Osud se s námi nemazlí a staví nám takové překážky, kterým mnohdy jen ztěžka dokážeme čelit. Podobně je na tom i naše čtenářka Tereza, která se stala vdovou dřív, než si stihla manželství pořádně užít.
Jsem mladá a myslím, že i pohledná dívka – je mi nyní 25 let. Když mi bylo 15 let, bydlela jsem u rodičů a už asi od svých 13 let jsem pořád někde běhala po venku s kamarády a kamarádkami, kouřila jsem, pila a i na nějaké ty měkké drogy došlo. Kamarádky v mých letech měly přítele a já jim to strašně záviděla. O kluky jsem nikdy neměla nouzi, mohla jsem mít „každého", na koho jsem si ukázala, ale čekala jsem, kdy přijde ten pravý.
Stejně jako každá mladá holka jsem toužila po objetí a lásce, ale pořád to nepřicházelo... Až jednoho dne jsem šla na kamarádovy narozeniny a potkala tam jednoho kluka. Říkala jsem si: „Kdo to je?" Byl to kluk, který se k nám přistěhoval se svojí přítelkyní, se kterou byl už 7 let a zrovna čekali dítě. Tak jsem se s oběma začala vídat, k ní jsem chodila na kafe a staly se z nás dobré kamarádky.
Ale jeho jsem až nebezpečně náhodně začala potkávat pořád a všude, byly to neuvěřitelné náhody a já se do něj zamilovala. A tak nějak jeden večer – v den, kdy ona byla v porodnici a rodila jejich dítě, se to stalo. Vyspali jsme se spolu a nebojím se to přiznat – bylo to krásné!
Byla jsem tak zamilovaná, že jsem nevěděla co dělat, ale nejhorší na tom bylo to, že ona byla moje kamarádka, která mě brala za nejlepší přítelkyni. A já jsem za ní ten druhý den po tom, co se to stalo, musela jít do nemocnice a podívat se jí do očí a dělat, jako že se vůbec nic nestalo! Bylo to šílené.
Takhle jsem to hrála asi půl roku, on mě také velice miloval, vím to. A já jeho neskutečně. Vždy, když jsme byli spolu, bylo to, jako by se zastavil čas.
Možná si řeknete, jak jsem to mohla dělat, že jsem mrcha, ale bylo to prostě silnější než já. A pak k tomu došlo, po půl roce se to ona dozvěděla. Byla jsem bezmocná, nevěděla jsem jak dál a to mi bylo teprve 16 let! Ale stalo se to, co jsem nevěděla, jestli vůbec chci. Ji opustil a byl se mnou. Bylo to nádherné, v našem vztahu byla obrovská vášeň, kouzlo, láska, to si nedokážete představit. Takhle šťastně jsme spolu žili asi 2 roky, syna si brával na víkendy a všichni naši přátelé nás nenáviděli nebo spíš hlavně mě, že jsem rozvrátila rodinu. Ale nám to bylo jedno, hlavně že jsme byli spolu...
Čas nejde vrátit, musí se jít dál
... jen ale do chvíle, kdy jednoho dne můj přítel na cestě do práce vjel pod kola náklaďáku, strašně těžce se mi to píše, ale čas to trochu napravil... Byla to veliká rána a dnes už se k tomu ani moc nevracím, ale asi rok jsem nežila, jako by nic pro mě neexistovalo. Nejedla jsem a strašně jsem zhubla, ani do školy jsem nechodila a na všechno kašlala, bylo to strašné období, které se na mně dost podepsalo. Kdo to nezažil, neví, o čem mluvím.
Teď jsem ale opět šťastná. Poznala jsem člověka, který je mu dost povahově podobný, je o 13 let starší a je to ten nejlepší muž na světě. Ale samozřejmě ten první ve mně zůstane navěky, čas nejde vrátit a já si říkám, že to tak asi mělo být, že vše v životě je osud toho člověka, a s tím osudem se musí poprat. S takovou věcí se nikdy nevyrovnáte, ale můžete se s tím naučit žít a já se to naučila díky příteli, kterého velice miluji...
Jinak s jeho bývalou přítelkyní jsem se po jeho smrti udobřila a vše jsem jí řekla – jak to bylo, protože jsem s sebou nesla celé ty roky veliký kámen, který mi nedal spát. Bylo to svědomí. Ona mi odpustila, jejich syn je mu velice podobný a já ho miluji jako jeho a on mě také. Máme krásný vztah a občas si ho beru i na víkendy, je to úžasné dítě. Já ovšem žiji už šťastně dál a vzpomínám jen na to dobré.
A co Vy, zažila jste něco zajímavého?
Podělte se s ostatními o Váš příběh!
Pište na adresu info@prozeny.cz
Reakce na článek
kucerkaZuzanka
Zuzka
Je mi 18 let a pred pěti měsíci jsem take ztratila partnera se kterým jsem byla téměř dva roky,přesně v den našeho druhého výročí,jsme šli jeho urnu dávat do hrobu,byla to něco strašného a já nato doted nemuzu zapomenou,videla jsem ho umřít a každy den na to myslím,každou noc když usím tak se mi to vybavuje furt do kola a dokola...Chtěla bych se zeptat,jestli to někdy přestane?Jestli přestanu mít výčitky když se libam s nekym jinym?...co pomaha na to abych zapomnela? dekuju
Leane
RE: Zuzka
Je mi 25 let, mám dvě děti a manžela, strašně rychle sem dospěla a ani nevím jak, začalo to když mi bylo 14 byla jsem krásna provokativní líbivá a na ,,čároškáchˇˇ sem potkala kluka , krásněho .Líbil se mi a já jemu taky.Jenže Zamilovaná sem byla platonicky od nějakých 10 let do syna máminy známe. Vojta tak se jmenoval ten kluk z čárošek byl Kamár mé nejlepší kamarádky.. jezdil za mnou, já jezdila za ním.. byl to fajn.. jenže sem přišla do jiného stavu , a zase přišla na scénu tak platonická láska od máminy známe , No hrála sem to na dvě sztrany a o svém těhotentsví sem lčela Vím co si v tutu chvíli říkáte a já si zpětně nadávám do všeho možného.Vojta si uvědomoval že mě ztrací , Radek měl auto, peníze, byt. a také měl oči ve kterých jsem viděla kouzlo.Vojtovi sem řekla že sem těhotná a na Radka se vykašlala, vše probíhalo v pohodě, kdyby nějaky kámoš neřekl že se s radkem dál scházím.Vojta si pujčil auto já sním do auta sedla, povídali jsme si nakláněl se ke mě aby mi dal pusu a v tu chvíli sem slyšela jen ránu.. pak si pamatuju jen nemocnici a brečíci mámu a doktora který říka že sem o dítě přišla, byla to holčička , moje otázka zněla Vojta?Vzali mě za ním, byl na tom hůř než já, mě sice čekali měsíce rehailitace, ale jeho život na vozíčku přišel o obě nohy, a pořád byl v kritickém stavu.Když umíral ,drželi jsme se za ruce a já mu poprvě řekla že ho miluji .Uběhlo od té doby spoustu let, ale pocit viny a bezmoci ve mě bude navždy, mám skvělého manžela a užasné dvě krásně holčičky, ale ten pocit že sem mohla mít jinou rodinu a že mou blbostí a pýchou zemřel člověk kterého sem milovala je tu pořád.Mu manžel ví vše.Dodnes chodím na hřbitov kde leží Kluk , který mě naučil být lepším člověkem.s Vojtou sem prožila nádherný rok a v mém srdci bude navždy.
kucerkaZuzanka
RE: Leane
Děkuju za odpověď,ale popravdě jste mě trošičku vyděsila,neumím si představit, že s těmito výčitkami budu žít až do své vlastní smrti. Můj přítel se jmenoval Michael a já mu na jeho hrob chodit dávat a zapálit cigaretu aspoň jednou týdně. Vím, že spousta lidí je na tom stejně jako já a určitě i hůř, říkají mi to příbuzní pořád ,ale já se s tím prostě neumím tak lehce smířit, když to tak řeknu byl to vlastně můj první opravdoví kluk. Ten večer když umřel jsem spala u něj, jako každý víkend a asi ve dvě ráno jsme se spolu vyspali, po 10-ti minutach měl obrovské křeče v briše a chvílemi se i dusil. Doběhla jsem pro jeho rodiče a ty ho naložili do auta, po cestě jsme volali záchranku a ty nám řekli,aťpočkáme na půl cesty, na tu záchranku jsme čeklali 20 minut.Michael se tam pořád svíjel a křičel bolestí. Po příjezdu do nemocnice ho vzali na různá vyšetření a když jsme se ptali doktora zda budev pořádku, řekl že ano,ale že odmítá spolupracovat(neopovídal jim na jejich otázky),ale to už ani nemohl. Vzali ho na vyšetření na sono a pak už jen vydím ty sestřičky chodit pro obrazovky a pod... po 40 min.za nami přišli dokroři že je jim to líto,ale že zemřel,vyděla jsem ho na tom lehátku jak se tam svíjí a pak už nic,nebyla jsem to schopná pochopit a doteď asi ještě pořád nejsem. Řekli nám,že si asi vzal nějakou drogu protože jeho srdce vyplo a pak už ho nemohli ničím nahodit,ale já věděla že je to blbost,nenáviděl drogy. V dalších dnech jsem s jeho rodinou zařizovala pohřeb a věci kolem toho. Asi po 3 dnech jsem byla předvolaná k výslechu a dali mi přečíst i jeho pitevní zprávu,bylo tam napsané že žádné drogy v sobě neměl a zemřek když se ho lekaři pokoušeli oživit,tou ranou mu roztrhli srdeční aortu,ale kdybych se sním ten večer nevyspala mohl by třeba ješte pár dní žít... Vyčítám si to... Nevím,moc se v tom neorientuju,alevšechny zpravy jak kriminalni tak i pitevní mam schovane:( Nejde zapomenout