Některé ženy nedokáží opustit chlapa, i když jim ubližuje. Příkladem je Petra. Proč to dělají? Proč některá rozsekne vztah za minutu a jiné tápou roky, nechávají si ubližovat a pořád nejsou schopné říct, že je konec?
„Poznali jsme se na diskotéce, kam mě vzala má nejlepší kamarádka,“ vzpomíná na počátky svého vztahu osmadvacetiletá obchodní zástupkyně Petra z Liberecka. A popisuje detaily, jak je v první fázi vztahu všechno jen růžové.
První roky stály za to
„Nejdřív jsem si nevšímala jeho pohledů, ale pak mě pozval na drink, zapovídali jsme se a přeskočila jiskra. Byl vtipný a roztomile praštěný. Po tom, co jsem mu dala své telefonní číslo, mi dokázal několik týdnů psát romantické zprávy. Jezdili jsme na výlety, festivaly, do kina, poznávali nové přátele. Stal se z nás pár. Bylo to skvělých pět let, ve kterých jsem si myslela, že jsem našla toho pravého,“ vzpomíná dnes již zlomená mladá žena, která podle mého odhadu váží 50 kilogramů i s postelí. Ale kdy vlastně nastává ten zlom, hranice, za kterou se láska může změnit v horor?
Pil a urážel mě
„Všechno najednou bylo důležitější než já. Začal se stýkat jenom s kamarády a vracel se domů nad ránem – opilý.“ Petra ale chtěla vztah zachránit za jakoukoliv cenu.
„Nechtěla jsem, aby snad došlo k rozchodu, takže jsem se dožadovala toho, aby mě na některé vybrané akce bral s sebou. Občas jsme se potkali i náhodně, protože prostě bydlí kousek od mého sídliště,“ vybavuje si Petra, jak vypadal její život o nějaký ten pátek zpátky. A připomíná, že taková setkání obvykle nedopadla podle jejích představ.
„Když jsme se potkali, byl samozřejmě opilý. Urážel mě a vykřikoval nesmysly, že mám něco s každým, na koho se jen podívám. Nevím, kde se to v něm vzalo, ale začal neskutečně žárlit na všechny a všechno. Proto jsme se taky většinou pohádali a já chodila domů s brekem,“ otevřeně přiznává.
Když já ho mám ráda i tak
Proč trpěla? Proč svůj vztah neukončila již v těchto začátcích? Petra na to nedokáže odpovědět. Ví jen jedno. Že v sobě nemá jasno.
„Každý večer jsem se ptala sama sebe, proč s ním chci být, co mě k němu táhne, ale srdce nějak vítězilo nad rozumem,“ obhajuje své chování. Jenže čím déle přítelovo chování omlouvala, tím se k ní přibližoval další problém. Fyzické násilí na sebe nenechalo dlouho čekat.
Zlomil mi nos
„Když už jsem si myslela, že nemůže být hůř, po jedné žárlivé scéně mě pěstí praštil do obličeje tak, až jsem spadla pod kulečníkový stůl. Zlomil mi nos. Naši společní známí postávající poblíž byli sice v šoku, ale nikdo z nich nic neudělal,“ popisuje jednu z otřesných scén. Jediný, kdo měl o celé věci a Martinových násilnických sklonech jasno, byla přítelkyně Markéta.
„Moje nejlepší kamarádka mě neustále přesvědčovala a dál přesvědčuje o tom, že tento vztah nemá smysl, a bude lepší odejít, jenže… Nedokázala jsem to předtím, a nevím, jestli to dokážu teď. Přitom je to pořád dokola. Pokaždé přijde, omlouvá se. A já mu nakonec vždycky odpustím,“ krčí provinile rameny a čeká ode mne další „proč“? Nemýlí se. Nedá mi to. Ptám se. A tak pokračuje ve vysvětlování.
„Ani sama nevím. Asi nemám sílu. Bojím se, co bude dál, když bych od něj opravdu odešla. Myslím, že by to rozchodem neskončilo. Už jednou napadl mého kamaráda, který se mě před ním snažil bránit. Poprali se a kamarád má trvalé následky. Kdo ví, co by vyváděl po rozchodu?“ posmutněle dodává Petra.
| Proč se mnoho žen bojí od svých partnerů odejít? |
|
„Ne každý si uvědomuje svou hodnotu, ne každý dostane z vlastní rodiny ten dar sebedůvěry. Někdy linie tvrdé, na výkon zaměřené výchovy pokračují i v dospělosti v partnerském vztahu," vysvětluje Marie Šusterová, vedoucí pražského intervenčního centra. A dodává, jak velký vliv rodina má. „Jestliže jsem byla rodiči oceňována pouze za výborné výkony (měli mě rádi), za průměrné výkony byli ke mně chladní (neměli mě rádi), tak mi takové chování nemusí vadit ani u partnera. Jeho kontrola, moc nade mnou, to je chování, na které jsem si musela přivyknout v dětství i dospívání. Jsem tedy k takovému partnerovi víc tolerantní. Jeho výtky chyb přijímám, jeho trestání také." A co chuť být na druhém závislá?„Ano, to je další důvod. Vyhovuje mi to, protože neunesu zodpovědnost za sebe a svůj život. Dnes přibývá vztahů, kdy s někým jsem, protože neumím být sama a beru, co mi přijde do cesty. Stejně nezralé jsou dnes rozchody – neumím říct ne, neumím odejít, protože mi vztah stále něco přináší," pokračuje Marie Šusterová s tím, že ženy u násilnických partnerů často drží strach ze životního krachu – bojí se snížení životní úrovně pro sebe a děti. Kde sebrat odvahu k činům?„Nejlepší je najít si skupinovou terapii, ještě lepší je svépomocná skupina. Tam si oběti násilí začínají uvědomovat své emoce, učí se vyjádřit, co chtějí a co už ne. Učí se dávat druhým hranice, učí se hranice druhých lidí respektovat. Ženy v takové skupině postupně dozrávají, naslouchají zkušenostem druhých žen, které už jsou třeba v jiné fázi řešení, což jim pomáhá k odvaze formulovat, co právě chci a už nechci. Zkoušejí si i říkat ,ne‘ v sexu, když na něj nemají chuť," poukazuje na ideální řešení Marie Šusterová. |
Čekám na zázrak
Kromě toho, že by si přála, aby Martin nikdy nezačal pít, má Petra i další sny. „Chci, aby se změnil, a věřím tomu, že ten den jednou přijde. Markéta mě sice zlobí dotazy, zda mi to za to stojí, ale upřímně? Nevím,“ klopí oči k zemi, vzdychne a do chvíle ticha, která mezi námi panuje, pronese otázku směrem ke mně. „Víš, co se mi jednou v noci zdálo?“ „Povídej,“ nabádám ji.
„Sen o svobodě. Byla neskutečná, ale vzdálená. Chtěla jsem si na ni sáhnout, ale pořád ode mne utíkala,“ s očima zvlhlýma pláčem vytahuje kapesník z kabelky. Její život je asi opravdu složitý. Především i kvůli tomu, že se před svým přítelem momentálně zapírá.
Dnes nevydržím bez vodky
„Ze strachu před ním lžu i sama sobě. Po večerech sedím doma, piju vodku a přemýšlím, co dál. Vždyť mám na vybranou jako stovky ženských přede mnou. Jenže kde sebrat tu sílu k odchodu?“ ptá se sama sebe. „Nedokážu to. A vlastně ani nevím, jestli bych si lepšího chlapa zasloužila. Chyba je možná ve mně. Kdo ví,“ nepřipouští si jinou možnost zhroucená Petra.
Třeba když uvidí, že není jediná, kdo nemůže odejít od svého partnera, podpoří ji to v činech. Proto pište své příběhy a pomozte si navzájem! Poraďte Petře, kde má tu sílu vzít!
Reakce na článek
Anhari
...
Bohužel, mám podobný problém. Jsme s přítelem skoro 2 roky, poznali jsme se přes kamarádku náhodou a dali se dohromady, když mi pomáhal s táborem. Tvrdil, že pracuje, ale momentálně kvůli zranění nemůže, tak že mi. A já mu věřila. Po 2,5 měsících přišla nabídka na společné bydlení ještě s jedním naším známým. Vzhledem k tomu, že jsem už strašně dlouho chtěla pryč od rodiny, kde jsem nedokončila první ročník VŠ a dala se na opakování ročníku, nebyla pro mě odpověď těžká. Ano, šli jsme spolu bydlet. Během stěhování jsme si udělali čas na oběd s našimi, abych ho představila, sliby, jak je nejdůležitější škola, že mě bude živit atd., že po druhé tu školu udělám. Mě navíc bylo nalháváno, že mu umřel tatínek, že má střední školu (má jen základku) a že bydlí sám - haha! Nakonec to vyšlo tak, že na školu jsem opět hodila bobek, rok a půl živila jeho a ještě jsem poslouchala narážky typu, že někoho mám, že ho podvádim, nesměla jsem ani s kámoškama na kafe, abych tohle neposlouchala, že nosim domů málo peněz a když to náhodou šlo na něco, co jsem chtěla já, tak byl průšvih. O bití ani nemluvim, jenom jsem jako malá chodila na sebeobranu, tak mi ani tolik nevadí ta rána samotná, ale spíš ten fakt, že je vůbec schopnej mě praštit. Navíc jsem zjistila, že během toho, co jsme spolu byli stále bydlel se svou tehdejší přítelkyní a navíc ještě měl nějakou pubertální 15tku.
A co myslíte? Jsem s ním dál. Sice má práci, ale peníz dlouho mít nebude, protože má dluhy. Začala jsem si prosazovat, že budu chodit ven kdykoliv budu chtít, nebude mi bránit v mých koníčcích atd., možná je to i tím, že beru antidepresiva a tolik mě nežere ten vnitřní "strach" z toho, co bude, co zas udělá. Prostě je mi to jedno - než to přijde. Nyní se hlásím na školu a doufám, že mi to nepřekazí, mám možnost jít bydlet zpět k rodičům - ne, že by se mi tam chtělo, ale co je lepší? No, držte mi palce stejně tak, jako je držím já vám, vždy existuje cesta ven, jen ji musíme (chtít) najít...
pavlinapuc
Odejděte hned
Žila jsem s despotickým člověkem 5 let. Historie se prostě opakuje. Opravdu, takže znovu: nezmění se to a bude to furt horší. Alkohol, nadávky, výčitky, ponižování... až na to, že mě teda nebil, ale to by byla poslední kapka. Po rozchodu mi nedal pokoj, pronásledování, výhrůžky. Došlo to až k soudu. Nelituju ničeho. Jako blesk z čistého nebe mi přišel kluk pro život, srdcový princ. Zvládli jsme to spolu a pokračujeme dál. Hodně štěstí - zvládnete to...pokud se seberete a dokážete odejít. Máte určitě přátele, rodinu. Existují lidé, kteří vám rádi pomohou.
CarMeniiTa
:)
Holt na svete je presne krasne,pro jedno kviti,slunce nesviti...I kdyz to je baby tezky,holt nebojte se samoty.neni tak zla,nic neni tak strasny,hlavne si nedelejte filmy od Spielberga ve Vasich myslenkach a bude vsechno fain,Me se taky poprve zboril svet kdyz jsem od neho odesla,ale pak mi ten zivot pripadal lepsi a lepsi,po ranu vstanete udelate co je potreba,necitite se provinile ani nervozne.Jste v klidu a bez stresu,nikdo VAm nenadava,neponizuje,nenappomina za kazdou malou chybicku..Proste America.:)Verte mi.