Vystudovala jste obor zlatník klenotník, ale co bylo po škole? Hned jste se vrhla na výrobu šperků?

„Tehdy bylo hodně těžké se dostat ke stolu a pracovat se zlatem. Takže jsem šla prodávat do obchodu, pak do kanceláře, a až po dlouhé době jsem se dostala ke zlatnické práci.“

To bylo v době, kdy jste odjela na rok do Venezuely?

„Ano, to bylo někdy v roce 1991, bylo mi jedenadvacet let. Tehdy jsem jela na rok do Venezuely na stáž. Měla jsem tam možnost pracovat v jednom zlatnictví v luxusní čtvrti, setkat se s krásnými šperky, drahými kameny, ale také s krásnými ženami, které rády šperky nosí a je to jejich ženská přirozenost. To mě hodně oslovilo. Říkala jsem si, jak je krásné, když je žena ženou, nestydí se za to a umí toho využít.“

uspesne-zeny-ceska

Ale přece jen, bylo vám jednadvacet a jen tak jste se sebrala a odjela tak daleko, do neznáma. Neměla jste strach?

„Bylo to těsně po roce 1989 a my tu do té doby žili v izolaci, nikam jsme nesměli, protože nešlo jen tak vycestovat. Byly to úplně jiné podmínky než dnes, moje kamarádka říká, že naše děti žijí v ráji, jen o tom nevědí. Já toužila po exotice, proto jsem neváhala a jela si splnit svůj sen.“

Odjela jste měsíc poté, co jste se seznámila se svým současným manželem. Neměla jste strach, že na vás nepočká? Nestýskalo se vám?

„Samozřejmě se mi velice stýskalo. Ještě teď když si na to vzpomenu, tak slzím. Ten stesk a pocit osamělosti tam samozřejmě byl a nebylo to snadné. Nebyl internet, mobily.“

Na své zaměstnance ve zlatnické dílně nedá Jitka dopustit, protože krása jejích šperků tkví i v tom, že jde o ruční práci; Ondřej HoštFoto: Ondřej HoštNa své zaměstnance ve zlatnické dílně nedá Jitka dopustit, protože krása jejích šperků tkví i v tom, že jde o ruční práci

Jak jste spolu tedy byli v kontaktu?

„Psali jsme si dopisy. Ale ty moje se třeba ztratily, protože venezuelská pošta funguje tak podivně, že oni z vašeho dopisu sundají známku, kterou znovu prodají, a váš dopis úplně normálně vyhodí. Já na to pak po čase přišla, takže jsem vždycky stála a čekala, dokud tu známku nenalepí a nedají na ni razítko a podobně. Občas pak manžel chodil na poštu a volal mi do obchodu, ale takový několikaminutový hovor stál třeba pět set korun.“

Ale nelitujete.

„To určitě ne, i když bych možná dnes jednala jinak, možná to byla trochu mladická nerozvážnost, ale stejně se mi potvrdilo, že odvaha přináší úspěch. Ale je pravda, že od té doby nemám příliš potřebu někam jezdit. Leccos jsem viděla a už vím, že ten poklad je doma, že není nikde venku. Tedy alespoň ten můj.“

Takže jste se vrátila z Venezuely, začala žít se svým současným manželem, ale také jste se začala konečně věnovat zlatnické práci. Zavzpomínejte na úplné začátky.

„Měli jsme pronajatý takový malý byt a vedle něj byla sušárna, kde jsem úplně od nuly začala na pár metrech čtverečních vyrábět šperky. Vždycky jsem šla, pár prstenů jsem prodala do zlatnictví a za vydělané peníze jsem si nakoupila nářadí a materiál. Takhle krůček po krůčku jsem si to všechno budovala. Nikdy jsem si třeba nevzala žádný úvěr.“

Takže krok po kroku až k prvnímu vlastnímu obchodu? To je nádhera!

„No, ona to minimálně zpočátku byla obrovská dřina. Vlastně až dnes si užívám to, že přijde zákazník a jde za mnou, protože ví, že dělám kvalitní a hezké věci. Dnes už také mám kolegy, které jsem dřív neměla. Tehdy to byla jen obrovská práce a stres. Pamatuji si, že jsem neměla děti a ani mě nenapadlo, že bych někdy nějaké měla, protože se mi prostě nikam nevešly.“

Ale pak přece jen přišly, tedy konkrétně před čtrnácti lety se vám narodil první syn. Jak jste to všechno zvládla?

„Je fakt, že mám tři děti, a neměla jsem ani jednu mateřskou. Ale jinak to nešlo, nebyl nikdo, kdo by mě zastal. A tehdy, když přišel na svět syn, došlo také k té změně, že můj první malý obchod se přestěhoval do jiného, většího. Zároveň s tím přišli první zaměstnanci. A když byly Filipovi dva měsíce, dala jsem si do kanceláře postýlku a měla jsem ho tam. Ale je pravda, že tehdy jsem zdaleka nebyla taková matka, jaká jsem dnes.“

Takže si myslíte, že mít miminko v kanceláři a nevěnovat se plně mateřství, byla chyba?

„Chyba to nebyla. Tehdy jednoduše byla taková situace a já jí musela nějak čelit. Ale nezopakovala bych to. Dnes už vím, že se člověk musí umět v životě zastavit, umět si sednout s dětmi, ptát se jich třeba, jak se cítí. Ono je to ale hodně tím, jak člověk zraje a moudří, a já tehdy vůbec moudrá nebyla.“

Šperky je prý potřeba dělat s láskou a precizností. Zákazník si zaslouží tu nejvyšší kvalitu, to je motto Jitky Mlynarčík Kudláčkové; Ondřej HoštFoto: Ondřej HoštŠperky je prý potřeba dělat s láskou a precizností. Zákazník si zaslouží tu nejvyšší kvalitu, to je motto Jitky Mlynarčík Kudláčkové

A v čem jste dnes tedy moudřejší?

„Jsou to spousty věcí, které jsem si přečetla, někde dohledala, prostě jsem něco pochopila. U mě to bylo třeba tak, že když mi bylo třicet, tak jsem byla hodně nemocná. Byla jsem psychicky i fyzicky přetížená a najednou jsem přestala chodit na obě nohy. A lékaři říkali, že musím na operaci, že dostanu protézy. Ale já si nějak v duchu říkala, že to nemůžu, že operace nepřichází v úvahu. A tak jsem hledala, přečetla a nastudovala všechno možné a zjistila jsem, že člověk může být zdravý jen třeba díky změně životního stylu, jídelníčku a podobně. Tak se vlastně změnil život celé naší rodiny a já začala chodit i bez operace. A to jsou ta nabytá moudra, která když najdete, mají cenu pokladu.“

Dnes ale stále podnikáte a k tomu máte tři děti, z nichž dvě jsou ještě dost malé. Jak to tedy zvládáte?

„Jsou samozřejmě stále situace, kdy přemýšlím, zda být matka na plný úvazek a podobně. A vlastně pořád se snažím najít tu rovnováhu a být v pohodě. Každopádně mám úžasnou chůvu, kterou moje holky milují. Zvládám to díky ní, také jedné kamarádce, která mi pomáhá, a díky manželovi a skvělému týmu lidí v práci. Na ty všechny se mohu spolehnout.“

Nicméně vaší prací je především navrhování šperků, a to je asi hodně spontánní činnost, jde o okamžik, kdy přijde inspirace či nápad. Nebo máte pevný systém?

„Je to samozřejmě spontánní, ale zároveň v tom musím mít systém. Navrhuji různé kolekce, denní, designové, umělecké, a každá musí odpovídat tomu, pro koho a pro jaké příležitosti je určena. Většinou jde o set náušnic, prstenu, náramku a náhrdelníku či přívěsu. To k sobě musí ladit, ale zároveň to musí jít nosit samostatně. Také pod vlastní značkou Tolerance vyrábíme snubní a zásnubní prsteny. Navíc jsem letos otevřela novou značku Viva Vision a pod ní představuji nové kolekce – Smoll planets I., Fantazie, Trikolory, Spirály, takže systém v tom být vážně musí. Nejdůležitější ale je, že stále myslím na to, že dělám šperky pro normální ženy, protože i já jsem normální žena. Jsem žena, která pracuje a chce si udělat radost, a i když není multimilionářka, chce a má právo mít něco krásného a kvalitního. K tomu jsou právě denní kolekce.“

Ale přece jen, kde pořád berete inspiraci?

„V podstatě z čehokoli. Inspirují mě situace, zážitky, ale třeba i lidi. Můžete mě inspirovat třeba vy, řeknete mi, co děláte, co vás baví, co máte ráda, co naopak ráda nemáte, a já si představím, co by se tak k vám hodilo, co by se vám líbilo. Ale inspirací je mi třeba i to, když vidím ženu, kterou manžel ocenil nějakým šperkem a ona má radost. Protože jsou příležitosti v životě, kdy si to ta žena skutečně zaslouží, třeba porodí miminko, a nevadí, že miminku je třeba už dvacet let, ocenit lze kdykoli. A tím ten šperk opět dostává úplně jinou hodnotu, už to není jen šperk, je to o něčem duchovnějším. A o to jde, abychom si uvědomovali svoji hodnotu, že nejsme jen bytosti, které pracují, ale že si zasloužíme být oceněni. Já nikdy neměla na prvním místě peníze.“

Každá žena si podle Jitky zaslouží respekt muže a šperk je jeden ze způsobů, jak ho lze vyjádřit; Ondřej HoštFoto: Ondřej HoštKaždá žena si podle Jitky zaslouží respekt muže a šperk je jeden ze způsobů, jak ho lze vyjádřit

Takže je špatně hodnotit šperky podle toho, jak byly drahé?

„Samozřejmě. Hodnota šperku není jen v penězích, ale především v příběhu, který za tím konkrétním prstenem je, a v kvalitě provedení. To vám nikdy nikdo nevezme. I proto se snažím mít obchod tak hezký. To není proto, že jsem nafrněná, ale proto, aby se u nás ten pár cítil dobře, strávil tu třeba hodinu, aby ti dva společně vybrali ten správný šperk za miminko nebo snubní prsteny a podobně. To je ten zážitek na celý život. A já jako podnikatel vytvářím produkt, který by vám měl vydržet a pořád vám tuhle vaši důležitou životní chvíli připomínat.“

Jitka Mlynarčík Kudláčková
Je jí 44 let, v mládí vystudovala obor zlatník klenotník, v roce 2010 pak ještě střední uměleckou školu. Lze říci, že téměř celý život se pohybuje mezi drahými kovy, vzácnými kameny a především nádhernými šperky. Před dvaceti lety založila šperkařskou firmu JK Jitka Kudláčková Jewels a zákazníkům nabízí kromě šperků světových značek především originální a ručně vyráběné klenoty, které navrhuje ona sama, případně některý z jejích designérů. Podniká spolu s manželem, s nímž je od roku 1991. Mají spolu tři děti, čtrnáctiletého Filipa, pětiletou Karolínu a tříletou Dianu Sávu. Ve volném čase se Jitka Mlynarčík Kudláčková ráda věnuje filosofii, psychologii a zajímá se o nové přístupy k dětem.

Neměl by šperk vybírat muž sám? Není tak trochu divné jít a ukázat mu, který prsten mi má koupit?

„Rozhodně ne, naopak to takhle má být. Protože nemůžete všechno nechávat na muži, a navíc po něm vyžadovat, aby se vcítil do vaší kůže. Vždyť mužský a ženský svět je tak rozdílný, že to prostě není možné. Úplně stačí, když vás muž respektuje a vy jeho, a dárek je vlastně jakýsi symbol respektu. Muž nikdy nemůže pochopit, jaké to je být těhotná, jaké to je rodit a podobně. Ale může to respektovat a ocenit vás. Jeden můj klient řekl krásnou větu, že když u mě vybírá šperk pro svou ženu, přikládá tím polínko do ohně jejich vztahu. A to je nádhera.“

Proč se tedy podle vás řada žen stydí svému muži říct, že by třeba rády pod vánočním stromečkem našly náušnice?

„Jsme příliš skromné a také to neumíme. Musíme se naučit poradit muži tím hezkým a žensky příjemným způsobem, aby on měl motivaci a řekl si, že letos nebude kupovat lyže, ale právě náušnice, i když pro něj je to naprosto iracionální. To je právě ten respekt. On jednoduše respektuje, že my ženy jsme iracionální, že milujeme, když nám muž dá květinu, i když za dva dny zvadne, že když dostaneme náušnice, i když jedny už máme, jsme v sedmém nebi.“

Jak to máte se šperky vy? Kupuje vám je manžel?

„Nosím šperky, které navrhuji já nebo mí kolegové. Například k třiatřicátým narozeninám jsem od něj dostala prsten s briliantem, kterým mě moc překvapil. Teď jsem na něj nedávno koukala a říkala jsem si, že ten kámen je nádherný, ale to okolo už mě tolik nenadchlo. Tak jsem si ho nechala předělat a mám z něj nyní závěs na řetízek. A nejhezčí na tom je, že s tím můj muž neměl žádný problém, neurazil se, naopak měl radost. Ověřila jsem si, že muži jsou šťastní a spokojení, když je šťastná a spokojená jejich žena. A to je krásné.“

Vizáž: Jiřina Zapletalová (MADA make-up network)

Lucie Müllerová