŽKÉ.. DÁT PO PORODU DÍTĚ NĚKOMU CIZÍMU, ALE TO DÍTĚ TO TAKÉ NELECHTÁ, KDYŽ HO NECHÁVÁTE NÁSILÍM VYJMOUT Z LŮNA, KDE CHCE VYRŮST A NARODIT SE.. ONO SE TAM OBJEVILO VAŠÍM PŘIČINĚNÍM.. A MÁ PRÁVO NA ŽIVOT...
Rammsie Stein
chápu..
Miá Lado,tak nějak Vás na jedé straně chápu.mě je 31 le t jsem těhotná,ale od začátku,nejprve jsem děti vůbe nechtěla protože na vesnici mi kždá tčina kamarádka cpala své děcka a kočáry, léto či zima,a já musela povinně hlídat už od základky.nenaviděla jsem to.v 25letechsem omylm,taky bez kondomu otěhotněla, ale dkybohu jsem o to přišla,bolelo to ale neměla jem práci anic a tak to pišlo vhod.potom jse otěhotněla v 28letec a toto dítě bylo chtěné, bohužel mám elik zdravotí komplikace,špatnou krev a tak kapsl dítětem praskla a mě nateklo d břicha 2l krve...no vzli mě z domu polomrtvou, měla jsem 9 kpaček,ývodky, operace,zachránili mě takatak a prý,že děti mít nebudu anebo to bude hodně těžké-hormony,léčba atd-a ted jsem těhotná. o třetího do pátého to bylo děs a hrůza,bylo mi zle, opuchala jsem,mdlo,návaly... a odpáteho mi je dobře.ALE má smíšené pocity...těšila jsem se strašně, ale poslední měsíc jsem n nervy a lituji, že jsem těhotná:příteli přšlo šest exekucí, já mám dvě,jsem na rizikovce za 4000,- on má práci, kde se zaučue na veoucího, takžet am je pořád do noci,když má volno spí nebo se věnuje pc,tv a já lítám po vyšetřeních, doktorech a všem sama, do toho dělám brigádu,abysme měli na jídlo,kde dostávám na ruku peníze,doma, jeho rodiče prudí, at dluhy neplatí a začne dělat na černo a dávají mu chytré rady, když se ozvu,že at si najde ještě jednu práci, tak to ne,chudinka maminčin by se udřel,a že já mám bolesti a dělám a přitom nesmím, toje ok.nasamostatné bydení nemáme peníze,musíme být s nimi, a já se už ted třepu jak to bude po porodu,protože do všeho rýpou,kecají a sou strašně chytří,ale že dluhy má přítel kvůli fotrovi, co gambleřil,t se mlčí, nebo aby mu příspěli na splatky,když je to za jejich průšvihy,to ne, prý, děcka poraďte si...a já začínám litovat, že malou čkám, ačkoliv je to vymodlené dítě a vysněné.S pomocí mojí matky t o je na mínus třicet...ta jen sestru a já jem ta nechtěná.bojím se,aby to neodnesla malá...nevím,zda jsem neměla jít na potrat
p.jankova
Souhlas...
Souhlasím. Já otěhotněla s bývalým přítelem,je mi 29let a žádné hodiny mi netikají a netikaly,nebyla ani potřeba se rozhodovat,i když mi bývalej řekl,že je to jen na mě a a´t se rozhodnu sama. Větší utrpení než je potrat,by pro mě bylo to,prožívat těhotenství sama. Takže žádný souzení,každej ať si zamete před svým prahem. jednou děti chci,ale pokud na to není ta správná doba,i takhle to prostě dopadá... DRŽÍM PALCE LADO