Pro většinu matek je láska, kterou cítí ke svému dítěti, bezpodmínečná. A pokud to tak není, jen málokterá žena má odvahu to přiznat. Zřejmě i proto se Britka, která veřejně přiznala, že nedokázala milovat svou dceru, rozhodla vystoupit pod smyšleným jménem. Přečtěte si její drsný příběh!
Ve svém přiznání, které uveřejnil magazín Redbook, se matka dvou dětí označila jménem Jennifer Rabiner. V nezvykle otevřené zpovědi přiznává, že nikdy nedokázala milovat svoji prvorozenou dceru. A to od chvíle, kdy se dívenka, o které mluví jako o Sophii, narodila.
Zvláštní miminko
Jennifer popisuje svoji dcerku jako hubené a slabé dítě, které bylo odmalička uzavřené a úzkostné. „Málo jedla a každý den plakala tak, až zvracela. Jako batole byla zvláštní. Nenavazovala oční kontakt a celé dny prokřičela. Neodpovídala na přímé otázky, s nikým se nekamarádila,“ líčí Jennifer.
Její první reakcí byl pocit viny. Cítila, že ji odmítá vlastní dítě a že selhala při vytváření toho, čemu mnozí říkají magické pouto mezi matkou a dcerou, což bylo přesně to, co sama Jennifer od mateřství očekávala.
Matka nedokázala se svým dítětem navázat láskyplný vztah
Další překvapení přišlo, když se Jennifer narodila druhá dcera – v článku jmenovaná jako Lilah. Jennifer popisuje, jak ji najednou zaplavila ohromující mateřská láska. A přiznává, že navzdory snahám být spravedlivým a laskavým rodičem pro obě dcery, nemohla si pomoci a Sophii s její sestřičkou stále srovnávala. Prvorozená dívka z toho srovnání nevycházela vůbec dobře.
„Lilah byla přesně takové dítě, jaké jsem si představovala – silná a zdravá, s pronikavým pohledem. Energicky se dožadovala jídla a snadno se rozesmála. Brzy začala mluvit, a už se dokonce jako batole kamarádila s každým, koho potkala. Když jsem ji objala, vždycky se ke mně přitiskla tak, že jsem cítila svoje vlastní srdce bít ve dvou tělech najednou.“
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. „Dostala jsem se do fáze, kdy jsem vnímala každý Sophiin pohyb, všechno, co udělala, jako neúspěch. Věděla jsem, že jsem na ni tvrdá, ale nemohla jsem si pomoci,“ přiznává Jennifer.
Není nemocná?
Jennifer se začala zajímat i o to, jestli za odlišností její starší dcery není nějaký zdravotní problém – třeba autismus nebo neurologická porucha. Vyšetření ale nic neprokázala. Tahle Jennifeřina snaha nakonec vedla k jedinému – hádkám s manželem. Její muž, který se Sophií dokázal navázat lepší vztah než ona, ji obvinil, že hledá diagnózu tam, kde žádná neexistuje.
„On Sophii vždycky miloval a ochraňoval takovou, jaká je,“ píše Jennifer. „Místo aby kroutil hlavou nad jejími výstředními kousky, přehnaně je imitoval, což v ní vyvolávalo záchvaty smíchu. Záviděla jsem mu, jak lehce mu to s ní jde.“
Jennifer byla nakonec nucena se se svými city ke starší dceři vyrovnat. „Když se na své chování podívám objektivně, bylo to nechutné. Ale jakmile jsem se s tímhle svým provinilým tajemstvím svěřila přátelům, stal se z toho problém, který jsem mohla začít řešit. I když to bylo občas tvrdé.“
Jeden z jejích přátel jí nakonec řekl: „Jsi Sophiina matka. Očekává se od tebe, že pro ni budeš jako skála, že budeš člověkem, se kterým může počítat nejvíc na celém světě. Nezáleží na tom, jestli ji máš ráda, nebo ne. Pořád ji musíš podporovat.“
A právě tohle byl počátek pomalé a obtížné cesty (při které asistoval i dětský psycholog), během níž Jennifer budovala nový vztah mezi sebou a svou dcerou.
Šťastný konec?
Nakonec se bohužel ukázalo, že se Sophiiným vývojem opravdu není všechno v pořádku. Rodinný pediatr odhalil, že kvůli nedostatku růstového hormonu je úroveň mluvy, motoriky i sociálních dovedností sedmileté dívenky o tři roky opožděná. Pro rodinu to byl zlomový okamžik.
„V ten moment jsem zalitovala všech těch příšerných věcí, které jsem Sophii během let řekla. A modlila jsem se, aby ta škoda, kterou jsem mohla napáchat, byla odstranitelná. Byl to takový budíček. A když se konečně ukázalo, jaká je její diagnóza, najednou se moje city k Sophii staly mnohem něžnější, mateřštější.“
Dnes je Sophii devět let a prospívá dobře: „Závodí v místním gymnastickém týmu, v testech pravopisu je skvělá, pořád si někde s někým hraje. Udržuje oční kontakt a odpovídá na přímé otázky,“ říká Jennifer.
Zároveň ale přiznává, že za všechny předchozí problémy pořád cítí vinu. „Někdy ji pozoruju a hledám nějaký důkaz emocionálních jizev, které jsem mohla způsobit. Žádné ale nevidím.“
A její manžel k tomu dodává: „Jennifer je dobrá máma. I když dělala, co mohla, nedokázala Sophii ‚opravit‛. Myslím, že právě to ji děsilo. Její hledání něčeho, co je špatně, byla takové její pátrání po návodu k obsluze.“
Reakce na článek
dc
dc
Alespoň, že se ta matka snaží s tím něco dělat. Ze své zkušenosti z praxe na dětské psychiatrii vím, že některým matkám je to úplně jedno, jak je jejich dětem. Je to smutné je pozorovat, jak jim děti kreslí obrázky a ony jim ani za tu dobu, co jsou u nás, nezavolají, nenapíšou,nenavštíví je...
I já to pocítila. I když trošku jinak a "lépe". Ve dvanácti letech se mi rozvedli rodiče, bylo to jako blesk z čistého nebe. Před tím jsem to nějak nevnímala, ale po tom rozvodu jsem najednou začala cítit, že mezi mnou a mou maminkou začíná být propast. Já se snažila být se svým tátou každou volnou chvíli, ona ho nechtěla vidět, mluvit s ním, protože jí ublížil atd. A tak jsme se začali hádat, odcizovat se, já se táty zastávala, nechtěla jsem o něj přijít a máma zase víc přilnula k mladší sestře, která ten rozvod moc nechápala,protože jí bylo v tu dobu šest. I když už dnes vidím věci jinak, naši se spolu baví, nemají nějaké konflikty, přesto jsme to s mamkou úplně nevyřešily. Někdy si myslím, že mně má "míň ráda" protože jsem podobná taťkovi a jsem stejná povaha jako on. Ale stejně bych jí nevyměnila. Prostě je to moje máma, to si jen tak někdo nezaslouží...
Anubida
Případ mojí kamarádky
Moje nejlepší přítelkyně Karla si bohužel zažila něco podobného. Ve svých 39 letech otěhotněla, se svým manželem si mimčo plánovala už dlouho. Těhotenství prožívala jako nejšťastnější období svého života, všechno měla pro svoje mimi už připravené. Šíleně se na dítě těšila. Rodila v termínu. Porod proběhl hladce a Karle se narodila překrásná holčička Zuzanka. Ale tady pohádka bohužel končí. Když Kája poprvé uviděla svoje vytoužené dítě, nepocítila lásku a úlevu, ale odpor a děs. Když jí malou přinesli na kojení, musela jí krmit z lahve, protože si Zuzanku odmítla přiložit k prsu, hnusila se jí. Ihned jak Karlu pustili z nemocnice, objednala se k psychologovi a všechno mu to tam vyklopila. Bohužel žádnou poporodní depresí netrpěla, ačkoli si přála, aby ta diagnoza padla, protože by se to dalo vyléčit.
Dnes jsou Zuzance 4 roky, je to moc hodné a chytré dítě, nepláče, nezlobí, rychle se učí a jenom se směje a je velmi přátelská. Kája si k ní stále hledá vztah.
Rada psychologa zněla, že na sebe nemá tlačit a má zkusit nejdříve přátelský vztah. A ne hned vztah matky s dcerou.
Kája je z toho zoufalá. Malá ale rozhodně nepociťuje méně lásky...
Tak nevím, rozhodně JE to zlé pro dítě a zvlášť v případě dítěte o kterém se píše v tomto článku. Ale myslím, že v případě mé kamarádky, je to zlé pro matku.
Vivian
RE: Případ mojí kamarádky
A co vztah Karly a její maminky? Nemluvím o "dědičnosti". Možná ji v tom vztahu zkrátka něco chybělo a projevilo se to tady...