Milá Lado, ani nevíte, jak moc vás chápu. Bylo mi 31, když se mi narodil syn. Nikdy jsem dítě nechtěla, manžel mě přemluvil. A když už, pak jsem chtěla holčičku. Já sice měla a mám manžela - úžasného, obětavého a milujícího člověka, ale ty pocity jste popsala moc dobře.
Každé ráno jsem myslela, že nevstanu. Chodila jsem jako mátoha, usnula bych vestoje. A to všechno kvůli dítěti, které jsem vlastně nechtěla. Starala jsem se o ně s neskutečnou nechutí a možná i nenávistí. Nespala jsem déle než dvě hodiny v kuse, měla jsem moc mléka, a když jsem neodstříkala, vyšplhala hbitě teplota na 40 stupňů.
Asi po osmi měsících jsem se rozhodla nekojit. A to, abych se vyspala a mohla pít alkohol a trochu otupěla. Vůbec jsem se nepoznávala. Malý šíleně zlobil, možná to byla reakce na moje rozpoložení, neustále plakal, kakal 13x denně, už jsem všude viděla jen stolici. Sedánky na pískovišti jsou pro mě dodnes sci-fi. Povídání o zoubečcích a piškotkách, případně o receptech s vyváženou stravou, nepřipadají v úvahu.
Když začal malý chodit, byla jsem na pokraji zoufalství. Měla jsem skutečně velmi ošklivé nápady, jak s tím skončit. Abych neublížila jemu nebo sobě, tak jsem ho dala v necelých dvou letech do jeslí a chodila si do práce odpočinout od toho křiku, věčných stolic atd. Když jsem někomu upřímně řekla, co cítím a jak mi je, okamžitě mě odsoudil.
Sice jsem přestala kojit, ale mléko odtékalo neustále, a to i po prášcích, které mi dal gynekolog na zastavení laktace ještě ve věku dvou let dítěte. Pak jsem si nechala vyšetřit krev a zjistili mi několikanásobně zvýšenou hladinu prolaktinu. Mám naštěstí kamarádku lékařku psychiatrie a ta mi po jednom zoufalém telefonátu sdělila, že se jí vůbec nelíbím, a ordinovala mi antidepresiva.
K těhotenství mě přemluvil manžel
Znám tu úlevu. Zase jsem mohla normálně fungovat. Pak jsem antidepresiva brát přestala a všechno nějak moc uteklo. Dnes je synovi 7 let, ale cestu k němu jsem našla až díky jedné fajn léčitelce před rokem. Druhé dítě nepřipadá v úvahu, teď už se mohu vymlouvat na věk. A reakce, že ještě není tak pozdě, mě nechávají naprosto v klidu. Představa, že bych zažila něco podobného, mi nahání hodně velkou hrůzu. Ale nejsem žádný Herodes a v podstatě mám dnes děti ráda.
Jak jsem v průběhu let zjistila, je nás takových hodně. Ale vzhledem k reakcím okolí, kde je hodně žen neplodných atp., se takové chování naprosto netoleruje. Obdivuji, že jste to zvládla až doteď sama. Skutečně hluboce smekám. Ale je hodně mužů, kterým vůbec nevadí partnerka, která už má dítě, naopak, někteří toto vyhledávají.
Samozřejmě při takovém rozpoložení je chlap to poslední, o co žena ještě stojí. Ale i po nejdelší noci začne svítat. U mě trvala ta noc včetně těhotenství sedm let. Držím moc palce, aby se u vás rozednilo daleko dříve, a moc obdivuji vaši odvahu si dítě nechat. Byla jsem totiž těhotná již jednou ve 29 letech a šla na potrat. Jak jsem už psala, dítě jsem nikdy nechtěla, tak to byla prostě jen nepříjemnost, nehoda. Nikdy jsem toho nelitovala. Nemohla bych se dívat na dítě člověka, který se projevil jako zbabělá kreaturka. Ale nemůžu to nikde říkat, vypadám pak jako zrůda.
Mějte se moc hezky a negativní reakce na váš příběh berte s rezervou nebo je nečtěte. Ty dámy to nezažily, nerovnováha hormonů se těžko odhaluje a skutečně kdo to nezažil, nepochopí.
A co Vy, zažila jste něco zajímavého?
Podělte se s ostatními o Váš příběh!
Pište na adresu info@prozeny.cz
Reakce na článek
Weerulinka
věc názoru
Nemyslím si,že paní Lada je zrůda nebo něco podobného.Určitě je to normální ženská,která se jen nedokázala vyrovnat s tím,že bude kvrdlat kašičky a kojit...Mám to nastavené podobně..Na jedné internetové diskuzi jsem zvěřejnila svůj podobný článek,kde mě samozřejmě okamžitě odsoudily a nadávkami nešetřily..Jenže...Jsem těhotná,zbývá mi necelý měsíc do porodu..mám za sebou jeden potrat v 16 ti letech a jeden samovolný ve 21 letech...A ničeho nelituji,netrpěla jsem žádnými výčitkami.A myslím,že to není proto,že jsem necitlivé ho..va..do..jen jsem si k tomu nevypěstovala žádný vztah..A teď ?? Začátek mého těhotenství byl v pořádku,ale až teď se vynořilo sspoustu komplikaci a těhotenství mám rizikové,kdy ho opravdu hodně špatně snáším..Vypěstovala jsem si i nenávist k doktorům,zasekla jsem se,že už žádného doktora nechci ani vidět a když mi při hádce můj manžel řekl,že malá by měla být moje zlatíčko,zarazila jsem se a zašrotovalo mi spousta myšlenek v hlavě...Jsem fakt tak strašná,protože po těch všech nekonečných vyšetřeních,běhání po doktorech a bolestech,které mě doprovází celé dny si nedovedu představit,že budu svoje dítě milovat a těšit se z něj..Za to trápení,za to odříkání,za to že jsem přibrala téměř 20 kilo a ztratila svoji těžce vydřenou postavu,kdy jsem se těšila z obdivu okolí,kdy se chlapy i ženské otáčely,za to všechno,jak mě malá trápí ji mám mít ráda?Asi jsem to napsala moc samolibě,ale tak to cítím...Jedna slečna mi napsala,že já si miminko nezasloužím...Hodně jsem nad tím přemýšlela,možná má z části pravdu,ale nikomu bych nepřála ty strašný myšleky co se člověku,který to má nastavené pdoobně jako paní Lada,jako já,jako dalších xxx žen,teré jen o tom nemají odvahu mluvit cítí,jak se tím trápí...A to je myslím známka toho,že nejsou špatné mámy,necitlivé a sobecké,ale myslím že je to známka nevyzralosti,ať je vám 20 nebo 30 a je s tím třeba pracovat..Jenže člověk většinou nemá sílu ani chuť na nic..Jen si říká,jsem opravdu tak strašná?
F-Maja
je to smutne
strasne vas lituju, musi to byt strasne, sama sem mlada a miminko bych strasne chtela, a jestli ma nekdo jiny nazor a jine pocity tak je to jeho vec, nechapu jak vas muze nekdo odsoudit, mi to spis prijde opravdu lito protoze v diteti vidim sve stesti, moc vas obdivuju jak jste se s tim poprala bych asi psychicky nevdrzela. jste statecna, jen tak dal
Anubida
Psychóza
Milá paní
Váš příběh jsem si pročetla několikrát a NE,nehodlám Vás odsuzovat.Naopak Vás chápu a lituji.Koneckonců s psychickou poruchou MY obyčejní smrtelníci sami nic nezmůžeme a bez ,,kouzelných pilulek" čili antidepresiv se toho dá asi těžko s těmito pocity něco udělat.Na názor Všechno jde,když se chce,bych odpověděla asi tím,že bych oponovala větou Zkuste se donutit někoho milovat.Věřte mi,nejde to a když už se do toho budete nutit,zachvíli se Vám ten daný- ať už je to muž,žena nebo to dítě,o kterém tato paní mluví,znechutil/a/o ještě víc.Psychóza není nic příjemného a žena s tím těžko sama něco udělá,láska matky k dítěti není vždy instinktivní.Někdo třeba nemá pud sebezáchovy,u někoho se zas neobjeví mateřský pud a naopak.Příroda je rozmanitá a svéhlavá a stejně tak lidská psychika.
Takže milá paní,vůbec si těch přemouřdelých dam nevšímejte,Jste opravdu skvělá,že Jste to zvládla a moc Vám fandím a přeji Vám do života hodně štěstí.