Vychovávat dítě, které není vaše, je těžké. Obzvlášť, když ho nemáte od miminka, a především, když to nebylo tak úplně vaše rozhodnutí. Přesně to se stalo naší čtenářce Jarmile, jejíž partner získal do vlastní péče svou šestiletou dcerku Alenku. Jarmila se ocitla v roli matky ze dne na den a trápí ji vědomí, že Alenku vlastně nemá moc ráda.
Jarmila žije s Milanem už tři roky. Poznala ho jako rozvedeného muže s tehdy tříletou dcerou, o kterou se starala její maminka. „Byla jsem si plně vědoma toho, že volím život s mužem, jenž má závazky. Ovšem pravidla byla jasně nastavená a vše skvěle fungovalo. Alenka k nám chodila na návštěvu, trávili jsme společně některé víkendy a v létě jezdili na prázdniny,“ popisuje Jarmila, která s tímhle systémem neměla jediný problém, dokonce si chvíle s partnerovou dcerou vcelku užívala.
Během chvilky matkou na plný úvazek
Jenže před několika měsíci nastala zásadní změna. „Partnerova bývalá žena se rozhodla odstěhovat za přítelem do ciziny a Milanovi se nelíbilo, že by Alenka odešla s ní. Navíc měl jisté pochybnosti o nové známosti své ex, takže začaly hádky, tahanice a podobně,“ vysvětluje Jarmila. Snažila se prý být svému partnerovi oporou, k dceři má silný vztah a skutečně ho tato situace velmi trápila. „Nakonec se s bývalou ženou nějak dohodl, vlastně ani nevím, jak ji přesvědčil, ale ona odcestovala a Alenka zůstala v jeho péči. A ze mě se ze dne na den stala její náhradní matka,“ vzdychá Jarmila, která sama žádné dítě nemá a zatím ho ani neplánovala.
„Je mi 29 let, myslím, že mám ještě čas. Ale samozřejmě chápu, že partner chce mít dceru u sebe. Jenže já jsem teď bezradná. Partner hodně pracuje a většina povinností spojených s péčí o šestiletou holčičku je na mně. Jsem ze všeho děsivě unavená, upřímně mě nebaví psát s ní úkoly, vodit ji do školy, mazat jí svačiny a podobně. Týden společné dovolené, kde se o vás v hotelu postarají, je úplně něco jiného než každodenní zodpovědnost za dítě, které ani není moje,“ vypráví Jarmila.
Vztah macechy a dcery bývá občas problematický (ilustrační foto)
Starám se o ni, ale nemám ji ráda
Tu ale nejvíc trápí něco zcela jiného. „Práci spojenou s péčí o dítě bych snad i přešla, nejsem líná, dokážu se překonat. Ale já si nejsem vůbec jistá, zda mám Alenku ráda. Spíš asi ne, prostě ji beru jako nutnost, jako něco, k čemu jsem byla mimoděk odsouzena a nejde to změnit. A to mě děsně trápí, protože Alenka za tohle nemůže, občas se jí stýská po mamince a já bych měla být ta, která jí tu lásku vynahradí. Jenže toho nejsem schopná. Objevila se v mém životě, převrátila ho naruby a já prostě nedokážu být milující a chápající náhradní matka,“ říká Jarmila.
Samozřejmě se snaží ovládat, nenechat na sobě nic znát, být na Alenku milá a netrápit ji. Ale sama cítí, že vše spojené s Alenkou plní rutinně, bez většího zájmu, prostě protože musí. „A čeho se děsím nejvíc, je chvíle, kdy mi rupnou nervy. Kdy se stane něco, co už na mě bude moc,“ strachuje se Jarmila.
Výsledkem je, že je unavená nejen z nečekaných povinností, ale i ze strachu, že Alence nedává vše, co potřebuje. A samozřejmě se bojí i o vztah se svým partnerem. Dcerka je pro něj logicky velmi důležitá, a tak předpokládá, že stejně významná bude i pro Jarmilu. Jenže pro ni je Alenka v podstatě cizí holčička, o niž se musí starat, aniž by se pro to sama rozhodla. Jarmila jednoduše neví, co má dělat. Svého partnera miluje, ale zároveň se nedokáže srovnat se svou novou rolí.
| Co na to odborník? |
|
Zásadní je pro Jarmilu údajně především to, aby si uvědomila, že není její povinností dítě svého partnera milovat. „To, že k té holčičce necítí vřelé city, je normální. Je to dítě jejího partnera, ne její. A to je potřeba si uvědomit a v prvé řadě se přestat ničit tím tlakem, že by ji měla milovat. Tak to bohužel nefunguje,“ říká psycholožka Anita Michajluková z Centra zvyšování psychické odolnosti. Jarmila spadla do něčeho, co neplánovala, neměla čas si to ujasnit, promyslet si postup toho, jak se nové role ujme. Nyní má v podstatě dvě možnosti. Buď ze vztahu odejít, nebo hledat způsob, jak se s novou situací vypořádat. „Teď už se z prvního šoku vzpamatovala, nyní je čas hledat cestu k tomu, jak v daných podmínkách přežít, jak se jim přizpůsobit, aby to bylo pro všechny příjemné,“ radí Anita Michajluková. Pomoci by měl především upřímný rozhovor s partnerem. „Měli by zjistit, co může Jarmile věc ulehčit. Třeba postačí, když se bude partner holčičce víc věnovat, když ze své partnerky sejme část povinností a podobně,“ radí Anita Michajluková. |
Co si o Jarmilině situaci myslíte vy?
Reakce na článek
Stazkaga
Příběh Jarmily...
Nepřečetl jsem ještě všechny příspěvky ale jednoznačně převažují ženy! Dovolím si popsat svůj příběh! Ve dvaceti jsem se oženil,ve 24 se nám narodila dcerka.Manželka,která před dítětem nestála za moc,se po porodu ještě zhoršila! Když bylo dcerce 6 let,rozvedli jsme se ! Našel jsem si partnerku se dvěma chlapci, 9 a 11 let kterou jsem si později vzal! Má dcera k nám chodila každý druhý víkend ráda,jezdili jsme na výlety,na dovolenou,je pravda,že jsem si to musel vybojovat soudně. Nejhorší byla ale tchýně,která mou dcerku štvala tak dlouho ,až vztah rozbila a dcera k nám přestala chodit! Nikdy jsem se nedověděl,jak to tchýně dokázala ale nestýká se se mnou dodnes! Zato kluci,z nichž jsou už dnes chlapi po čtyřicítce a mají dcery mi dodnes říkají tati,vnučky dědečku a milujeme se! Podotýkám ,že jsem nikdy neřešil ,zda je miluji,miloval jsem svou ženu a oni byli její... To mi stačilo,poradil bych totéž paní Jarmile! Nehrabejte se v citech,manžela milujete,on asi vás také a potřebuje od vás abyste mu pomohla s výchovou dcery at je to PODSTATNÉ ! Přeji vám v tom hodně síly a také štěstí!:-
mandydee
RE: Příběh Jarmily...
psal jste,že vaše bývalá paní nestála za nic,tak nerozumím tomu proč ste s ní byl a pak si jí vzal?a to co vám tchýně udělala je sprosté.ale pokud vám mohu poradit,tak skuste dceru najít
vonUNGER
Láska k cizímu dítěti??
Nikdy se nedá docela předvídat, co s námi nová situace udělá. Může se docela dobře stát, že to bude ze začátku jen povinnost a všechno se změní časem. Většinou to myslím chce dát tomu nějaký čas. Na pisatelce je mi sympatické, že si nelže a nepředstírá a že jí samotnou to trápí .Ale já bych neházela flintu do žita. Sama mám podobný příklad v rodině a vím, že co je dnes, nemusí být i zítra