Poskytuje soukromé psychologické poradenství, ve kterém se specializuje převážně na vztahovou tématiku a na podporu sebevědomí žen (viz www.jnesnidalova.cz). Také provozuje informační portál o duševní vyrovananosti. „Věřím, že psychologické poradenství je skvělý nástroj k uvolňování usazených nežádoucích sedlin v duši. Pracuji také s překonáváním únavy a úzkostných stavů, zvládáním stresu, krizových situací, zkrátka s bolestí a radostí v duši i těle.“
Hezký den, je mi 31let, mám dceru 9let a druhou dceru 2roky.mám problém nevím jestli je u mě, ale nemám ráda pláč svých dětí.Pláčou, když něco nedostanou, dost hlučným křikem až uši zaléhají uši.Chvíli to neřeším snažím se jim to vysvětlit po dobrém, ale pak taky ječím.Děti nebiju, ale nevim, jak dlouho to potrvá.Jinak mám docela klidné děti.Děkuji za odpovědˇ
Něco dětem nedat pro ně může znamenat odmítnutí mnohem hlubší, mohou to brát osobně.. Možná by stačilo změnit trochu styl výchovy. Více dávat a více věnovat čas a pozornost, aby děti měly mnohem více kontaktu. Potom mohou chápat „nedat“ jako výměnu informací, výchovný prostředek a nemusí se cítit ohrožené. Možná hlasitým křikem vyjadřují, že v tu chvíli cítí strach. nerozumí tomu, co provedly. Někdy to mají rodiče obráceně, aby nemusely dávat čas a vzornost, ucpávají dětem ústa dáváním jiných věcí. dětem ale potom stejně něco chybí. Možná jste něco podobného mohla vnímat vy, jako malá.
Tamara Polanski®, traumaterapie, vztahy, biomodulační léčba
Dobrý den je mi 25 let a mám 2 děti,každé má jiného otce které nevídají,momentálně mám přítele s kterým plánujem budoucnost,ale Patrik tedy múj starší syn 6 let ho spíš ignoruje než vnímá a mě to trápí je hodně fixovaný na babičku mojí mamku,s kterou jsme bydleli a když byl ňejaký problém tak to vzala do svých rukou,takže jí má spíš jak mámu než jak babičku a já bych to chtěla změnit,protože když je problém a je tady babička tak mě vůbec neposlouchá protože babička ho vždy zachrání.Tak jsem se chtěla zeptat jak ho mám získat zpátky,aby byl zas takový jako dřív??Moc Vám děkuji za radu
Myslím, že je to dost složitá rodinná situace a ze všeho nejvíc může Patrikovi chybět blízkost a pohlazení a pocit sounáležitosti. Těžko chtít po dítěti, aby bylo bez újmy jako dřív, když nic není jako dřív. Především hledejte možnost změny v sobě. Nový přítel vás nemůže mít nikdy celou pro sebe, musí počítat s tím, že se budete dělit mezi jeho a děti – alespoň tak by to mělo být. Přítel není otec a získat si děti může jedině opět láskyplnou podporou a trpělivostí, jak vás, tak dětí. Aby cítily jistotu a pevnost vašeho vztahu. Možná na šestiletého kluka toho může být trochu moc. Babička ho možná nekazí, možná mu jen dovolí být chvíli bez starostí.
Tamara Polanski, traumaterapie, vztahy, biomodulační léčba
Dobrý den, je mi 19 a mám dost nízké sebevědomí, možná taky trochu z toho, že jsem dost vysoká a silnější...nemohla byste mi doporučit nějakou knihu o tom? chtěla bych být v pohodě, říkat to, co si myslím a nepřipadat si přitom hloupě...děkuji
Ahoj,
často mívají takové pocity dívky, které jsou vystavené příliš kritickým otcům. Je dobré si uvědomit, že v tvém věku skutečně můžeš nechat názory druhých jen a jen jim a mít ty svoje. osobně si myslím, že potíže nevychází z váhy a z výšky, ale z toho, jak nám rodiče naši identitu a sebevědomí zrcadlí. Pokud to neumí, musíme se včas od toho, co nás deptá, odpoutat a mít svoje hranice a být sama sebou. A knížky? Než hned kupovat, zajdi do knihovny a klidně hodinku hledej, knihovníci tě nasměrují, nebo pokud máte u vás velké knihkupectví, bývají tam i kavárny, je možné hledat a listovat, samozřejmě oblast osobního rozvoje, duchovní literatura, meditace, psychologie….nejlepší je pro tebe ta, ve které se najdeš. Nebo se podívej po nějaké přednášce nebo semináři zaměřeném na seberozvoj, dělej nějakého koníčka, potkáš tam podobně zaměřené lidi.
Tamara Polanski, traumaterapie, vztahy, biomodulační léčba
Dobrý den. Nevím jestli píši do správné rubriky,ale potřebuji poradit jak se zachovat případně i pomoct. Jedná se o mou mámu. Bydlíme v jednom rodinném domě,ale máme každý svou domácnost.Já jsem vdaná. Moje máma na mě celý život působila jako silná osobnost,která si ví se vším rady nepotřebuje žádnou pomoc a uděluje rady na počkání.Nějak jsem si na to zvykla /má rodina už hůř/,ale to není ten problém. Před necelými dvěma lety jí zemřel manžel a mě otec.Doposud byla máma docela v pohodě.Občas pobrečela na otce vzpomíná jen v dobrém to špatné bylo zapomenuto.Ale v poslední době se to nedá zvládnout brečí skoro pořád.Otce vidí jako světce./to bych ještě pochopila/. Nedovedeme se,ale spolu už normálně bavit ani o počasí . Nic už ji nezajímá. Asi se i lituje. A když jí navrhnu nějaké řešení tak odmítá.Tak nevím.
Jakoby maminka pomalu ztrácela sílu to v sobě držet a tvářit se statečně. Možná nyní přichází teprve opožděně období lítosti a bolesti ze ztráty, které si nechtěla naplno připustit. Pokud je to tak, konzultovala bych tu situaci s lékařem, psychiatrem, aby dostala léky na uklidnění, které nemusí být dlouhodobé, jen ke překonání krize. Pomohl by jakýkoliv pohyb a kontakt s lidmi. Možná by bylo dobré ji nechat po nějakou dobu jejím náladám bez snahy pomoci. Jednou to musí zvládnout sama, jako ostatní členové rodiny.
Tamara Polanski, traumaterapie, vztahy, biomodulační léčba
Paní doktorko, je mi nyní 35let a prožívám zase to samé jako před 15lety..zůstala jsem sama s malým dítětem. Opět budu vychovávat malého človíčka až do dospělosti, na všechno sama. Poprvé se mi to stalo v 21 letech, kdy jsme opustila manžela pro jeho nezodpovědnost, sobeckost. On se rozvádět nechtěl. Nyní se stalo to samé, zůstávám s 16-ti letou dcerou a rok a půl starým synem sama. S nynějším přítelem jsme měli problémy od začátku vztahu..pociťovala jsem k němu zvláštní nedůvěru, jen jsem si nedovedla vysvětlit proč. Posléze mě odmítl pomoct, když jsem ho potřebovala, nedokázali jsme se shodnout na formě soužití s jeho psem, když jsem otěhotněla, brzy na to se mnou odmítal spát, dopisoval si tajně se svými "kamarádkami", neshodli jsme se na fin. otázkách vedení domácnosti..po asi 3/4 roce spol. bydlení jsem navrhla pauzu, že si potřebuju vše ujasnit, on mě v té době podváděl..proto jsme se rozešli, návrh padl z mé strany, on se rozcházet nechtěl. On prý se mnou žádné problémy neměl. Nechápu, kde stále dokola dělám chybu. Povahově byli ti dva podobní-sobci, malá schpnost empatie, ten druhý i despota. Nyní po rozchodu máme relat. dobré vztahy, bez hádek, na všem se dohodneme. Děkuju za názor.
Někdy se takto opakovaně i naprosto báječné ženské dostávají do takových situací, když nepožadují, aby byl partner partnerem, ale otcem. Přítel nemusí být špatný otec, ale v první řadě je to partner, a jako s takovým – nikoliv se svým otcem – je třeba vyladit vztah. Možná je u vás v rodině žena, která to měla těžké a musela vychovávat sama děti. Je dobré si takové věci uvědomit, odpoutat se od původní rodiny a žít svůj život. Často se to děje podvědomě, zkuste semináře rodinných vztahů, terapie, nějakou knížku o tom, jak se odpoutat od toho, co nás vysiluje a škodí. Potom můžete být matka a partnerka. Jak píšete, s přítelem to není možná ztracené…
Tamara Polanski, traumaterapie, vztahy, biomodulační léčba
je mi22 let, ted cekam miminko a jsem svobodna maminka,protoze me pritel opustil a dal prednost kamaraduma hospode.Chtela bych si najit noveho pritele, ale nevim jak to mam prezentovat svemu okoli, kdyz jsem uz devet mesicu sama a ted by se mela mala narodit a on za nama chce jezdit... .Bojim se, ze okoli zacne pomlouvatz kvuli tomu, ze je to muj novy pritel a ze si bude myslet buh vi co nejsem,nevim zda se mame schazet a nebo ne. Nevim jak s etvarit pred rodici a jak jim vysvetlit ze nechci zustat sama s ditetem,a el chci zacit novy zivot
Tak jak se budete cítit, tak bude okolí reagovat. Pryč se strachem a s obavami. Tak jak to cítíte, chcete a přejete si, aby to bylo, takový si dejte záměr a nebijte se ho uskutečnit. Vaše dítě si to zaslouží, aby mělo spokojenou matku. Pokud se budete s muži bát žít – co kdo řekne, co si kdo pomyslí…může to být impuls k tomu, že vás nakonec opustí. nastává potom paradox – necítíte strach, protože muž je pryč, ale touhu nebýt sama. potom přijde muž a s ním strach. Tak muž odejde, zmizí strach, ale přijde ta touha a smutek. Může to být rodinné trauma prarodičů – takové pocity jako vy někdy mívají lidé, jejichž předek – např.babička nebo prababička, se bála, že bude na obtíž. Rodinné mapy jsou výborným východiskem pro následnou terapii a vyladění vztahů.
Tamara polanski®, vztahy, traumaterapie, biomodulační myšlení
Dobrý den. Prosila bych o nějakou radu, už jsem docela zoufalá.
Jsme spolu s přítelem už skoro rok. Rozumíme si, všechno klape, máme hodně společných zájmů. Jsem spokojená. Jen je tu jeden ,,menší" problém. Přítel mi stále moc nevěří. Pořád se mě ptá, jestli někam chodím (diskotéky apod.), jestli mu říkám vše, jestli se nic za náš vztah nestalo, nebo jsem mu nějakým způsobem neublížila. Je pravda, než jsme spolu začali chodit, celkem často jsem chodila tančit, občas si zakouřila, napila se. A to on nesnáší, hlavně cigarety. Se vztahem ale přišel konec toho všeho. Nepiju, nekouřím, diskotéky už mě ani nelákají. A jsem za to všechno moc ráda. Ale přítel se mě stále ptá na takové otázky, jestli se nestalo to a pak zase tohle... a když mu řeknu že ne, že je vše v pořádku, nic se nestalo, vystačí mu to tak na pár minut. Pak se zase ptá znovu. Nevím, ale vždy už mi to po chvíli začne lézt na nervy, je to pořád dokola. Tak začnu být protivná a škaredá na něj.. Potom už se začneme hádat. Chci se s ním bavit o normálních, bežných věcech. A ne ho pořád ujišťovat, že je vše v pohodě. Nevím, jak ho mám ještě přesvědčit. Ví, že ho miluju. Nechápu, proč mi stále nevěří, i když on říká, že jo. On nikdy neměl nějaký dlouhodobý vztah. Pracoval v prostředí, o kterém mi vyprávěl, že tam chodí lidi, kteří se hodně podvádí, manželé apod. a že je nechápe. Znal je, potkával se s tím skoro každý den. Nesnášel to. Asi z tohohle si udělal svůj pohled na svět. Možná proto mu to teď důvěra dělá problém. Nebo s tím má něco společného náš věk. rozdíl? Mně je skoro 18 a jemu 28. Nevím, co mám ještě dělat. Jak ho přesvědčit, co mu ještě říct. Myslím, že by náš vztah bez věčného podezřívání mě byl moc hezký. Jinak nám to klape. Prosím poraďte co dál.. Děkuji moc
Někdy nám takový partner ukáže nejistotu, která panuje v naší původní rodině. I kdybyste měla svatozář, bude to stejné. Je třeba si uvědomit, po kom takový vztah opakujete, komu se marně snažíte zavděčit. Tím zároveň ani svůj vztah nežijete naplno a přítel to vnímá. To že on si nebude jistý sám sebou, to je jasné. Ale vlastní změnou postoje k sobě a k mužům – podle toho, co vypozorujete z rodiny, formulováním vlastního jasného záměru a návštěvou terapie na téma být sama sebou ve vztazích - si myslím, že příští vztah už by mohl být spokojenější. Ten, o kterém píšete, má význam – něco vám ukázal, abyste neopakovala chyby, ale perspektivu asi ke spokojenosti nemá. Ani jakési sebeobětování – zrušení kontaktu s přáteli apod., není úplně v pořádku. všeho s mírou.
Tamara polanski®, vztahy, traumaterapie, biomodulační myšlení
2/2Kde sem zajel pro přítelkyni a chystaly jsme se na odjezd s dcerou do našeho domova. Jenže! Matka nám začla bránit. Buď to si mám vybrat mámu a zůstanu tam s dcerou a přítelkyně "může občas přijet", nebo odjedem oba, ale dcera zůstane u nich. To sem se opravdu naštval, kde jsem řekl že přítekyni miluji a neopustím ji. Tudíž se pojede semnou a dcera taky. Došlo tak daleko, že jsem musel sdělit, pokud neustoupí, že budu volat policii. Tedy tento tah zabral a už jsme se řítili domu všichni tři. ALE! Sotva jsme přijely, tak nás po patnácti minutách začla otravovat sestra přítelkyně, že se chce podívat, pochovat. Už sem ji vysvětloval, jesti není praštěná. Jedem 400km a po 15-ti minutách, co přijedem, otravuje. První týden, otravovala po práci, před prací, několikrát volala, poučovala, jak co máme dělat, že vše děláme špatně.....Až sem to nevydržel a řekl sem jí, že si nepřeju, aby otravovala, ať se u nás ani neukazuje. Jenže sem tak jednou za čtyři dny přijede stejně. Říkám ji "nešahej mi na dcerou" protože trpí na lupenku, neber ji doruk a už vůbec né, když spí. Ale jakobych jí nic neřekl. Vždy ji musím ukázat, kde jsou dveře a vyprovodit, protože nikdy nechce odejít a dává návrhy, jak by si ji mohla vzít. Já už sem z toho tak zoufalí,že nevím, co mám dělat. Přitom s přítelkyní vycházíme úplně perfektně a chce se vzít. A takhle nám znepříjemňuje život její sestra. Matka mi navíc nedávno volala, že má dovolenou, tak že si pro dceru přijedou. No a pak jestli budem chtít, tak si proi ni můžem přijet. Ale už ji nedovezou. A že by se zeptali, jestli můžou? NE! Neptali se. Co mám dělat? Poraďte mi, prosím..... :(
odpověď je společná - vypracujte se na samostatné osobnosti, které mohou být samy sebou a dobří rodiče. Bláznivá rodina není diagnoza, ale jen symptom. :-)
1/2
Dobrý den.
Předem zdravím všechny maminky, tatínky, dětičky i domácí mazlíčky :)
Tak k problému: před dvěma měsíci se mi narodila dcera. Je zdravá, v pořádku a nestrádá. Ale co mám za problém. Po porodu, kde přítelkyně šla císařským řezem, ji postihla po výkonu mániodepresivní psychóza. No a než jsme stihly cokoliv udělat, nebyl jsem napsán jako otec. Po čtrnáctidenním usilování na soudech, jsem docílil toho, že dceru dostanu, ale za předpokladu, že budu u rodičů, než pustí přítelkyni, protože jsem ji dostal do péče jako 3. osoba. To se také stalo. Jenže co se poté dělo, mi takovým rázem vytřelo zrak a vytírá doteť, že jsem hotový. Již u rodičů, jsem byl terčem útoku ze strany příbuzných přítelkyně, kde její bratr mě obviňoval, že jsem přítelkyni strčil do "blázince" a s dcerou utekl(rodiče mám 400km daleko od bydliště), její teta, kamarádky, ale nejhorší, byla její sestra, která mi v telefonu vyhrožovala, ať okamžitě přijedu s dcerou, že půjde na mateřskou, ať se jí vzdáme, jinak půjde na policii mě nahlásit za únos vlastní dcery. A to taky udělala. Policie skutečně zvonila u rodičů na zvonek, kde mi sdělila podezření z únosu nezletilé. Tak sem ukázal občanku, soudní rozhodnutí a odjeli. Ale to ještě není vše. Vykládala(její sestra) do telefonu, že nám dceru vezme, že se nemůžem o ní starat, že jsem neschopní a že si v práci domlouvá mateřskou. Týden že jí bude mít u sebe, další týden kamarádka, pak jiná,...No a jestli budem chtít, tak si ji tak jednou za měsíc můžeme na tři dny vzít. Jenže úplně to samé mi říkala moje matka. Opravdu to samé. Tohle sem slýchal do doby, než pustili přítelkyni(toť ve dvou měsícíh dcery. Dceru jsem si přebíral, když jí bylo 14dní).
Taková diagnosa po porodu je vážná. Ale vždy je pod tím trauma z původní rodiny. Sám vidíte, jaký chaos, amok, štvanice do vlastních řad tam vládne a dokonce i u vás. Je dost možné, že právě ta podobnost rodiny vás svedla dohromady. Ale každý má šanci žít ve svých hranicích a svůj život, odpoutat se od všeho defektního a škodlivého – to jsou vztahy v těch rodinách, které na vás natahují chapadla, aby vás zapletla a vtáhla. Nakonec i lupénka je symptom těžkých traumat ve vztazích, strachu a křivdy.
Je dobré mít přesně svůj záměr – žít ve svých hranicích, aby dcera měla ve vás oporu a neotáčet se - jako v té pohádce. Bez negativních emocí se distancovat od těch rodin. Dcera potřebuje především láskyplnou oporu od rodičů – takže zapracujte sami oba dva na sobě, ať jste pevně sami sebou. Myslím, že byste měli nějaký čas navštěvovat dobrou poradnu, kde vás tím provedou, zkuste dobré rodinné konstelace, dobré terapie na psychiatrii.
Tamara polanski®, vztahy, traumaterapie, biomodulační myšlení
Dobrý den,jsem 3 roky rozvedená,ale mám pocit,že nic neskončilo,je to skoro jako ,Válka Roeseových,Z manželství,které trvalo více jak 2O let máme syna,nyní je mu 12 let.Prošli jsme všichni tři psychologickými testy ze kterých otec nevyšel slavně,což pro mě nebxla novina.Kdyby byl zákon o stolkingu uzákoněn dříve myslím,že by můj bývalý manžel byl dávno odsouzen.Po všech těch útrapách,zlobě,nenávisti,jsem myslela,že už bude klid.Ale mám pocit,že jsem na začátku,kam měten člověk dostal,že při každém oznámení,že mi přišla zpráva v tel.se mi dělá špatně,bojím se ji přečíst,bojím se s ním setkat mám ho prostě pod kůží,přitom mám přítele,který je úplný opak,tzn.klidný,hodný n e p i j e prostě
pohoda.Jak se zbavit závisloti na té hrůze se života s bývalým manželem.On sám má nyní
již několikátou paní,což by mělo být pro něj uspokojivé a měl by mě přestat obtěžovat svými
uřážkami a nesmysly.Jak to,že se mi jezdí předvádět před dům?Může říci,jedu za synem.podotýkám,že jsem se i idstěhovala do jiného městečka.Chtěla bych ho vymazat ze svého života a zapomenout,že existuje.
Děkuji
Odstěhování, rozvod, snaha vymazat – nic z toho se vám nepodaří, pokud nepochopíte, co vám jeho chování ukazuje. Je třeba přijmout zodpovědnost za to, že jste si ho vybrala, jako otec a bývalý partner navždycky zůstane součástí vašeho života, i když budete žít jinak. Již kvůli synovi není dobré chtít nobilizovat otce. Spíš mi to připadá jako možnost symbiotického traumatického zapletení – možná někdo z žen ve vaší rodině kdysi přišel o muže nebo o syna. Jedině tím, že změníte sama v sobě svoje energie vztahů dosáhnete změny jeho chování – alespoň částečně. Může nadále přijíždět před váš dům, ale vás se to nijak nedotkne pocitově negativně. Prostě tam bude – nebo nebude – ale vás se to už nebude dotýkat. Je třeba být pevná sama v sobě, méně spotaná s původní rodinou. Vyhledala bych poradnu systemických terapií.
Tamara polanski®, vztahy, traumaterapie, biomodulační myšlení
Dobrý den, paní Kučerová,
zajímá mě Váš názor na moji situaci. Během posledního roku a půl v sobě řeším otázku, zda-li si mám najít vlastní bydlení či ne? Můj vztah s mým partnerem funguje 7 let. Bydlím u něho v bytě, kde všechno platí on, protože já jsem započala práci sama na sebe a zvládám zatím hradit náklady spojené s firmou a ne s bydlením. Stává se mi, že jsem občas na partnera pěkně protivná, leze mi na nervy, frustrovaná a ráda bych se zavřela někam do svého budoáru a byla bez něho. (Náš byt to neumožňuje). Přítel je spokojený a nesouhlasí s tím, abych se odstěhovala a bydlela sama. I když já to vnitřně strašně řeším a cítím, že bych potřebovala čas jenom pro sebe a odpočinout si od něho. Otázka je ale proč? Je milý, hodný, udělal by pro mě první a poslední, spolehlivý, muž do nepohody, finančně zajištěný. Já však od počátku vztahu (než jsem ho poznala, žila sama ve svém bytě) jsem cítila, že bych si ráda kus své svobody ponechala. Tak to mu bylo v zahraničí. Když jsme se vrátili do Čech, nebylo pro mě finančně možné, abych si v hlavním městě pořídila a platila vlastní bydlení. Takže mám v sobě velice divné dilema. Mám se odstěhovat aspoň na chvíli a vidět se jenom, když budu chtít a cítit skutečnou potřebu ho vidět? Cítím ve vztahu nudu, což je asi po 7 letech normální, ale rozcházet se nechceme ani jeden. Je pravdou, že jsme náš život v posledním roce zasvětili jenom práci... Může ta neustálá touha po samostatnosti souviset s tím, že se moji rodiče rozvedli, když mi bylo 19 a moje mamka žije sama a byla vždy velice samostatná tak jako mnoho žen v mé rodině…? Já sama bez partnera žít nechci, ale cítím potřebu mít svoje vlastní území. Děkuji za radu.
Někdy takové traumatizující a sama sebe omezující pocity mohou mít zděděné a převzaté lidé, kteří mají v řadách svých prarodičů a praprarodičů nějaké postižení, úraz, onemocnění, nucený pobyt mimo rodinu, které jednoho člena rodiny izolovalo od ostatních – a toho člověka to těžce zasáhlo. Obvykle bolestivěji, než událost sama a takový otisk se v podvědomí udrží i více než sto let v jedné generaci a může způsobit opakovaný vzorec žití žen bez mužů, i když k tomu nejsou už okolnostmi nucené, ale podvědomě ano. Spíš zapřemýšlejte, koho by se to mohlo týkat a je dobré si stanovit vlastní záměr – co chci a co nechci, odpoutat se od toho, co nám ho znemožní naplnit a mít svoje hranice.
Tamara polanski®, vztahy, traumaterapie, biomodulační myšlení
dobrý den,
Velice si vážím všech poraden na prozeny.cz, pro maminy,co mají potíže,problémy a neví jak dál...a tak se na vás pbracím s prosbou ohledně své předškolačky dcery 5,5let,,nevíme s přítelem jak dál s ní nakládat a co dělat...je moc šikovná,bystrá,mazaná na co chce a jak se jí to hodí...umí psát ,podepsat se, psát čísla,půlku abecedy...tiskacea chce pořád dělat různé sešity pro předškoláky,školáky,ale tolik času nemám se jí věnovat - jako prodavačka týden ranní,týden odpolední,,,takže s ní doma nejsem a nemohu ji trénovat a hlídat,jak co píše atd..ale poslední dobou dost často píše písmena,číslice...zrcadlově obráceně naopak než má např. 1,3,5,7, B,R,D,P,...pořád jsem jí vštěpovala do hlavičky,že píšeme od levého kraje k pravému - od leva do prava i ty písmena od levé ručky k pravé a tyto vyjmenovaná čísla a písmena píše obráceně...a párkrát píše i od prava do leva - řádku.....já jsem levačka od malička a ona taky neměla náznaky na praváka...při jídle viz.vidlička,lžíce - nesnažila se viděla to u mne a moji matky,že jsme levačky jen táta je pravák a teď i nový přítel s kterým žijeme je taky pravák... a tak nevíme si s tímto rady....v březnu k zápisu a ona teď začíná takto s tím psaním to jak se říká blbnout...jinak když kreslí,maluje atd..výtvarničí, tak levák ,jinak já taky např. stříhám i levou nebo pravou - žehlím levou...nemůže v ní být nějaká porucha...jako jsou...problémy pak ve škole - dysgrafie,dyslexie atd,....a co přeučování levák na praváka atd, váš názor... koktání atd..i když máme opačný problém - upovídaná,samomluva...od rána do večera pusinku nezavře....děkuji za zodpovězení dotazu... Pěkný den
Nepíšete nic o otci a o tom, kdo se dceři věnuje, když vy jste v práci. Vnímá za správné to, co je otočené.Někdo ve vztazích okolo ní něco otočil. Napadá mě vztah s otcem… Netýká se to písmen, jen je to symptom – ukazuje na pochody v podvědomí, v psychice.Zvyká si na to a přizpůsobuje se. Nechápe, že by to mělo být jinak. Vyjadřuje tím hluboký podvědomý pocit, že se něco otáčí jinak, než vnímá, že to má být. Je to vždy trauma, které dokáže takto obrátit vnímání. Přizpůsobuje se tak něčemu, co není v souladu s jejím původním vnímáním. U dětí to může být ve vztahu rodičů, a dokonce opakovaně ve vztazích v rodině několik generací zpět. Pokud nechcete jít klasickou cestou vědomého přeučování pod vedením odborníků, kteří jednak řízeným pohybem určitých svalů těla dokáží vyladit mozkové disbalance nebo vědomým nácvikem určitých zvyku se pokusit obnovit paměťové stopy mezi vědomím a podvědomím, zkuste rodinné konstelace, traumaterapii.
Tamara polanski®, vztahy, traumaterapie, biomodulační myšlení
Dobrý den, mám dotaz ohledně 8-mi leté dcery. Nechce spát sama ve svém pokoji, říká, že se bojí. S manželem jsme se na začátku roku rozešli, dcera je ve střídavé péči. Když je u manžela spí s ním v jednom pokoji, doma spávala sama a nevadilo jí to. Teď nechce a používá proti mým argumentům právě to, že s tatínkem je to jinak. Vysvětlovala jsem jí, že se nemá čeho bát, že jsem jen vedle v pokoji, čteme si navzájem pohádky před spaním, snažím se, aby šla spát klidná. V noci se ale vždycky budila, buď za mnou přišla, nebo seděla na posteli a plakala, nakonec jsem rezignovala a spím s ní - což si myslím, že je chyba, ale je klidnější a spí celou noc. Prosím o radu, jak postupovat, abych jí naučila zase spát v klidu a samotnou. Děkuji.
Děti jsou často barometrem vztahů rodičů a někdy je těžké jim porozumět. Dcera může ukazovat na nespokojenost otce po rozvodu. Neznám okolnosti, ale někdy si muži dělají majetnické nároky a v podstatě si přejí, aby jejich místo v ložnici bývalé ženy žádný jiný muž neobsadil. Dítě to může vnímat a potom vyjadřuje obavu o matku a bezradnost. V podstatě může jít o to, že se ona bojí nechat o samotě vás. Doporučuji uspávat v jejím pokoji a jít jí příkladem – já se nebojím, nemusíš ani ty. Pomalu ji zvykat na to, že tatínek není jediný zachránce, že je to její tatínek a vy si i bez něho poradíte jinak. Dokonce ani jeho že není třeba zachraňovat, a že se nemusí bát spát sama ani když je tam. Možná pozvat někdy na noc kamarádku?
Tamara Polanski® vztahy, traumaterapie, biomodulační myšlení
DOTAZY DOŠLÉ V ZÁŘÍ VYŘIZUJI V NÁHODNÉM POŘADÍ, POSTUPNĚ SE DOSTANEME KE KAŽDÉMU.
Vaše poradna Tamara Polanski a Olga K.
Dobrý den mám velký problém a doufám že mi poradíte jak s toho ven.Máme velmi vážnou manželský problém se kterým bojujeme již 3rokem.2roky mněl manžel mimomanželský vztah s o 15 let mladší těhotnou(né jeho dítě)mladou ženou začalo to v jejich 20letech hodně jí podporoval jak psychicky(abstinující fetačka,dodělávala maturu)a ona se do něj nesmírně zamilovala a velmi na něm lpěla a on se od ní nedokázal a myslím že do dnešního dne neodpoutal!nemám přímý důkaz on mi pravdu neřekne,ikdyž bych o to moc a moc stála,ale neustále nám chodí anonymy kde se schodují datumy i hodiny kdy je pryč a on to nedokáže dokázat.Jinak je ke mně velmi hodný a stará se jen občas když je tato situace a já se zmíním o jeho milence je velmi agresivní dcera už to několikrát viděla a před 5dny viděla jak mně uhodil a zlomil mi žebro-byla to ale spíš má vina,ale nevím co přesně se stalo,dcera za 2 dny začala koktat má 2,5 roku a je velice šikovná,ikdyž si v prenatárním životě od 5 měsíce mého těhotenství,kdy jsem se o nevěře dozvěděla užila své.Strašně se bojím že jí to nějak poškodilo,je to jen přechodný stav nebo to může být trvalého rázu.Chci at manžel odejde,snažím se s ní jednat velmi vlídně a at mluví pomalu.udělala bych pro ní vše co můžu mám o ní strach!prosím pomozte mi
Dítě může mít poruchu vyjadřování, kterou vyjadřuje poruch vašeho vztahu. Chce mít oba rodiče. Jaké je měřítko vaší sebehodnoty? Jednou větou říkáte – má milenku, mimomanželské dítě, zbil mě, odmítá komunikovat o problému, ale je velmi hodný a stará se. Jen občas….Z toho by koktalo možná víc lidí. Rodiče budete oba i když společně nebudete partneři. Sama musíte mít hranici, co ještě unesete, proč neodejdete. Dceru je třeba chválit a podporovat, od vztahu k otci se odpoutat, aby vás jeho partnerské chování nezraňovalo a dcera necítila vaše výkyvy v pocitech – strach, obava, láska. Je třeba uskutečnit a naplnit záměr žít v souladu sama se sebou. To dá dceři oporu a klid. Jedině vaše vnitřní srovnání. Krizi můžete překonat, asi i manžel na to potřebuje klid a čas. Dejte si horizont, pokud nechcete odejít, a do té doby na něho nenaléhejte, srovnejte sama sebe. Možná se něco podobného mohlo ukázat ve vaší rodině – sourozenci? Těm často podvědomě člověk pomáhá jako o život a zapře sám sebe.
Tamara Polanski® vztahy, traumaterapie, biomodulační myšlení
dobry den,mam takovy problém,ziji s manzelem 8rok a cekame treti dite bohuzel manzel ma neustale bezduvodne podezira hlida,ctem me emaily.sms,dokonce meni cisla v mobilu a vola na ne z neznamych cisel.meli jsme problem ze jsem odesla ale opet jen a jen kvuli nemu.a jeho chovani vratila jsem se chtela vse zachranit.ale marne.Neustale teci typu proc me nepises podotýkam musim mu psat do prace kazdou hodinu a ne jednou,pak prijde domu a je schopen prolest i odpadkovy kos a hledat dukazy,jsem tehotna v 10tt a nemam chut na sex opet to pripisuje nevere a tak!ale uz je toho moc jak se mam tesit na miminko z rodiny kdyz jsem porad podezirana a utiskovana chtel to dite a rozmluvil me potrat,ale myslim jen aby se nam ti udrzel!Nemam sil a popravde uz asinemam chut,vzala jsem si nabyt zastavu jen abych mu sloucila jeho dluhy a budu to splacet 20let ale to me netízi tak jako ze treba budu s 3 detma sama s dluhama.
Myslím, že je to dokonalý obraz toho, jaké byly vztahy ve vaší rodině. Vůbec nežijete sama pro sebe. Dokonce se toho možná i obáváte. Nejistota přitáhla nejistotu – váš vztah. Je na čase vzít rozum do hrsti a stanovit svoje hranice a svoje pravidla. Jste ztracená v pocitech bezradnosti, ale ty jdou z rodiny, ve které jste vyrůstala. Manžel patrně postrádá vaši angažovanost, samostatnost, rozhodnost, pevná pravidla vaší osobnosti, požadavky. Nemáte hranice a manžel se v tom ztrácí také. Nemůžete čekat, že snahou být hodná a podřídit se, zapřít sama sebe a svoje potřeby někam dospějete. Je třeba přestat řešit problémy druhých a začít řešit sebe. Manžel zcela správně může cítit, že jste jaksi duchem nepřítomná a řádí, protože….může mít jen obavy, jestli se něco nestalo, možná si prostě s vaší obětavostí a navíc sebeobětováním neví rady. Pokud s tím nepřestanete, zůstane vaše situace složitá. Stejně tak manžel musí mít hranice a znát míru. Vaší vlastní změnou můžete způsobit, že jeho reakce budou mírnější a jiné. Jeho obrovskou nejistotu ovšem za něho nevyřešíme a dluhy? Spíš než sloučit a platit jeho dluhy bych nechala rozdělit SJM. Jinak pochopitelně raději sama s dětmi a s dluhy než s tyranem, s dětmi a s dluhy. Je to na vaší vůli a na poradně, kterou zvolíte.
Tamara Polanski® vztahy, traumaterapie, biomodulační myšlení
Dobrý den,mám takovej problém,mám doma tříletého syna kterej je závislej na normálním mlíku ale pije ho pořád z lahve a nechce ani snídat,ani obědvat a ani večeřet,nevím co s tím mám dělat,od září chodí do školky a tam snad jí normálně,ale doma chce jen pořád mlíko,udělala jsem někde chybu??Hrozně mě to trápí protože neznám nikoho kdo by ve třech letech byl závislej na mlíku.Děkuji za odpověd.Ivana Tlapáková 28let.
Takovými projevy často děti ukazují na něco, co skrýváme a prožíváme my, rodiče, aniž bychom si to uvědomili, nebo dali do souvislostí. Možná jen ukazuje na vaši potřebu být neustále podporována ze strany matky. V podstatě může ukazovat na vaši závislost , kterou si ani neuvědomujete. O dítě se staráme jak nejlépe můžeme, dostává všeho dost, trávíme s ním mnoho času – přesto mu POCIT podpory může chybět, stejně jako vám. Velmi často závislosti dětí se dějí proto, že něco uvnitř nás rodičů je v nesouladu a dětem něco chybí. Přemýšlejte a hledejte tímto směrem.
Tamara Polanski® vztahy, traumaterapie, biomodulační myšlení
Mám chuť křičet, zbít ji :( Samozřejmě jsem to nikdy neudělala, ale třeba se stane, že jí zprudka vezmu, víc stisknu v náručí, v duchu jí nadávám, někdy i šeptem. Pak třeba po těch dvou hodinách usne a mě je to hrozně líto, nejradši bych si nafackovala, připadám si hrozná a bojím se, aby jí to nějak nepoznamenalo. Nestává se to často, třeba jednou za měsíc. Stydím se, že nejsem schopná se ovládnout. Jsem moc ráda, že jí mám a chci na sobě pracovat. Jsem labilnější člověk, jako dítě jsem byla bitá, ale to už je za mnou, neřekla bych, že to má na moje chování velký vliv. Také si myslím, že to není tím, že bych neměla pro sebe vůbec čas, pracuju z domova jen když manžel může pohlídat a je to pro mě příjemná změna od mateřských povinností. Doufám, že jsem to přiblížila dostatečně. Předem děkuji za radu.
Takové silné projevy odporu sama proti sobě už asi sama nezvládnete. Doporučuji kurz , kde vám hluboko uložená traumata a z nich plynoucí vzorce vztahů v podvědomí, které vás ovládají, srovnají. Jedině tak pomůžete nejen sobě, ale srovnáte i dceru. Změnou uvnitř sama sebe. Než se časem přidá nějaké autoimunitní nebo psychosomatické onemocnění. Vztek do té doby ventilujte sama – pohyb, polštář, hluboké dýchání.
Tamara Polanski® vztahy, traumaterapie, biomodulační myšlení
Dobrý den, paní magistro,
nevím, jestli píšu do správné poradny, ale doufám, že ano. Abych Vám přiblížila situaci - je mi 28 a v současné době jsem na MD s dcerkou (9měsíců), na částečný úvazek pracuji ještě z domova. Dceruška je chtěná a moc jí miluji. O to víc mě mrzí, že se někdy nejsem schopná ovládnout. Jde o to, že dcera je hodně živé dítě. Na jednu stranu jsem ráda, je moc šikovná - od sedmi měsíců sedí, stojí, leze... Na druhou stranu v podstatě od narození málo spinká (i když bych řekla, že teď je to lepší, už máme režim) a vyžaduje hodně pozornosti. Prostě nevydrží moc sama. Když si třeba potřebuju odskočit a dám jí na chvíli do postýlky, aby si neublížila, začne hrozně křičet. Od té doby, co leze se sice sama zabaví, ale musím jí pořád hlídat, aby třeba nespadla.... Prostě za celý den toho mám dost. Navíc se stává, že se probudí uprostřed noci, třeba ve dvě ráno a třeba dvě hodiny nemůže usnout, ačkoliv na ní vidím, že je unavená. Snažím se jí uspat, uklidnit, chovám jí, hladím po hlavičce, ale někdy úplně zbytečně. V tu chvíli cítím úplnou beznaděj, sama jsem unavená, snažím se ovládat, ale o to mám větší vztek. Pak mám třeba pocit, že už spí, tak jí dám do postýlky a ona okamžitě začne hrozně ječet. Napadají mě pak hrozné věci, rouhám se.
Mezi matkou a dítětem vzniká vždy velmi silné pouto. Tvoří ho různé pocity. Dítě je přebírá od matky, sdílí je s ní, snaží se udělat vše pro to, aby vztah byl. Napadá mě, že v takových případech beznaděj a vztek neznáte jen z doby, o které píšete, ale možná už ze vztahu s vaší matkou, a nikdy jste to nevyřešila. Člověk vyroste a řekne si – já to udělám jinak. Ale uvnitř to zůstane vytěsněné. Dítě to může cítit. jednak dělá vše pro to, abyste tem pocit cítila a uvědomila si ho a změnila, jednak ho s vámi může sdílet. A je při tom velmi aktivní. V podstatě může jen chtít, abyste si svůj vztah vyřešila a byla pro ni pevnou oporou i na úrovni pocitů. To v případě vzteku a beznaděje nejsme. A kdybyste je neměla uvnitř, dítě je ve vás neprobudí.
Tamara Polanski® vztahy, traumaterapie, biomodulační myšlení
Dobrý den, mám 15 dceru která má ted nějaké zvlaštní období .Stále se jí zdá že vidí stíny mrtvých lidí .Že ty lidi jsou v bytě. Bojí se být sama v místnosti večer nemuže spát bez světla .Když jsem se jí ptala co jí je řekla že bych to nepochopila a že bych jí měla za blázna.Snažila jsem se jí vysvětlit že žádné takové stíny neexistuji ,ale nevěří mi.Nevím jestli ji mám někde nechat vyšetřit nebo co stím .Ona se bojí někam jít aby ji nezavřeli někam do blázince.Děkuji za odpověd.
Někdy jsou lidé skutečně hypersensitivní a takové pocity a vjemy skutečně mají. Někoho to děsí, někoho přitahuje, někoho velmi zaměstnává a zapomene tak používat ty běžné smysly k životu a zabývat se realitou. Často to mohou mít lidé, které traumatizuje chybějící vnitřní pouto k některému z rodičů a hledají ho potom v hloubi rodiny, u lidí, kteří třeba již zemřeli. Je třeba mít vlastní hranice a nepodléhat těm pocitům a představám, mít záměr a snažit se ho uskutečnit – být sám sebou, i když pomoc z té strany, odkud bychom čekali, nepřijde. Pokud takové trauma nezpůsobilo velmi vážnou poruchu – schizofrenii, artismus, je možné vnitřní rozpoložení srovnat. Rozhodně nedělejte z dcery blázna a najděte jí poradnu, kde tomu rozumí. Východisko není těžké. Jde o správný směr, kudy životem kráčet.
Tamara Polanski® vztahy, traumaterapie, biomodulační myšlení
Dobrý den,potřebovala bych poradit s výchovou syna.Mám dvě děti,dceři je 17 a synovi 15let.
Minulý rok v červnu se manžel od nás odstěhoval a v říjnu jsme byli rozvedeni.Našel si starší přítelkyni a odešel si užívat a já jsem ho tím taky zbavila odpovědnosti za děti,nijak se nestará,nezavolá jim a vypadá to,že jim to moc nevadí.Nikdy nebyl zodpovědný ve výchově,rád chodil do restaurací a s péči o děti to vůbec nepřeháněl.Já jsem se jim snažila věnovat maximálně,vodila jsem je do kroužků,manžel měl za to,že je to vše zbytečné.Většinou byly problémy s dcerou,byla vzpurná,vše se ji muselo říkat 10x,vše ji bylo jedno.Syn byl bezproblémové dítě,nejdříve jsme si mysleli,že bude mít problémy ve škole,byl tak roztomilý a dětský,ale nakonec vyšel ZŠ s vyznamenáním a do doby,kdy manžel odešel s ním nebyly problémy.Udělal co měl,chodil do kroužků,začal dělat Thai box,proto se hlásil na sport.gymnázium.Dostal se na odvolání,zůstal hned pod čarou,taky se přimluvili učitelé ze školy,protože kdo jiný by se tam měl dostat,než on.Sport ho bavil a byl nadšený.Teď už před prázdninama s ním začaly problémy,nechtěl s náma nikam jezdit,dcera odjela k příteli na dva měsíce a on bohužel občas musel zůstat sám doma,protože já pracuji na směny,mám kr. a dl. týden a z práce chodím po půlnoci.Když jsem zjistila,že si doma párkrát udělal mejdan,stalo se taky,že nepřišel na noc domů,tak chodil spát k mé sestře nebo k otci.Teď jsem zjistila,že mi vzal nějaké peníze,peníze na sport taky utratil,dokonce už má absenci ve škole.Když nepřišel na noc domů,volala jsem kurátorku,ta si s ním promluvila a na chvíli byl klid.Myslím si ale,že už to nezvládáme,první absence,to nikdy neudělal.Byl zodpovědný a za ty dva roky se ůplně změnil.Samozřejmě že v tom figurují kamarádi.Moc mě to trápí,je citlivý,byl miláčkem celé rodiny,protože s ním nebyly problémy a teď tak zklamal.Nevím,jak dál,nevím,jak to s ním řešit.Děkuji za odpověď
Především vnímám váš chaos a zmatek. Co je váš záměr? zvládnout výchovu, aby byl syn bezproblémový a nemusela jste se mu věnovat, aby byl úspěšný, aby nezapadl do špatné party, miláček rodiny byl jen když byl bezproblémový? Jak funguje tedy ta rodina, když má miláček potíže? Obviníme ho, že zklamal, nebo budeme hledat příčiny? Především sami v sobě? Dítě nastavuje zrcadlo, nebo volá o pomoc. Dává najevo svoje pocity. Ukazuje na pokrytectví…plete se do nedořešeného vztahu? Někdy máme na děti nároky, které bychom měli mít na sebe. Nepíšete o sobě, jak vše zvládáte. Dítě ať se snaží sebevíc, lepší než rodiče nemůže být jen proto, že si to rodiče přejí. Lepší, nebo jiné může být, když má svoji identitu, osobnost a hranice.
Neznám souvislosti, ale nechápu, proč je třeba ihned volat kurátorku, když dítě nepřijde domů a vynechá školu. Kde je naše role rodičů? Je velmi, velmi těžká a nikde se to nevyučuje.
Tamara Polanski® traumaterapie, biomodulační léčení
Dobrý den, starší dcerka začala letos chodit do školky, je jí 3 a půl roku. Při předávání do školky vždy ale pláče a hned jak se ráno probudí, ptá se jestli je školka otevřená, když řeknu, že jo, ihned pońukává, že tam nechce. Přihlásily jsme ji proto, že jsme chtěli, aby byla mezi dětmi. Myslíte si, že je nutné ji tam za každou cenu dávat, každý nám radí, že to chce prostě jen čas.......ale je to pro nás velmi těžké. Protože jsem doma ještě s maldší dcerkou 1 a půl roku, nebyl by problém ji ze školky třeba na rok odhlásit......ale nebude to v příštím roce ještě horší nebo zvládne nástup lépe, když bude starší? Velmi děkuji za odpověď
Dcera může mít obavu opustit mladší sestru. Možná sama by už byla na vaše záměry popostrčit k samostatnosti připravená, ale může se obávat, že mladší sestra ještě není a chtít jí být na blízku. Možná by pomohlo vysvětlit, že si může jít hrát s dětmi, že vy zatím sestřičku pohlídáte a do školky ji dáte také až za dva roky, když bude chtít. Že se o ni postaráte, než se ze školky vrátí. Jinak, pokud dítě preferuje blízkost rodiny než dětský kolektiv, nevidím důvod, když můžete, proč ji nervovat. Půjde, až to půjde. Rozšířit sociální vazby můžete v různých klubech pro maminky s dětmi.
Tamara Polanski®traumaterapie, biomodulační léčení
Dobrý den,mám synka,kterému koncem listopadu budou tři roky.náš problém spočívá v tom,že se neustále pokakává. S močením je vše v pořádku,dojde si pro nočník,v noci vydrží až do rána.Jakmile dojde na stolici,většinou si někam zaleze do kouta.Zárovenˇ si uvědomuje,že to dělat nemá,protože začne plakat.Zkoušeli jsme vše možné,ale bez efektu. Prosím o radu,děkuji vám
Někdy to může být traumatizující zkušenost i matky z doby porodu nebo těhotenství, kdy se i dospělý dostane do velmi vypjaté situace, která s vyměšováním stolice souvisí. Syn má pravděpodobně strach s tím procesem jako takový. Možná, když cítí potřebu, je prostě bezradný, co s tím. a právě ten pocit bezradnosti to může způsobit. Strach dítěte je možné odstranit vlastní vyrovnaností v té situaci. Jinak bych odložila nočník a naučila ho chodit na toaletu místo do kouta. Existují dětské pomůcky, které to umožňují. A chválit ho za to, že našel jiné místo, jiné řešení.
Tamara Polanski®traumaterapie, biomodulační léčení
Dobrý den,možná to přehnaně brzy řeším,ale mám dotaz který se týká mé dcery.Je zrzavá.A já má trošku obavu,že svou vyjímečností bude natolik vyčnívat z kolektivu,že budou ve škole problémy.Vím,že děti umí byt zlé aniž by to bylo záměrně.Možná by to měla být spíš rada pro mne jak ji na případné projevy okolí připravit a obnět se.Děkuji předem.
Vnímejte, že dcera ukazuje na to, čeho se vy sama od lidí obáváte. Pozorujte svoje strachy a obavy a v jakých situacích nastávají. Od obav, které si nesete a možná jste je dokonce i po někom zdědila, je třeba se odpoutat. Už dnes nejsou potřeba. Možná vaše maminka měla podobné pocity v původní rodině…Uvědomovat si, přesně v jakých situacích je cítíte, co je způsobuje a s kým souvisí. Především Vy buďte sama sebou, dcera potom nebude mít potíže.
Tamara Polanski®traumaterapie, biomodulační léčení
Už asi od 12 let se potýkám s velkými psychickými problémy, jsem hodně citově labilní, trpím depresemi, úzkostmi a častými myšlenkami na sebevraždu. Hodně jsem si četla o poruchách osobnosti a samozřejmě jsem laik ale asi nejvíc by na mě seděla maniodepresivní psychóza. Hodně by se tím vysvětlovalo, ale trochu se bojím jít k psychiatrovi nebo psychologovi. Přece jenom bude mi 21, vydržela jsem to bez léků hodně dlouho ale poslední dobou už je moje psychika natolik špatná, že nevím jestli se z toho dostanu. Myslíte že by mi mohli na psychiatrii pomoct? A jak mám vlastně postupovat? Na psychiatrii se nejspíš neobjednává jako k obyčejnému lékaři. :)
Předem moc děkuji za odpověď.
Potíže můžete mít jako někdo z rodiny nebo z rodinné situace, když vám bylo 12, dokonce mohou být zděděné a v dospívání propuknout. Možná proto člověk může potom tak dlouho váhat s tím, než o tom promluví s odborníkem, lékařem…protože předpokládám, že s matkou nebo s otcem to nešlo, jinak byste to udělala. Podvědomě cítí, že to může souviset s rodiči a vlastně se bojí, aby neublížil, aby dodržel poslušnost, pouto k rodině způsobí pocit, že to nikde nemůže říct. Může tam být i strach z osamocení, z opuštění…
Takže určitě zkuste, co se dá. Začněte u obvodního lékaře, celkové vyšetření určitě nemusí být od věci a na psychiatrii určitě žádné doporučení nepotřebujete, prostě si vyberete kliniku a objednáte se, dál vás povedou. Jinak doporučuji rodinné konstelace, terapii, přečtěte si moje stránky a hledejte dál.
Tamara Polanski®
Dobrý den, chtěla bych se zeptat na Váš názor. Je mi 19 let, s přítelem jsme spolu 3 roky, ale několikrát jsme se rozešli a opět vrátili (nevěra z mé strany a poté neshody,netolerance), po tom všem co jsme prožili, jsem ho opravdu začala milovat, ale nejsem ve vztahu spokojená, proto jsem se rozhodla že půjdu na vysokou školu do Brna (měla jsem možnost jít do Ústí nad Labem a bydlet u něj), kdybych byla spokojená tak bych zůstala, ale nejsem a vím, že bych toho později litovala. On mi to stále vyčítá, říká že jestli odjedu tak je mezi námi konec, že vztah na dálku pro něj nemá smysl. Jak se můj odjezd blíží, tak nemůžu spát, pořád je mi do breku, neustále ho kontroluju, strašně se bojím že ho ztratím. Chovám se opravdu hystericky. Dělám chybu že odjíždím? Kdyby mě opravdu miloval, podporoval by mě? Opravdu si už nevím rady, bojím se že to bez něj nezvládnu...
Děkuji za odpověď. Nikola
Dobrý den,
myslím, že pokud vás čeká rozchod a ztráta tohoto partnera, bude to jedna z dobrých věcí, které vás v životě mohou potkat. Myslím, že se dokážete postarat sama o sebe a máte představy o tom, jak byste chtěla, aby vztah vypadal. Možná jen prožíváte nějaký neúspěch ze vztahů matky – a ani o tom nemusela nikdy mluvit. Jen to možná zažila. Dcera se někdy takto snaží matku podporovat, aniž by si to uvědomila. Pokud si v tom zrovna nelibujete, neprospívá v žádném vztahu nátlak a netolerance a kladení podmínek – jakkoliv je na druhé straně jiný strach, nejistota a obava. Není to nic, o co byste se mohla opírat a na co se spoléhat. Velká část mladých lidí ve vašem věku přes týden studuje a víkendy tráví s rodinou. Proč ne? Brno se mi líbí jako nápad. Ať už jste tam. :-)
Tamara Polanski
