Klávesové zkratky na tomto webu - základní

ProŽeny.cz

Na obsah stránky
Velikost textu:

Zeptejte se psychologa

komerční

Dokáže navrhnout ta nejlepší řešení našich potíží.

Poskytuje soukromé psychologické poradenství, ve kterém se specializuje převážně na vztahovou tématiku a na podporu sebevědomí žen (viz www.jnesnidalova.cz). Také provozuje informační portál o duševní vyrovananosti. „Věřím, že psychologické poradenství je skvělý nástroj k uvolňování usazených nežádoucích sedlin v duši. Pracuji také s překonáváním únavy a úzkostných stavů, zvládáním stresu, krizových situací, zkrátka s bolestí a radostí v duši i těle.“

Poradce je
Radí
Mgr. Jitka Nesnídalová

Dotazy v poradně
Přidejte svůj dotaz

Malý velký problém

Dobrý den paní doktorko. Mám takový problém. Letos 1.1. 2009 mi doma zkolabovala moje maminka skterou jsem žila od svých desetilet sama,(otec umřel). Maminkabyla hospitalizována na ARO naší nemocnice kdejsem ji každý druhýden navštěvovala. bohužel 31.1.2009 maminka umřela, v té době jsem byla všestém měsíci těhotenství, byl to pro měhrozný šok i rána. V dubnu se mi narodila dcera ktomu mám dva syny takže na smutek nebylo tolik času i ted mi dcera vynahrazuje tuto ztrátu, ale čím více se blíží vánoce a nový rok tím častěji se přistihnu že mi je nejen smutno, ale začínám mít občas iúzkostné stavy, cítím bolest někdeuvnitř sebe a mám pocit jako bych propadala depresím. Manžel mě sice uklidňuje ,ale nějakto nezabírá nejhuřto na mě doléhá dopoledne kdy jsem sama doma a dcera spí. nevíte co s tím? Bojím se jak to bude se mnou dál mám navštívit odborníka? Děkuji za radu Milus

milus28

4. listopadu 2009, 1:32

Odpověď na dotaz

Vážená Miluše, děkuji za důvěru. Píšete o tomto roce, který pro Vás byl velmi emočně vypjatý. Zažila jste tragickou událost – ztrátu maminky, ale i radostnou - narození miminka. A teprve nyní jakoby Vaše tělo začínalo reagovat na všechny tyto situace. Mílo, rok na prožití smutku není příliš dlouhá doba. A Vy jste ho zřejmě, právě pod vlivem dalších událostí, ani nemohla dostatečně prožít. Domnívám se, že právě v tom je Váš momentální problém. Mnoho dalších povinností a nedostatek času na sebe a své pocity Vás zablokovaly a nyní je Vaše nitro bolavé a jakoby Vám říkalo, že konečně potřebujete otevřít a vyčistit. Co bych Vám doporučila? Domnívám se, že by bylo vhodné navštívit psychologa, ideální by byl psychoterapeut, který pracuje s člověkem komplexně. Potřebujete se konečně ,,vypovídat“ ze všech svých pocitů, ze všeho co Vás trápí. Určitě s nikým příliš nemluvíte o tom, co se ve Vás celou tu dobu odehrává. Jste na mateřské, máte spoustu povinností a starostí o děti, nedostatek příležitostí ke komunikaci a také o pocitech není příliš snadné mluvit …. Lidé to takto často dělají a přitom si neuvědomují, že prožívání je běžnou součástí našeho projevu. Pokud se člověk uzavře, všechna ta síla emocí zůstane uvnitř a pak může způsobit mnoho problémů. Nejčastěji se setkáváme s psychosomatickými projevy jako je bolest hlavy, návaly, pocity strachů a úzkostí…. Tělo nám tak signalizuje, že potřebuje znovu celou událost otevřít a prožít emoce a pocity, které byly potlačovány. Domnívám se, že takto to probíhá i u Vás. Určitě jste byla statečná a oporou pro všechny kolem. Jednak jste čekala miminko, musela se postarat o děti, rodinu a tak Vaše potřeby šly stranou. Mílo, zaměřte se na sebe a dopřejte si konečně prožít smutek po mámě. Zavzpomínejte co jste spolu prožily, co Vám dala, ale i na to co se třeba mezi vámi nepovedlo a nyní si to v sobě vyčítáte. Projděte svoji minulost, abyste ji konečně mohla uzavřít a začít žít přítomností. Mějte se hezky a hodně štěstí.

bukackovajitka

22. listopadu 2009, 10:25

Podivné chování otce

Dobrý den, paní magistro! Vlastně ani netuším, zda se obracím "na správnou osobu". Přesto se pokusím Vám osvětlit problém, který tíží celou rodinu. Můj otec (61 let, 1 rok v penzi) se nyní nachází řekněme v jakémsi depresivním období. Přestal komunikovat, začal pít a chovat se jinak oproti svému běžnému stylu života . V noci nemůže spát, takže buď nechodí spát vůbec nebo jen velice kratičce, a to většinou přes den. Čas tráví neznámo kde. Mamka se po pár dnech od známých dozví, že je "poctil" svou návštěvou třeba už v 5:30 hod ráno. V tomto období utrácí i přes fakt, že je za normálních okolností vysoce spořivý a šetřivý.Občas mívá jakési chvilky "euforie", kdy je po ruce. Zařizuje, je aktivní, samozřejmě se nenapije a srší z něho energie. Není alkoholik, žádné léky nebere. Ve světlé chvilce se "svěřil", že "je to tu zase". Loni přesně v tuto dobu procházel stejně podivným obdobím. Všichni o něho máme obavy. Navíc, když pije, stane se, že řídí i auto, což by mohlo mít nedozírné následky. Prosím, můžete nám pomoci vyřešit tento problém? Případně poradit kam se obrátit a jak postupovat dále? Předem děkuji za Váš čas věnovaný mému dotazu. Jana

lady_jane

5. listopadu 2009, 11:37

Odpověď na dotaz

Milá Jano, děkuji za důvěru. Máte obavu o svého otce, který prochází ne právě snadným životním obdobím. Pro mnoho lidí je velkou zátěží právě odchod do důchodu a připuštění si, že se nachází v poslední vývojové životní etapě, která končí definitivní konečností. Jano, toto vše jistě působí na Vašeho otce, ale je zde i mnoho dalších projevů, které by mohly signalizovat zdravotní problémy, případně i onemocnění. Rozhodně bych Vám doporučila návštěvu obvodního lékaře, který zná zdravotní stav Vašeho táty. Klidně za ním jděte sama a popište mu nezvyklé projevy chování Vašeho otce a případně se s ním domluvte na dalším postupu. Jeho nenadálá změna v chování může vypovídat o začátku mnoha i psychických nemoci. V každém případě platí, že čím dříve by se začalo s případnou léčbou, tím větší by byla možnost vyléčení. Držím Vám pěsti a přeji hodně štěstí.

bukackovajitka

22. listopadu 2009, 10:23

jak?

Dobrý den,
příte mi na jeden rok odjel do zahraničí. jsme spolu 3 a půl roku a ja mu moc věřím.vím, že by mě nikdy nepodvedl.ale častokrát mě napadají zlé myšlenky.nemůžu se toho zbavit aj když mu moc věřím. snažím se na to nemyslet ale moc se mi to nedaří.když jsme přas tyden ve škole neni to tak hrozne ale o víkendech celkem hruza.dokazu sedet pul dne a hledět do zdi a přemýšlet. jak se mám s tím vypořádat?

verusaMIK

27. října 2009, 20:35

Odpověď na dotaz

Milá slečno, když si sama přečtete svůj příspěvek a budete číst mezi řádky, zjistíte, že jste si na svůj problém odpověděla v podstatě sama. Nejdůležitější pro Vás je zabavit se. Váš přítel také určitě nepoznává Ameriku hleděním do zdi. Tak se řiďte jeho příkladem. Sama uvádíte, že když jste ve škole a máte co dělat, situaci zvládáte. Berte to s přítelem jako zkoušku, jestliže vydržíte takovéto odloučení, je vysoce pravděpodobné, že je to „ten pravý“ a Váš vztah to posílí. Zkuste myslet i na pozitivní stránky věci, můžete přítele navštívit, ne každému se poštěstí podívat se do Ameriky s průvodcem. V dnešní době je také spousta možností, abyste vy dva byli v každodenním kontaktu. Buďte silná a dokažte sama sobě, že můžete být samostatná a Váš přítel na Vás bude určitě hrdý. Věnujte se koníčkům a přátelům, vždyť ti jsou tu od toho, aby Vám pomáhali právě v takovýchto situacích. Sama píšete, že příteli věříte, neshazujte tedy sama sebe zbytečnou žárlivostí nebo nedůvěrou bez oprávněných důvodů. Ukažte příteli, jaká báječná přítelkyně to na něho doma čeká a nebude mít důvod ohrozit Váš vztah. Nejhorší jsou začátky, uvidíte, že časem to už nebude tak bolet a čas bez něho začne více utíkat. Držím pěsti, aby to Vám dvěma vydrželo.

bukackovajitka

21. listopadu 2009, 20:21

Nevím, kam pro pomoc...

Dobrý den,
moc se omlouvám, ale musím někoho nutně poprosit o pomoc, o radu. Už nemůžu. Mám sedmiměsíční dceru, se kterou mám velké trápení. Už od svých třech měsíců spí strašně málo. V pěti měsících, kdy už jsem byla na pokraji zhroucení, jsem žádala svou pediatričku o něco, co by nám oběma pomohlo.( Malá spí přes den jen hodinu, když se nesnažím, nespí celý den vůbec. A to má těch 7 měsíců. V noci se budí co dvě hodiny. Je to opravdu tak. Trvá to už 4 měsíce. Nevýmýšlím si. Jsem ve stavu, kdy už myslím na sebevraždu. )
No a ta doktorka mi už v těch pěti měsících absolutně nepomohla. Malá totiž velice dobře prospívá. Bodejť. V těch pěti měsících měla krizi proto, že už jí nestačilo moje mléko a nikdo mi neporadil, že má hlad. Došlo mi to za půl měsíce, kdy jsem jí začala dávat kaše a příkrmy. Nyní v této době váží 9 kg a jí čtyřikrát denně. Ráno kaši ze lžičky, v poledne masozeleninový příkrm, jako svačina pyré a večer kaši. Plus kojení a čaje.. Tak a teď jsem doktorku žádala o to, aby mi pomohla, že se malá pořád budí, že už to trvá iks měsíců, že už nemůžu. Myslím, že jsem vydržela dost. Jsem už opravdu vyčerpaná, už nemám žádné rezervy. Je to konec. A co na to doktorka? Že to tak chodí, že to jsou zuby apod. Toto už mi tvrdila tehdy, když bylo potřeba zavést příkrmy. Já si myslela, že snad dostanem nějaké léky. Jsem totiž tak v háji, že na malou určitě působím negativně. Ale zas mi pediatrička nepomohla!! Už fakt nemůžu. Nevím, za kým mám jít. Určitě Vás napadá, ať malou nechám na hlídání někomu blízkému. Já už ale rodiče nemám a manželovi rodiče jsou velmi nemocní. Všichni kolem mají svých starostí dost. A tak se ptám. Můžu si na doktorku stěžovat? Můžu ji vyměnit a jít k jiné? K psychologovi fakt nemůžu. Myslela jsem, že pediatr je povinen poradit a pomoci.... Prosím odpovězte mi, budu na to čekat, snad se mi poštěstí.. P/ředem moc velký dík.. Když si to tak pročítám, je to hodně hysterický dotaz,že..., - omlouvám se. Děkuju nashledanou

washplus

27. října 2009, 15:35

Odpověď na dotaz

Milá paní, chápu, jak se teď cítíte. Pro člověka je dostatek spánku jednou ze základních podmínek k životu. Říká se, že lidé vydrží daleko více než si myslí, ale Vy spánek potřebujete k tomu, abyste mohla fungovat jako matka a přenášela tak pozitivní energii na Vaše dítě. Jen doufám, že jste nemyslela vážně větu o sebevraždě. Tím opravdu nic nevyřešíte a určitě nechcete, aby Vaše dítě zůstalo samo. K samotnému Vašemu dotazu. Rozhodně můžete vyměnit lékařku a toto řešení bych Vám doporučovala. Pediatr je povinen poradit a pomoci, ale i on je jen člověk a má svoje nálady, svůj osobitý charakter a vlastní názor, který se nemusí shodovat s tím Vaším a tím pádem těžko řeší Vaše problémy. Základem kvalitního vztahu mezi lékařem a pacientem je důvěra. Lékař může být sebe lepší, ale pokud mu nevěříte, tak vzájemná spolupráce nebude stát za nic. Co bych Vám ale momentálně doporučovala nejvíce, udělejte si více času sama na sebe. Miminko může pohlídat manžel nebo si najměte profesionální hlídání. Je důležité, abyste si dělala radost i jiným způsobem než dítětem. Choďte sportovat, věnujte se alespoň jeden den v týdnu svým koníčkům, přátelům. I večer ve společnosti Vašeho manžela, kdy budete jen Vy dva, Vám udělá dobře. Přestaňte žít jen povinností. Pokud cítíte, že to sama nezvládnete, navštivte psychologa. Svěříte se mu se svými problémy a už pouhým ,,mluvením“ se Vám uleví a snad se Vám společně podaří nalézt řešení. Mějte se hezky a hodně štěstí.

bukackovajitka

21. listopadu 2009, 20:20

Psychické týrání

Dobrý den
Prosím poraďte mi.bydlím se svými dvěmi dospělými dětmi sama už dlouho,syn 25let sprostě nadává mé dceři jeho sestře 23let.Někdy ji napadl i tak že ji zbil.Nadává sprostě i jejímu příteli že chodí v noci na wc.Musí přes jeho průchozí pokoj.Nebo že trochu hlasitě mluví přitom syn si taky pouští zas hudbu nahlas.Když jsem ji bránila shodil i mě.Policie nic nemůže udělat říkali že jedině já ho mohu soudně vystěhovat.Ale vím jak dlouho trvájí soudní spory a syn by se asi pak mstil neměl by kam jít.Uvědomuji si že je začínající psychopat a já si s ním nevím rady.děkuji za radu.Dana

2molita00

27. října 2009, 13:50

Odpověď na dotaz

Milá Dano, předem bych Vám chtěla poděkovat za důvěru, se kterou se na mě obracíte. Vaše situace není vůbec lehká, ale je velice důležité, že jste sebrala odvahu k jejímu řešení. Váš syn je již dospělý a tím pádem zodpovědný za své činy a v jeho věku si myslím, že by už mohl být osamostatněný a nemusela byste tedy cítit pocity vinny, jestli se rozhodnete syna požádat, aby odešel. Jestliže se nedokáže chovat v domácnosti, kterou sdílí s dalšími osobami, možná by pro něho bylo lepší, kdyby žil sám a staral se sám o sebe. Nepíšete, zda je zaměstnaný, student či na podpoře a zda tedy má finanční prostředky pro vlastní potřebu. Jako matka mu můžete pomoci najít vhodné bydlení nebo mu jakkoliv jinak pomoci, ale rozhodně neberte jako svoji povinnost syna vydržovat. Vy nejste odpovědná za to, že by neměl kam jít. Je možné, že má Váš syn jen těžké životní období a tímto způsobem si vybíjí zlost. Správné to však rozhodně není. Pokud se situace ještě zhorší a bude vás syn i nadále fyzicky napadat, neváhejte volat policii. Je v jejich pravomoci vykázat ho z domu. Já osobně vidím přínos v příteli Vaší dcery. Je dobře, když máte v domě dalšího muže na vaší straně a i Vy sama se s ním určitě cítíte více v bezpečí. Jestli se doopravdy obáváte, že trpí psychickými problémy, doporučte synovi návštěvu psychologa, který by mu mohl nabídnout nějaké řešení. Doufám, že se Vaše situace vyřeší co nejdříve a bez zbytečného násilí.

bukackovajitka

21. listopadu 2009, 20:20

Mám ho dávat do školky?

Dobrý den,
Jsme z dvoujazyčného manželství, manžel je francouz. Mám 3letého syna ( neumí česky tak dobře jako ostatní děti jeho věku) a 5 měsíční holčičku. Mimi se narodilo v červnu, chlapec měl v srpnu 3 roky. Byli jsme nadšeni jak nežárlí, malé dával pusinky atd. Když začal chodit do školky, byl na ní nadále hodný, ovšem stalo se už vícekrát že bez příčiny napadl mladší neznámé dítě venku, což předtím nikdy nedělal. Začal mi říkat at jde místo něj do školky mimi a on bude doma s maminkou, že se mu tam nelíbí, navíc tam má trochu agresivního kamaráda, kterému rodiče nedávají v chování žádné hranice. Mnohem míň nás poslouchá a snaží se na sebe upozornit, 3x denně se doma počůrává, jednou se dokonce se smíchem ve tváři vyčůral na koberec naschvál. Nevím jak se k němu chovat, totálně se změnil, dříve si hrál hodně sám atd. Mám nostalgii na dobu kdy nechodil do školky, poslouchal, byl šťastný doma, napadlo mne jestli toho na něj není moc a nemám mu dát odklad.

MarianaL

27. října 2009, 11:56

Odpověď na dotaz

Vážená maminko, píšete o problémech s Vaším 3letým synem, který začal chodit do školky a zdá se, že mu to příliš neprospívá. Jeho chování se změnilo a Vy vzpomínáte s nostalgií na časy, kdy byl s Vámi doma. Z Vašeho dotazu se mi zdá, že Váš malý se cítí odstrčený a tak dává najevo svou nespokojenost. Zajímejte se o to, jak se chová ve školce v kolektivu ostatních, zda se nepočurá a hlavně jak zvládá jazykovou bariéru. Děti bývají velmi citlivé na různé posměšky a odmítání. Chování Vašeho malého připomíná obranu. Jakoby se snažil obstát před ostatními tím, že bude ,,tvrďák“. Vy sama tuto změnu vnímáte. Maminko, jestli má Váš malý i ve školce problémy s adaptací, nezapojuje se příliš do kolektivu, nebo na sebe nevhodně upozorňuje, zkuste zvolit jinou alternativu výchovy. Je možné, že ještě není dostatečně zralý na kolektiv. Pak by pro něj bylo vhodnější zůstat s vámi doma. Nebo zkusit zvolit menší kolektiv a třeba jen na 2 – 3 hod. denně. Jsou různé ,,tety“ na hlídání, které se starají o menší počet dětí (obvykle 3 až 5), mnohem více se jim věnují a děti, v naprosté většině, nemívají žádné problémy s přizpůsobení se kolektivu. Domnívám se, že v případě Vašeho chlapce by tento způsob výchovy byl vhodnější i kvůli jeho momentální jazykové neobratnosti. Pomalu a postupně by si zvykal jak na děti, tak na jazyk. Samozřejmě, že rozhodnout se budete muset především Vy, ale určitě respektujte projevy Vašeho malého. Mějte se hezky a hodně štěstí.

bukackovajitka

21. listopadu 2009, 20:19

nic nepomáhá

Dobrý den paní doktorko mám dceru,v únoru jí budou 4 roky a synovi v dubnu 2 roky můj problém se týká ale jen dcerky.od září chodí do školky a je tam hodná ale jakmile přijdeme domů tak se začne vztekat,křičí,háže věcma a kope kolem sebe a občas je i dost zlá na svého brášku který se s ní snaží hrát ikyž mu to moc ještě nejde a ted už se takto začala chovat i u babičky s dědou kam jindy jezdila velice ráda tak tam nechce.s partnerem se jí snažíme vyjít vstříc jak jen to jde v rámci možností,protože si myslím že ve všem jí vyhovět nemůžem.přiznám a to velice nerada že párkrát dostala i přes zadek protože domlouvání nefungovalo.nejak se nám jí nedaří srovnat žádným způsobem a vím že bitím nic nevyřeším ale když na ní jdu po dobrém tak mne vůbec nerespektuje a neposlouchá spíš na mne křičí a nebo zle vrčí.poradíte prosím.děkuji a nashle Alena

zoufalo

26. října 2009, 21:32

Odpověď na dotaz

Milá Aleno, píšete o své 4leté holčičce, která se doma chová poněkud agresivně. Vzteká se, hází věci kolem sebe, kope, křičí – jakoby na sebe upozorňovala. Děti pokud se cítí odstrčeny, mnohdy my rodiče si to ani neuvědomujeme, tak se snaží právě tímto stylem chování získat naši pozornost. Vaší malé jsou 4roky a je velmi malá na to, aby přišla za Vámi a řekla, že se cítí v přítomnosti svého brášky odstrčená. Ona Vám to říká v rámci svých možností. Píšete, že ve školce je její chování v pořádku, tam se zřejmě cítí být na stejné úrovni jako ostatní. Ovšem doma je to jiné. Aleno, zkuste změnit svůj přístup k ní. Rozhodně nereagujte na její vydírání, jinak se toto chování nazvat nedá. Pokud si začne něco vynucovat jděte do druhého pokoje, nebo se k ní otočte a nevšímejte si jejích projevů. Vaše malá si postupně uvědomí, že tento styl chování nezabírá a přestane ho používat. Ovšem zároveň musíte ošetřit i její pocit odstrčení. Uvědomuji si, že péče o syna vyžaduje mnoho času, pozornosti i Vaší energie, přesto bych Vám doporučila zkuste každý den vyšetřit minimálně hodinku pouze pro svoji malou. Mohli byste – pouze vy dvě, dělat společnou aktivitu. Vlastně by to byla taková kompenzace, za čas, který trávíte s jejím bráškou. Udělejte si ,,holčičí koalici“ a věnujte se sobě navzájem. Ideální je strávit tyto chvilky něčím co stmeluje – třeba cvičení maminek s dětmi, společné plavání, vycházky.…. Jistě najdete něco, co vám oběma bude vyhovovat. Domnívám se, že takto strávený čas bude začátkem k budoucímu přátelství mezi matkou a později dospělou dcerou. V době kdy se budete věnovat malé, Váš manžel se může starat o syna. Určitě to povede ke spokojenosti vás všech a hlavně ke zklidnění. Mějte se hezky, hodně klidu a pohody.

bukackovajitka

21. listopadu 2009, 20:19

Chtěla bych děti

Dobrý den,
od 15 let jsem chodila s přítelem se kterým jsme plánovali společnou budoucnost, děti, atd. Jenže když na to došlo a mi se měli stěhovat od rodičů začli problémy. Začal pít, a po internetu si našel přítelkyni. Tak to vše jsme po 7 letech ukončili. Pak jsem se seznámila s jedním mladíkem.Bylo mu 19 a mě 22.Jsme od sebe 2,5 roku. Hrozně jsme se do sebe zamilovali.Před měsícem jsme se vzali.Ale pořád řešíme jeden problém do kola.On děti nechce, tvrdí že je nemá rád, a když někde děti jsou ani si jich nevšímá a nehraje si s nimi jako můj předešlý partner.Je to asi tím že manželovi je 20 a bývalému bylo 27??Po dlouhém naléhání mi tedy manžel před svatbou řekl že jedno mít budeme že to pro mě udělá, ale že dítě bude až za 5 let.Že je teď mladý a chce si se mnou ještě užívat.Já bych zas hrozně moc chtěla miminko, ale vysadit prášky nechci. Zdál by se mi to na něho podraz a mám strach že by miminko pak neměl rád a nechci ho ztratit.Já ale vím že to 5 let nevydržím.Pořád na to musím myslet.Poraďte mi prosím co mám dělat... ???Kolikrát mě napadá že kdybych s bývalým zůstala že už bych miminko měla.Jsem zoufalá, ale chci být s manželem.Myslíte že ho to třeba přejde, a že bude někdy děti mít rád???A ještě je druhý podobný problém. já bych chtěla 2 děti ale on jen jedno, tvrdí mi že by pak měl jedno rád víc atd....


Petra 23

Pohonova

25. října 2009, 10:54

Odpověď na dotaz

Milá Petro, každý kvalitní vztah je založen na vzájemné toleranci a respektu. Vy chcete dítě, to je naprosto přirozené, i když je Vám teprve 23let, což na dnešní dobu není mnoho. Váš přítel je mladší a na dítě se ještě necítí. Svým způsobem je zodpovědný, uvědomuje si co dítě obnáší a dokáže na rovinu říci, že ještě nechce. Víte, stěžujete si, že kdyby jste zůstala s bývalým partnerem, tak už byste dítě měla. I to je možné, ale je také možné, že byste měla již jen to dítě. Petro, měla byste si se svým manželem promluvit. Říci mu jak se cítíte a co pro Vás dítě znamená. Pokud se Vám zdá 5let čekání dlouhé hledejte jiné řešení a kompromis. Určitě bych Vám nedoporučovala vysazovat prášky bez vědomí svého přítele. Jste na vztah dva a takový podraz by ho mohl zničit. Pokud již hodně toužíte po dítěti a Váš přítel opravdu nemá zájem, respektujte to. Místo miminka si zkuste pořídit pejska. Svým způsobem by to byla cvičná situace a zjistila byste nakolik jste vy oba schopni slevovat ze svého pohodlí a obětovat se pro někoho jiného. Starat se o štěně je též nepřetržitý a neustále pozornost vyžadující proces plný obětování a slevování ze svého pohodlí. Petro, my lidé stále dozráváme. Naše názory a potřeby se mění. To že momentálně se Váš přítel necítí na roli otce vůbec neznamená, že za rok bude situace stejná. Mějte se hezky a hodně štěstí.

bukackovajitka

19. listopadu 2009, 21:14

Hrouti se me zivot

Vazena pani doktorko nevim jak dal.jsem s pritelem ve spolecne domacnosti 4 mesice.Pritel me predelal byt opravil co se dalo.Jelikoz jsem byla dlouho sama s detma, muzska ruka v tom byte opravdu chybela.To co pro me udelal on pro mne nikdy nikdo neudelal hodne me pomaha i v domacnosti.
Mam dve deti v puberte,ktere bohuzel,kdyz zili se mnou nemuseli nic delat vse jsem za ne delala ja.Ted,kdyz prisel do spolecne domacnosti partner chce po detech,aby po sobe uklidili a je ohen na strese dcera mu nadava do idiotu a,ze si od nej poroucet neda. pritel vybuchne je to u nas hrozny.Vcera me pritel nabidnul rozchod,ze to bude lepsi,ze ja nedokazu udelat doma zadna pravidla,ze se mnou deti jenom cvici a ja,ze delam co chteji oni,
Neudrzela jsem slzy a pred partnerem jsem se rozbrecela.Mam ho moc rada v zivote,jsem se,uz 2x zklamala a prozivat to,uz znova nechci.Pritel nakonec zustal,ale ja mam posramocenou duveru k nemu je me to vsechno moc lito.Nechci volit mezi pritelem a detma.Navic,kdyby se pritel odstehoval nezvladnu to ani financne nedavno jsem prisla o praci a ted delam za minimalni mzdu jeste k tomu budu na konci roku propustena,protoze se budou snizovat stavy.Byvaly manzel me na deti neplali.Svoji budoucnost ruzove nevidim nebavi me vubec zivot jsem bez nalady a bez jakehokoliv zajmu o cokoliv.Najit jinou praci u nas nejde a mam srach,ze se dcera kvuli financnim potizim ani nevyuci.Poradte prisim co delat

lidkoslunicko

24. října 2009, 20:00

Odpověď na dotaz

Vážená paní, máte dvě pubertální děti, které cvičí nejenom s Vámi, ale zkouší to i na Vašeho partnera. Vy sebekriticky připouštíte, že za jejich chování máte zodpovědnost, protože jste je příliš hýčkala. Nejvyšší čas pokusit se o nápravu a zachránit co se dá. Také popisujete Váš vztah s přítelem. Zdá se mi, že co se týče Vás dvou je vše v pořádku. Vůbec si nemyslím, že byste měla volit mezi dětmi a přítelem. Ne, naopak. Pokuste se je vzájemně skloubit. Samozřejmě, že vše bude záležet jen na Vás. Váš přítel je ve Vaší rodině stále ještě cizím elementem. On se zapojuje a snaží se o zapadnutí, ale Vaše děti se staví do opozice. To je poměrně častým jevem. Děti jakoby se snažily uhájit své ,,teritorium“. Celou situaci také komplikuje puberta Vašich dětí, které se zřejmě staví příliš do opozice k jakékoliv autoritě. Nejprve byste si měla ujasnit, zda souhlasíte se zasahováním Vašeho přítele do výchovy. Z toho co píšete se domnívám, že ano. Ovšem tak trochu se mi zdá, že svůj souhlas nedáváte dostatečně najevo. Jakoby jste vyčkávala, zda to Váš přítel ustojí, nebo ustoupí dětem. A přitom právě Vy byste měla zaujmout hlavní roli. Buďto dáte za pravdu svému příteli a stanovíte jasná pravidla. Rozdělíte domácí práce mezi všechny členy, povedete své děti k povinnostem a také k respektu a slušnosti ( domnívám se, že nadávat dospělému do idiotů je opravdu nevhodné). Víte Váš přítel je momentálně bez pravomocí a proto má problém celou situaci ustát. Vy jste matka, on je stále cizí. Měli byste se celá rodina domluvit na pravidlech a vzájemném respektu. Tím Váš přítel dostane pravomoc zasahovat do výchovy a nebo si tuto ,,roli“ vezměte na starosti pouze Vy – a tak se stanete hlavním spojovacím článkem mezi dětmi a přítelem. V tom případě budete muset nestranně dohlížet jak se k sobě obě strany chovají, zda se vzájemně respektují a neuráží. Tato role je velmi obtížná, nevděčná a vysilující. Doporučuji spíše rovnoprávnost a pravidla. Držím pěsti a přeji hodně síly.

bukackovajitka

19. listopadu 2009, 21:14

Dodatek k pohromě

Milá paní doktorko, děkuji za radu a sem ráda, že máte o mě takové mínění. Problém je v tom, že toho neštěstí je víc. Loni když seme se dozvěděli o potížích malé, tak sem přišla o bratra. Byly sme s mamkou doma když skočil z balkonu a obě to videly. Od té doby sem na sebe vzala roly pomocnice na pný úvazek. Zní to jako ze špatnýho filmu, ale sype se to najednou a nemá to konce. Letos se k tomu všemu přidala nehoda babičky, která je 90letá a leží se zlomenou nohou v nemocnici. Hroutí se nám svět a já nemám kdy si udělat čas na psychickou očistu. Asi není souzeno naší rodině trocha štestí. Pokud máte radu, budu za ni vděčná.

DADACEKJUNIOR

24. října 2009, 12:55

Odpověď na dotaz

Vážená nešťastná, jednou je člověk dole a jindy zase nahoře. To je život. Nebudu Vám psát, že nemůže být hůře, ale spíše, že určitě bude lépe. Víte, pokud bychom se měli jen dobře, tak si toho nebudeme vážit, protože nebudeme mít srovnání. Momentálně máte pocit, že se na Vás všechno valí – jedna tragédie za druhou. Byla jste svědkem dobrovolného odchodu Vašeho bratra. Tato událost pro Vás musela být velmi dramatická. I když je to již téměř rok, přesto je to málo času a zřejmě stále v sobě máte spoustu otazníků – proč, zda tomu nešlo zabránit, jak dál...? Píšete, že všichni od Vás očekávají oporu, jistotu a rozhodnost. Víte, na jednoho je toho příliš. Jste mladá žena a Váš život se měl ubírat poněkud jiným směrem. Udělejte si čas na sebe i za cenu, že požadavky okolí rozdělíte mezi ostatní. Každý člověk je nahraditelný a ani Vy nejste jiná. Máte kolem sebe blízké, kteří Vám jistě pomohou. Nebraňte se tomu. Doporučila bych Vám návštěvu psychoterapeuta, který by Vám měl pomoci zprostředkovat náhled na současnou situaci. Často člověk, který není přímo vtažený do problému ho může vidět jinak. Možná, by se Vám takový objektivní pohled mohl hodit. Setkání s psychologem by Vám také mělo pomoci k odreagování a hlavně k uvolnění – vypuštění emocí a pocitů. Lidé, právě pod tlakem svého okolí, zapomínají na sebe, své potřeby, emoce a zůstávají bez ošetření. Každá taková potlačená emoce vyžaduje spoustu našeho energetického potenciálu. A ten nám pak chybí jinde. Říká se, že sdílená radost je radostí dvojnásobnou a naopak sdílená bolest je bolestí poloviční. Je to pravda. Přeji Vám, aby i Váš život se konečně začal ubírat dle Vašich představ.

bukackovajitka

19. listopadu 2009, 21:13

rozvod a psychika dítěte

Dobrý den paní magistro,
možná jsem Vás měla kontaktovat už dříve.Snad není pozdě.
Prosím o radu,jestli vyhledat dětského psychologa nebo počkat.
V čem je problém?Mám 3,5letého syna,manžel odešel před půlrokem,kdy ho uhnala má sestřenice a náš svědek na svatbě před 2 roky.Špatně se s tím vyrovnávám a vím,že to mi to bude trvat moc dlouho,jelikož jsem toho člověka velmi milovala a sestřenici věřila.Snažím se na vše zapomenout a objevovat nové věci.Hodně se věnuji našemu synovi,nevím jestli to není přehnané,ale je mi ho líto.Musím říci,že těch změn je asi hodně.Ve školce ho přesunuli do nové třídy a má novou paní učitelku,už si pomalu zvyká,ale přijde mi stále víc lítostivý.Od té doby,co manžel odešel,tak pláče ze spaní,v noci se pomočuje.Když se od něho vrátí,pláče.Na začátku býval agresivní a vulgární,především na děti ve školce,což jsem se dověděla až po prázdninách.Teď už se to trochu uklidnilo.Od tatínka se vrací se zážitky s upíry,duchy,roboty,kteří zabíjejí.....někdy vůbec nemluví...nevím,jak na něj?Když mluvím s jeho otcem o výchově,tak u něj je prý vše v pořádku.Další věc,že marodí 2x do měsíce.Naše lékařka mi řekla,že na tom má podíl hlavně jeho psychika,že malý nežije v harmonické rodině.Já nemám sílu hledat si protějšek,který by se malému zamlouval,navíc si myslím,že je na to příliš brzy.
Opravdu nevím,co dělat nebo nedělat?Moc prosím,poraďte.Díky Ála

Friky

23. října 2009, 20:32

Odpověď na dotaz

Milá Alčo, na jednu stranu jste měla smůlu – potkala jste člověka, který si Vás zřejmě nezasloužil, jeho problém. Na tu druhou máte velké štěstí – syna, který je zdravý a v pořádku. Sice píšete o jeho problémech s adaptací na různé změny, které ho potkávají, ale myslím, že největším problémem je stále ještě nevyrovnání a přijmutí dané situace. To bude potřebovat určitě více času. Ptáte se, zda máte navštívit dětského psychologa? Z toho co píšete se domnívám, že se konečně potřebujete, hlavně Vy, odpoutat od minulosti a začít žít. Já osobně bych Vám doporučila začněte pracovat na sobě. Váš syn potřebuje harmonické rodinné zázemí. Řekla bych, že klidnou a vyrovnanou mámu. Jistě v sobě máte spoustu bolesti, nejistoty, lítosti i vzteku. To je vzhledem k situaci, která Vás potkala, naprosto samozřejmé. Jenže domnívám se, že to vše citlivě zaznamenává i Váš malý a to k jeho klidu jistě nepřispívá. Navštivte psychoterapeuta – ideální by byl s PCA zaměřením. To je směr, který podporuje osobnostní růst každého člověka a tím jeho sebehodnocení. ,,Vymluvila“ byste se ze svých pocitů, uvědomila si sama sebe, naučila se poslouchat a být v souladu jak se svým tělem, tak se svojí myslí. Pokud chcete mít šťastného syna, začněte u sebe. Vašemu chlapci je 3,5roku. Věřte, že děti v tomto věku jsou naše věrná zrcadla. Můžete se snažit sebe více být spokojená, nad věcí…., pokud tak ve skutečnosti nejste - své dítě neošálíte. Alčo, neplýtvejte energií na hledání vhodného protějšku, spíše se zaměřte na hledání sama sebe. Domnívám se, že to pomůže nejenom Vám, ale hlavně Vašemu malému. Hodně štěstí.

bukackovajitka

18. listopadu 2009, 11:55

Problém...

Dobrý den paní doktorko.Navštívila jsem plno doktorů,ale pokaždé mi dají jen antidepresiva,ale myslím si že v 18-ti letech jsem na to ještě mladá brát takové prášky.Je mi 18 let,v září jsem nastoupila do práce ve které se mi líbí a jsem spokojená,byla jsem tam i na praxi celé 3 roky.Můj problém je,že potřebuju jít nakoupit nebo jít do práce a začne na mě jít strach,že to nezvládnu,že mi bude zle,že omdlím.Opravdu nevím co by to mohlo být.Bydlela jsem s přítelem,ale tam mi začalo být taky zle,tak jsem se musela přestěhovat zpátky k matce.Nemůžu jít ani s kamarádkami na kávu nebo nakoupit a hlavně mi hodně vadí,že to na mě přijde když mám jít do práce,i když se do práce moc těším.Prosím o radu,už takhle dál nemůžu.Děkuji předem za odpověd.

vrbicka012

23. října 2009, 11:23

Odpověď na dotaz

Vážená nešťastná, proč hned antidepresiva? Příznaky, které popisujete se velmi podobají sociální fobii – nepřirozený strach z lidí. Tento strach se projevuje právě ve společnosti, kde je soustředěno více lidí. Člověk se začne bát, že omdlí a rozjíždí se celá paleta dalších nepříjemných symptomů, které aktivují celé jeho tělo. Zrychlení dechu, srdeční aktivity, zvýšení svalového napětí, třes rukou, nohou….. Jsou to velmi vyčerpávající stavy, a domnívám se, že po takovém zážitku jste totálně vyčerpaná. Fobie samy nezmizí, naopak. Mají tendenci se zvětšovat a rozšiřovat svoje pole působnosti. Není neobvyklé, že člověk, který podlehne svému strachu může skončit ,,uvězněn“ ve svém bytě. Proto je potřeba nenechat tyto pocity přerůst do nepřekonatelných rozměrů, ale začít se bránit. Především navštivte psychologa a svěřte se mu se svým problémem. Mnoho lidí se obává nálepky ,,blázna“, ale tak tomu není. Člověk, který trpí fobií, patří spíše do kategorie citlivějších jedinců, ne nesvéprávných. Na rozjetí zvýšeného strachu se svým způsobem podílí i dnešní hektická doba, neustálý stres a důraz na výkon. Psycholog Vám poradí jak pracovat se svým strachem. Často to člověk zvládne i bez medikamentů. Pokud jsou obavy výraznější dávají se anxiolytika – léky na snížení úzkosti. Ideální výsledky mívají psychoterapeuti, kteří pracují s KBT – kognitivně behaviorální terapie, která je přímo zaměřena na překování problémů o jakých píšete. Nejprve Vás seznámí s příčinami vzniku, poté začnete pracovat se svým tělem, s pocity a hlavně postupně se je budete učit zvládat. Pak ještě bude následovat nácvik v pro Vás ohrožujícím prostředí – na nákupu, v restauraci…. Pomalu, ale jistě se budete zase vracet zpět do svobodného života. Ještě je dobré nezapomínat na duševní hygienu a střídat pracovní činnosti s odpočinkem, jak aktivním – sport, vycházky, tak pasivním četba, film…. Ovšem základem všeho je překonat sama sebe a udělat první krok – navštívit psychologa. Držím pěsti a přeji hodně odvahy.

bukackovajitka

18. listopadu 2009, 11:55

děti a rodina

Dobrý den paní doktorko,chci se zeptat ohledně syna,je mu 7 let a v současné době je opravdu nezvladatelný.Mě je 40 let a mám dvě již dospělé děti,ale teď si opravdu nevím rady.Manžel již rok dělá v zahraničí a jezdí domů po šesti nedělích na 14 dní.Můj syn neposlouchá,odmlouvá,je drzý a vůbec nevím jak mu vysvětlit,že si to ke mě nemůže dovolit.Je mi jasné,že jsem někde udělala chybu já,ale jak z toho ven nevím.Nikdy ode mě nedostal,až v poslední době dvakrát přes zadek a okamžitě se po mě ohnal,že mi to vrátí,že když já,tak on může taky.Když má jít spát,tak řekne,ty se taky nebudeš dívat na televizi,když nemůžu já.Pořád dokola říká,že jsou na něj všichni oškliví i ve škole děti a já vidím i když jdeme ven,že to není až tak pravda a dělá si to vlastně sám.Nemám ani žádnou babičku na pohlídání a tak jsme vlastně pořád jen spolu,jen občas mi ho pohlídá na chvíli dcera,ale to je opravdu jen občas,tak jednou do měsíce.Mám už opravdu stavy,že nevím jak dál a jak to zvládnu.děkuji za radu

majulka22

22. října 2009, 20:25

Odpověď na dotaz

Milá maminko, Váš syn se pomalu dostává do puberty a tak začíná testovat co si může a nemůže dovolit. Žijete spolu a proto je naprosto samozřejmé, že to zkouší na Vás. Vy byste mu měla poskytnout zpětnou vazbu, aby si uvědomil, že určité chování je nepřípustné a není možno ho tolerovat. Nyní bude záležet především na Vás, jak ho připravíte do života. Období ,,opečovávání“, chránění a hýčkání pominulo, začíná etapa kdy Váš syn bude potřebovat spíše řád, povinnosti a autoritu. Píšete, že Váš syn je drzý, odmlouvá a neposlouchá. Veškerou vinu za jeho chování berete na sebe – Vaše výchova. To je hloupost. Nemyslím si, že se jedná o zanedbanou výchovu, spíše na opak. Byla jste na něho příliš mírná a Váš syn má nyní trochu problém uvědomit si a respektovat autoritu. V dotazu mi chybí informace o jeho chování k otci. Zda i k němu si dovolí to, co k Vám. Třeba svého otce bere více a nedovolí si zpochybňovat jeho přirozené postavení v rodině. Ptáte se jak pomoci sobě, ale především jemu – Vašemu synovi, aby si zbytečně nedělal problémy svým nevhodným chováním? Vašemu synovi je 7let, proto je ještě příliš malý na rovnoprávný přístup v domácnosti. Domnívám se, že momentálně byste měla začít používat spíše autoritativní přístup. V podstatě je to poslední možnost být autoritou, protože až se Váš syn dostane do puberty – do té pravé, jeho chování a především opozice vůči všemu co se týká ostatních a hlavně rodičů bude mnohem výraznější. Rozhodně se svým synem nediskutujte o tom co může nebo ne. Pokud mu dáte nějaký příkaz neomlouvejte se za něj, ani se ho nesnažte vysvětlovat nebo jinak ospravedlňovat. Každé vysvětlování a odůvodňování vypovídá o vnitřní nejistotě a v druhém vyvolává pocity vzdoru. Rozhodně stanovte svému synovi i pravidelné povinnosti v domácnosti, pokud nesplní potrestejte ho, nemyslím tělesným trestem, ale třeba snížené kapesné, domácí vězení, zákaz televize …… A to nejdůležitější - hodně se svým synem komunikujte, zajímejte se o jeho názory, zkuste se dívat na svět i jeho očima. A poslední má rada, nezapomínejte i na sebe. Měla byste si dovolit a zařadit do svého denního harmonogramu prostor pro své koníčky a záliby. Mějte se hezky a přeji hodně štěstí.

bukackovajitka

18. listopadu 2009, 11:54

Vztah vnuka a prarodiče

Dobrý den, moji rodiče jsou přes 10 let rozvedeniOtec se znovu oženil. Moje matka mne proti němu nikdy nenaváděla.Před cca 4 lety jsem k němu opět našla vztah a začala jsem k nim jezdit na návštěvy. Jeho současná manželka s dvěma již také nyní pubertálními dětmi se spřátelila i s mojí maminkou. Mně je 25 let a mám 3 letého syna. Bydlíme v podnájmu s mým přítelem. Maminka bydlí jinde.
Se synem jsem za dědou jezdívala od jeho narození na podzim 2006 každých 14 dní - já bydlím v Praze, oni cca 40 km od Prahy. Letos v létě si vnuka poprvé vzali k sobě na týden a protože vše bylo v pořádku, domluvili jsme se, že k nim budu jezdit já jen občas a že děda, když bude chtít, bude si občas brát vnuka na sobotu nebo víkend k sobě a vždy ho opět přiveze do Prahy. U dědy jsme byli naposledy minulou sobotu 17. 10. 2009 na návštěvě a tam jsme se domlouvali, že si přes zimu vnuka brát do domku, kde děda bydlí, brát nebudou. Domluvili jsme se, že když bude děda mít čas a chuť vnuka vidět, může kdykoliv přijet k nám do Prahy do paneláku s ústředním topením. Stalo se, že současná manželka mého otce napadla před 2 dny moji maminku, že prý při rozvodu ji moje matka chtěla připravit o střechu nad hlavou (na domek bylo dáno 200.000 zástavní právno s tím, že otec bude platit 200,- Kč měsíčně a pokud ne, pak musí vše zaplatit najednou - což se stalo). Moje matka jí napsala SMSku, že zaprvé tehdy vůbec netušila, s kým otec právě chodí - bylo jich více - a že měl otec platit těch 200,- Kč měsíčně a nemuselo k vykonání zástavního práva vůbec dojít. Že bude lépe, když se už nebudou stýkat, což ji rozzuřilo.
Dnes mi otec zatelefonoval s tím, že není žádný kriminálních aby musel jezdit za námi do Prahy a že mu bráním vidět se s vnukem a že to dá k soudu. Můžete mi, prosím, napsat, za jakých podmínek jsem pouze já jednostranně povinna každých 14 dní jezdit za dědou mého syna a jaký zákon mi toto přikazuje? Nebo jaký zákon nařizuje styk dědy a vnuka obecně?Děkuji za odpověď.

lucy153

22. října 2009, 19:51

Odpověď na dotaz

Vážená neznámá, píšete o problémech v mezilidských vztazích, které má Vaše rodina. Nedokáži Vám zodpovědět za jakých podmínek jste nebo nejste povinna jezdit za dědou Vašeho syna. Láska, úcta a chuť být s druhým člověkem se nedá vynucovat. Spíše bych Vám chtěla napsat, že pro děti je babička i dědeček velmi důležitá osoba, která je pro jejich duševní vývoj velkým přínosem. Takový dědeček dokáže svému vnukovi předat mnoho informací a naučit ho spoustě věcí na které rodiče ještě nemají čas a nebo do nich ještě nedozráli. Prostě prarodiče patří do dětství dítěte, stejně jako do něho patří máma a táta. V případě Vašeho dotazu se mi zdá, že řešíte spor mezi Vaší matkou a otcem, který by si měli vyřešit především oni, Vám přece otec neublížil nebo ano? Může se stát (velmi často to tak bývá), že tento spor způsobí, že Váš malý syn přijde o dědu. Víte, člověk nežije věčně, ale jen malou chvíli a když odejde již se nedá nic dělat, nedá se ani omluvit, ani si nic vysvětlit, ani napravit. Doporučila bych Vám neřešte spory Vašich rodičů, je to jejich problém. Spíše se snažte v klidu a bez emocí domluvit s Vaším tátou. Byla by opravdu škoda, kdyby kvůli tvrdohlavosti dospělých Váš malý přišel o dědečka, se kterým má zřejmě dobrý vztah, protože k němu až do nynějška jezdil. Vážená paní, my lidé si někdy příliš komplikujeme život. Místo abychom byli rádi že jsme, tak si tu chvíli, která je nám vymezena pěkně otrávíme a znepříjemníme. Mějte se hezky a přeji hodně štěstí.

bukackovajitka

16. listopadu 2009, 21:03

Strach

Dobrý den paní doktorko!
Chtěla jsem Vás poprosit o radu. Jsem 21 letá studentka a od malička mam strach z doktorů. Nejvíce z náčiní, přístrojů či většího počtu doktorů v blízkosti mě. Doktora naštěvuji opravdu až v urgentních situacích. Ještě jsem nemaštívila gynekologa(necítím žádné problémy)
Tímto se na vás obracim s radou. Mám velký strach z porodu.Mám dlouholetého přítele, který, časem bude chtít mít dítě. Nedokáži si sebe představit u porodu. Bojím se nemocnice a toho, že u mě bude spousta lidí. Když vidím nějakou ženu už s větším bříškem, tak si nedokáži představit takové břicho na sobě, hned znervézním. Spousta mých kamarádek májí miminka a když vypráví o porodu, je mi na nic a mam toho plnou hlavu. Stává se mi i u milování s přítelem, že si na porod vzpomenu a sex přeruším.
Je tento strach normální nebo ho mam nějak řešit?
Moc Vám děkuji za odpověd.

ZuzanaMakovcova

22. října 2009, 16:01

Odpověď na dotaz

Vážená neznámá, píšete o svém zvýrazněném strachu, který pociťujete z lékařů. Běžný strach v lidském životě má obrannou funkci, má nás chránit. Pokud se nebudeme bát a cítit respekt, můžeme se chovat lehkovážně a svojí neopatrností si i ublížit. Ovšem Váš strach je již poněkud jiného charakteru, on Vás nechrání, spíše se mi zdá, že spoutává a omezuje. Nejvyšší čas s ním něco dělat. Říká se, že strach má velké oči a člověk se bojí nejvíce toho, co nezná. Píšete, že je Vám 21 let, máte přítele, se kterým intimně žijete, domnívám se, že byste se měla především odhodlat k první návštěvě gynekologa. Stejně jako byste měla pravidelně chodit k zubaři a obvodnímu lékaři, tak i k ženskému. To, že poznáte prostředí, i způsob vyšetření Vám jistě pomůže k prvnímu překonání obav a zmírní se i přílišný strach z budoucího porodu. Víte strach z lékaře pramení především z neznalosti prostředí. A takový strach nám může spíše ublížit, než pomoci. Bohužel až příliš často se stává, že pacient z velké obavy přijde k lékaři pozdě a již mu není pomoci. Domnívám se, že jste inteligentní žena, studujete a proto byste měla se svým strachem začít pracovat. Ideální objednat se na všechna možná preventivní vyšetření. Nečekat až bude závažný problém a případný zákrok bude provázen bolestí. Ne, to je již pozdě. Na zbavování strachu jsou ideální právě preventivní prohlídky, které bývají bezbolestné a především nejsou doprovázeny psychickou tenzí. Člověk na tyto prohlídky chodí spíše jako na pracovní schůzku se svým lékařem. Místo strachu se začněte těšit, že se dozvíte a budete to mít i potvrzené, že Vaše tělo je v pořádku. Přeji hodně odvahy a jděte do toho.

bukackovajitka

16. listopadu 2009, 21:03

noční můry

Dobrý den paní doktorko,

je mi 31 let, jsem 10 let vdaná, mám dvě děti (7 let, 2 měsíce) a žiju relativně spokojený život (až na nějaké spory s manželovými rodiči). Několik měsíců mám doslova noční můry, je to asi tak 4x do týdne se mi zdá, že mě někdo pronásleduje a usiluje mi o život. Nebrala jsem to nijak zvlášť vážně, ale poslední dva sny byly hodně nepříjemné (rozčtvrcené mužské tělo, samá krev, useknutá hlava.....). Následující den jsem se pak cítila hodně nepříjemně a přistihla jsem se, že se večer bojím jít spát. Chtěla jsem se zpetat, zda je možné, že to samo časem odezní a vlastně to nic neznamená, nebo zda mám navštívit nějakého odborníka. Děkuji za odpověď.

Petra

petkanovako

22. října 2009, 14:31

Odpověď na dotaz

Milá Petro, na témata o snech jsem již odpovídala v předešlých dotazech. Víte, sen je brán jako cesta do našeho nevědomí. Skrze sny nám naše nitro sděluje co se s námi děje. Ovšem interpretace snů je velmi obtížná a samozřejmě individuální. Rozhodně si nemyslím, že Vaše noční můry by mohly patřit do vizionářské kategorie a Vám by se celá situace stala i ve skutečném životě. Ne tak to nefunguje. Spíše Vám mysl může dávat najevo, že se jí něco nelíbí. Ve snu před něčím utíkáte, v realitě můžete být třeba příliš unavená a mít příliš mnoho povinností. Máte malé miminko, zřejmě toho moc nenaspíte, spousta povinností, žádný čas na sebe. Petro, zkuste si sama, v klidu přemýšlet, co by Vám sen mohl chtít sdělit. Znovu se vraťte k pocitům, které jste ve snu zažívala a nechte je opět tentokrát v bdělém stavu na sebe působit. Jsou to Vaše sny a proto pokud jim dáte prostor určitě Vás napadne, co Vám chtěly říci. Rozhodně bych Vám doporučovala klidový režim, dostatek spánku a odpočinku a také pohodu před spaním – žádné horory, nebo stresující situace, příjemně vyvětranou místnost, pravidelnost. I na to naše mysl může reagovat formou hrůzostrašného snového zážitku. Pokud se v noci probudíte vlivem takovéhoto dramatického snu, zklidněte se a znovu, tentokrát již v bdělém stavu se vraťte do té situace, která Vás vzbudila. Je to Váš sen a tak si ho můžete přetvořit, místo útěku se postavit ohrožení čelem, nebo si vzít někoho na pomoc…Se sny pracuje Analytická psychoterapie a pokud byste potřebovala můžete se obrátit na psychoterapeuta tohoto směru a s jeho pomocí Vaše sny rozebrat. Mějte se hezky a přeji Vám jen samé růžové sny.

bukackovajitka

15. listopadu 2009, 20:37

Vděk tchyni..

Dobry den,pani doktorko..Moc děkuji za odpoved a pochvaleni ale potrebuji poradit..Jak jsem se zminovala chci pomoc tchyni a malemu ale nejvic me trapi ze jsem s pritelem treti rok..Nechci se nejak chvalit ale starym se o tchyninu maminku u ktere zijem,pomaham ji z vnoucetem,jeho tatinkovi kttëry zije zas u sve maminky ktera neni sobestacna..Myslim si ze lepsi snachu by nesehnala ale presto me tchyne nemusi..Vim,ma nemocnou dceru tak ji zbil jen syn a chce pro nej jen nejlepsi..Snazim se ze vsech sil vsem a hlavne ji zavdecit,presto me nejak neprijala ale kdyz je nejaky problem vola hned me..Pokud se nic nedeje tak na me kasle...Moc noci jsem uz probrecela a nevim jak dal s ni vychazet,nejspis sem ji nesedla nebo chce pro syna nekoho lepsiho..Moc děkuji,jste má jediná spása..Vaše Lucka

slunicko.lusy

22. října 2009, 14:05

Odpověď na dotaz

Milá Lucko, proč je pro Vás tak důležité, aby Vás Vaše tchýně měla ráda, aby Vás brala, proč se tak snažíte zavděčit??? Domnívám se, že byste si měla poskládat priority. Opravdu nikdy se Vám nepodaří zavděčit se všem lidem kolem sebe. Vždycky budou tací, kteří se na Vás budou dívat skrze prsty, nebudete pro ně dostatečně inteligentní, bohatá, úspěšná…. Čím dříve si to člověk uvědomí, tím spíše se osvobodí a přestane se snažit o nemožné. Je velmi vyčerpávající žít s pocitem, že Vás všichni musí mít rádi. Vím, Vy píšete, že chcete jen aby Vás Vaše tchýně měla ráda. Ale domnívám se, že s největší pravděpodobností je pro Vás i velmi důležité hodnocení ostatních. Lucko, nemělo by být pro Vás spíše prvořadé, aby Váš partner Vás měl rád, aby si Vás vážil a respektoval, nebo třeba Vaši rodiče, opravdoví přátelé… Lucko, má rada je přestaňte se snažit o zavděčení, je to zbytečné plýtvání energií. Radši buďte sama sebou, mějte se ráda a mějte ráda své nejbližší – oni jsou pro Vás ti důležití. Pokud Vaše tchýně o Vás nestojí, tak je to její problém a její škoda, ona přijde o super snachu, ne Vy. Samozřejmě, že vaše tchýně mohla mít jinou představu o snaše (je také možné, že by se jí nezavděčila žádná jiná žena). Upřímně, maminky synů to tak často mívají, ale Váš syn si vybral Vás. Zřejmě pro to, že jste pro něj ta nejlepší a nejúžasnější žena na světě a jen s Vámi chce strávit zbytek života. To je velmi důležité uvědomit si. Problém jeho matky je v tom, že si to nechce připustit, proto se chová tak jak se chová. Lucko, mějte na paměti, je to její problém, ne Váš! Snad jsem Vám dostatečně odpověděla. Držím pěsti a přeji Vám hodně síly být sama sebou.

bukackovajitka

15. listopadu 2009, 20:36

Jsem zbytecna?


Dobry den pani doktorko,mam problem v tom ze si pripadam nevyuzita,je me 42let,mam dve dcery 20a 15, pritele. Vim ze je to asi krize stredniho veku,ze bych mela zacit zit jako drive a venovat se sobe,bavit se a delat konicky,ale! Pritel prijde z prace,doma sedi ,nekdy si povidame,ale nic jineho,nikam nejdeme,nic nepodnikame,zadne vylety.Drive jsem chodila na vystavy,schazela se s kamarady,chodila na vylety, ted bych rada chodila ,ale s partnerem a ne sama jako pred tim. Partnerovi to rikam ,nekdy nenapadne nekdy napadne,ale on ze je unaveny a kdyz neni,tak se mu nechce.Bohuzel zadne konicky pritel nema a ani kamarady a ja vim ze neni dobry si rict,ze teda budu chodit tedy sama,kdyz on nechce. Jsem ve veku kdy mam cas,deti me tak nepotrebuji a ja citim,ze chci nekomu pomoci,nebo byt pro sebe uzitecna a nebo pro spolecnost. S pritelem se mame radi. Snad jsem trochu popsala co citim .Dekuji za odpoved.

Zcti

22. října 2009, 13:50

Odpověď na dotaz

Vážená paní, prožíváte nejkrásnější věk. Děti odrostly, konečně máte čas na sebe a co víc jste zdravá, emočně vyzrálá, víte co chcete a co ne, máte peníze (samozřejmě relativně), dostatek času a chuti. Jediné co Vám chybí – souznění Vaše partnera. Bohužel podobných stížností slyším a právě od žen spousty. Naši pánové jakoby stárli rychleji, nebo jim chyběla energie. Často mě napadá, kde je jejich pověstný ,,druhý dech“? Ovšem co s tím? Především si sedněte se svým partnerem a promluvte si spolu o tom, jak si představujete ideální trávení volného času. Samozřejmě, že budete mluvit každý sám za sebe. Poté přijde prostor pro kompromis. Základem kvalitního manželství je vzájemný respekt a tolerance. Proto byste měli oba dva slevit ze svých požadavků, ale hlavně ze svého pohodlí. Vy nebudete vyžadovat každodenní 15km turistiku, ale 2krát týdně se partner může ,,obětovat“ a na vycházku s Vámi jít. Na oplátku Vy budete respektovat jeho dva volné večery u televize ….tímto způsobem si můžete naplánovat celý týden. Je možné, že Váš přítel je člověk, který nemá potřebu společenských vztahů, ale pokud Vy tu potřebu máte, měli byste se domlouvat a opravdu dokázat si vzájemně vyhovět. Zpočátku to bude složitější, ale postupně jistě najdete společnou řeč a možná i koníčky. Víte ženy bývají od přírody více aktivní, proto bych Vám doporučila zkuste do svého programu zařadit ,,ženské akce“ například cvičení - jóga, břišní tance …, začněte se učit jazyky, nebo třeba hru na hudební nástroj. Nebojte se začít plnit si své sny. Věřte, že nyní je proto ta nejlepší doba. Vy si smysluplně zaplníte volný čas, nebudete se cítit nevyužitá a přitom svému příteli dáte prostor pro jeho představy o volném času. I to je svým způsobem cesta k toleranci a respektu. Držím Vám pěsti a přeji spoustu energie, dychtivosti a chuti do života.

bukackovajitka

15. listopadu 2009, 20:36

kam zajít

Dobrý den,
mám 7 letého syna a 14 letou dceru, můj první problém je v tom, že se naprosto nesnesou a neustále rvou tak agresívně, že si i ublíží. Dělám mezi nimi obrazně řečeno 24 hod denně policajta a zároveň jakousi vrbu ve stylu mami on tohle nebo ona tohle a ať mi dá pokoj nebo vypadne atd. Dcera je normální puberťák, pro kterou je všechno nuda a všechno a na vše si stěžuje.Druhý problém se týká hlavně syna, nevím kam s ním zajít jestli k neurologovi nebo psychologovi. Syn mívá velké záchvaty vzteku, problémy se soustředěním a ztoho vyplívající problémy s učením. Záchvaty vzteku a agresivity jsou nepravidelné někdy reaguje na sebemenší podnět a někdy bez příčiny zničeho nic a dokonce má i takovou formu, že je v jiné místnosti a začne křičet ať ho přestanu mlátit a kopat do něj, že ho pořád jenom mlátím a nedostane ani nažrat a takový věci, a při tom u něj nikdo není. Ve škole se hodně pere a má často poznámky, že je nezvladatelný a třeba skáče družinářce po skříních, vyrušuje nebo zmlátí spolužačku, jenom proto, že mu něco vzala. Někdy mi připadá jako by občas u nich nevnímal, jako by zkratoval a když s ním třeba zaklepu tak se někdy zklidní a probere, ale občas ho to ještě víc nakopne a to pak třeba praští i mě nebo kousne. A pak jako když se přecvakne a je najednou zase úplně v pohodě a jako by se nic nestalo, je samej úsměv a mami sem a mami tam a já ti pomůžu atd. Mám už pernamentní strach, že si jednou ublíží nebo,aby nebyl nemocný. Je to i pro mě velká psychická zátěž, abych je spolu každodenně srovnala. Když jsou každej zvlášť tak jsou oba miliónový, ale jak jsou spolu tak je zle. Všechno mají stejně, vše kupuji dvakrát nebo dvě různý věci s ohledem na jejich zájmy nebo potřeby. Přes to všechno jsou to moje dvě sluníčka, tak proč se k sobě tak hrozně chovaj a ubližujou si.
Prosím, Vás tedy o radu, které řešení by bylo pro všechny nejlepší. Děkuji

sylva.hk

19. října 2009, 13:37

Odpověď na dotaz

Dobrý den, to, že se sourozenci nesnášejí a rvou je velice častý jev. Obzvláště pokud jsou různého pohlaví a je mezi nimi dost velký věkový rozdíl, jako v případě Vašich dětí. Většina sourozenců, co měla takhle „těžké“ dětství, pak mají výjimečný vztah v období dospělosti. Jsou si oporou a udělali by pro sebe všechno na světě. Naprosto však chápu, že se Vám nechce čekat, až tato doba přijde a že je třeba s tím něco dělat. Podle chování Vašeho syna ve škole, doma a k Vám usuzuji, že by nebylo od věci zařídit mu psychologické vyšetření, nejlépe v pedagogicko psychologické poradně. Pak budete mít jistotu, že je po této stránce v pořádku a můžete zpřísnit jeho výchovu. U sedmiletých dětí nejsou tyto záchvaty vzteku moc běžné. Týkají se většinou daleko menších dětí, proto bych Vám návštěvu dětského psychologa doporučovala. S Vaší dcerou je to jiné, jak správně naznačujete je v pubertě a ta je pro takovéto chování vždy částečnou omluvou. Začněte tedy vyšetřením syna. Může být hyperaktivní, nemusí jít vůbec o nic. Možná jen potřebuje přísnější vedení a Vy budete mít alespoň jistotu, že s tím můžete začít. Přeji hodně štěstí a pevné nervy.

bukackovajitka

15. listopadu 2009, 18:14

problémy s komunikací

Dobrý den, mám problém s komunikací s druhými lidmi, přesně řečeno, s někým se bavím a po chvíli vůbec nevím o čem se s ním bavit, třeba se mi stává, že řeknu nějakou hloupost a vypadám jak ,, trapák " nenapadá mě jiný název.
Dělá mi to problémy i při navazování kontaktu s muži. Mám proměnlivé nálady, např. ráno jsem veselá, pak stačí málo a náladu mám jak zkaženou, řeba i během krátké chvíle se to takto obrátí. Sebevědomí také nemám vysoké. Chtěla bych být odvážná, sebevědomá a umět se zapovídat s lidmi, ale nevím jak na to, jak začít.
Zajímalo by mě jak se zlepšit v komunikaci, třeba jestli je na to nějaká vhodná literatura.
Děkuji za odpověd´

zvedavaholka86

18. října 2009, 21:24

Odpověď na dotaz

Dobrý den, pokud si pročtete mé odpovědi z minulé doby, zjistíte, že podobné problémy trápí více žen, a třeba se Vám tam podaří nalézt i něco inspirativního pro Vás. Začala bych Vašimi proměnlivými náladami během dne. Nezmiňujete se kolik je Vám let, ale může to být spojeno s hormonálními změnami, které provází naše dění. Možná je Vám kolem 20ti let a Vaše psychické zrání není ještě dokončené, a proto jste tak náladová a sebemenší změna má vliv na Vaši náladu. Nevíte pořádně co se svým životem, kam patříte, jak to bude dál…Prostě těmito problémy trpí mladí dospělí velice často. Nebo to jsou pocity spojené se životními změnami jako jsou svatba, rozvod, odchod dětí z domu nebo fakt, že žádné děti mít nemohu. Vaše situaci jste nepopsala dostatečně detailně, tak můžu jen hádat, co se skrývá za Vaší náladovostí. K Vašemu druhému dotazu. Každý člověk má čas od času pocit, že řekl úplnou hloupost a že se na něho ostatní dívají jako „na idiota“. Ptáte se na existenci vhodné literatury. Ano existuje spousta vhodné literatury, zabývající se tím, jak komunikovat. Nemůžu zde žádnou uvádět, protože by šlo o reklamu, ale na internetu ji určitě naleznete sama. Jsou i kurzy, které Vám naslibují, že Vám zvýší sebevědomí. Tady si ale dávejte pozor, protože ne každý je kvalitní a má pozitivní efekt. Když už se rozhodnete nějaký takový kurz navštěvovat, shromážděte si dostatek záruky, že kvalita odpovídá ceně.

bukackovajitka

15. listopadu 2009, 18:13

vztah k dceri

Dobry den,

mam dve dcery 14 a 12 let, prvni dcera , kdyz byla mala tak nebyla vubec mazliva , byla neposedna a stale od nas utikala, druha dcera byla pravy opak. Co me moc trapi, je to , ze nejsem schopna svoji starsi dceru obejmout a kdyz se me dotyka, je mi to neprijemne.Nevim, jestli se mezi nami nevytvorilo spravne pouto, nebo jestli je to tim, ze jsme podobne povahy a nebo je to moje vina.Vim, ze me moc potrebuje, ale ja ji nedokazu dat najevo lasku. mam kvuli tomu strasne vycitky svedomi. Mam ji rada, ale proste to je jiny vztah nez k mladsi dceri. Nevim, co mam delat, pripadam si jako macecha. Myslite, ze se da na nasem vztahu jeste pracovat ? Dekuji za odpoved

martina.317

18. října 2009, 17:27

Odpověď na dotaz

Milá Martino, na každém vztahu se dá ještě pracovat a už jen fakt, že se na mě obracíte, snažíte se to řešit a trápí Vás to, svědčí o Vaší lásce k dceři. Je to přesně tak, jak se domníváte. Tím že jste od sebe měly celý život odstup, máte nyní tyto problémy, vyjádřit city stejným způsobem, jak byste to udělala třeba s tou mladší. Víte, tyto typy lidí to mají v životě daleko obtížnější, špatně nebo vůbec vyjadřují emoce a druhým pak připadají jako chladní a bezcitní. Když něco strašně moc trápí mladší dceru, jde a vypláče to do světa, Vy ji obejmete a hned je jí lépe. Když to však trápí starší, dusí to v sobě, navenek vypadá jako silná, ale vevnitř je na rozsypání. Toto neventilování emocí není z psychologického pohledu vůbec zdravé. Ale tito lidé to prostě neumějí. Budete muset společně najít cestu, jak se dceři přiblížit. Píšete, že jste stejné povahy, tak s ní zkuste jednat, jak byste si přála, aby Vaše matka jednala s Vámi. Dokonce i obejmutí jde svým způsobem natrénovat. Jen jste už vy dvě zapomněly, jak se to dělá. Překousněte nepříjemné pocity a řekněte dceři, co píšete mě. Že ji milujete, ale nevíte, jak jí to říct. Uvidíte, že čím častěji se budete pokoušet dávat volný průchod emocím, tím snáze to půjde. Vaše dcera je ve věku, kdy je pro ni maminka nesmírně důležitá. Začíná jí samostatný dospělý život a potřebuje rádce, ochranu a kamarádku. Nikoliv autoritu. Vychovávala jste ji do této doby dost a už s výchovou nic neuděláte. Můžete však váš vztah postavit do úplně jiné roviny. Pevně věřím, že se to vám dvěma podaří.

bukackovajitka

15. listopadu 2009, 18:13

soužití

Dobrý den,
mám problém v soužití se svou matkou.
Musela jsem se scelou rodinou přestěhovat do domku 4 1 kde bydlela moje matka.
Bohužel zde není možnost odděleného bydlení.
Po měsíci soužití, kdy manžel se zde téměř nezdržuje, synové zde jen přespávají abychom co nejméně matku obtěžovali, dochází stále k častějším dle mého názoru banálním hádkám. Bohužel mě tyto hádky stále více trápí a vyčerpávají a pořád se mi chce plakat.
Máme k dispozici jeden pokoj a synové mají spaní v bývalé ložnici.
V pokoji máme s manželem spaní, kancelář a televizi, kterou jsem si přihlásila, zavedla jsem si svou pevnou linku a internet aby nedocházelo k problémům kdo co provolal.Mám zapojenou svou pračku, každá máme svojí lednici,
Platíme zálohy na plyn,vodu,elektriku, ale přes všechno toto je problém, když se chceme koupat, když si zatopíme je to problém, vaření je také problém např. vždy když začnu vařit, matka musí také hned vařit a dělá vše proto aby sme si navzájem překáželi, před časem zde s matkou bydlela moje mladší sestra a také prý zažívala ze strany matky neskutečný teror, nakonec skončila v psychiatrické léčebně.
Já jsem sestře nevěřila, že může být naše matka tak zlá jak mi vyprávěla, ale pouze po jednom měsíci soužití mám pocit, že se do toho blázince dostanu také.
Nemáme kam jít, dům z 7/8 patří mě.
Jak se mám chovat k tak zlému člověku, který když se mě muž zastane, chce na něho volat policii? Vadí mu, že se zapáří koupelna když se synové sprchují atd?
Jak se mám obrnit proti jejímu napadání?
Snad chápete jak se cítím, nevím jak dál.

Alena.Pinkova

18. října 2009, 16:31

Odpověď na dotaz

Milá Aleno, nevím, jestli pravidelně navštěvujete naši poradnu. S podobným problémem, co máte Vy se na mě obracelo již více žen, možná by stálo za to, kdyby jste si pročetla staré příspěvky a třeba byste tam nalezla radu, co by se Vám hodila. Jak jsem již napsala, situace, kterou popisujete, trpí spousta rodin. Všeobecně by se dalo říci, že je daleko více lidí, co jsou ve společném soužití nespokojení. Proto je pro všechny daleko lepší, když „mladí“odcházejí po svatbě z domu. Samozřejmě pokud to situace dovoluje. Z Vašeho příspěvku usuzuji, že Vy nemáte na vybranou, jinak byste s maminkou pod společnou střechou nežila. Jestliže dům patří z většiny Vám, pak byste se možná měla vzbouřit a třeba i pohrozit matce umístěním do domova důchodců. Nevím, proč se někteří staří lidé mění pod společnou střechou v takové sobecké tvory, ale všeobecně s druhým člověkem, obzvláště starým těžko něco zmůžeme. Někteří lidé volí variantu menšího odporu – ustupují a plní jejich vrtochy, ovšem to je velmi vyčerpávající a nedá se to dlouho vydržet. Aleno, Vaši matku nezměníte, proto se snažte nepřipouštět si její výčitky a neposlouchat ji, jakoby se Vás to netýkalo. Věřím, že to bude velice těžké, ale jen tím, že do toho nebude vnášet své emoce, nebudete její projevy vztahovat na sebe, jste schopna tuto situaci zvládnout. Nejdříve se snažte s matkou promluvit jako s dospělým člověkem. Stanovte si pravidla za jakých budete společně hospodařit, kdy budete vařit, o co se která budete starat …. Klidně si je i sepište, tím zabráníte překrucování informací. Hlavně vystupujete jasně a rozhodně, bez nějakého velkého obhajování a nejistoty. Ovšem pokud situaci nepochopí, budete s ní muset jednat jako s dítětem. Pohrozte, že se odstěhujete Vy – toto velkou většinu starých lidí vyděsí. Bojí se, že zůstanou na rodinný domek a na všechno sami v době, kdy již nejsou úplně pohybliví a samostatní. Nebo volte variantu, že je dům Váš a můžete ji umístit do domova důchodců. Další řešení je to, že se odstěhujete Vy s rodinou. Ale to píšete, že není možné. Je velmi důležité, že na tento problém nejste sama, že máte podporu svého manžela. Nedovolte, aby vás matka poštvala proti sobě, jedině tak jste schopni vydržet a vše zvládnout. Držím pěsti.

bukackovajitka

15. listopadu 2009, 18:12

neudržení stolice

Hezký den paní doktorko,
máme 10-ti letého syna Honzíka.Je velmi šikovný, chodí do 4 třídy, nosí převážně jedničky,je komunikativní.Od malička ale máme problémy se stolicí a počuráváním a to až tak dalece, že jsme byli nuceni vyhledat lékaře a také navštívit psychologa.Vyšetření ultrazvukem neprokázalo bohudík žádné onemocnění a psycholog moc nepomohl.
Stávalo se, že přišel ve druhé třídě s kolečkem na kalhotech, to se již nestává, zato stolice mu výrazně nevadí.Nepomáhá domlouvání, zákazy...fyzicky není trestaný..Když se jej ptám jestli necítí že se mu chce na záchod, nebo se to snaží udržet, tak se mu do hovoru moc nechce ale spíše to prostě zadržuje, když je venku, na počítači...je docela flegmatik..Nestává se, že by měl v trenkách stolici, spíše se dostatečně neutře..Bojím se, aby se nestal terčem posměchu spolužáků...Je už velký na to, aby 5 krát za týden schovával zašpiněné trenýrky, hygienu jak ve sprše, tak na toaletě jsme nezanedbali...Jak se prosím zachovat, jak mu pomoci, ještě jsme nezkoušeli fyzický trest, ale do něj se mi nechce, není to přitom rozmazlené dítě, věnujeme se mu dostatečně...na to, aby si vynucoval pozornost. .Velmi děkuji za radu...

evropanka7

17. října 2009, 21:15

Odpověď na dotaz

Milá paní, předem bych Vás ráda pochválila za to, že nejste lhostejná k problémům svého syna a hlavně za návštěvu lékaře, kterou já vidím jako stěžejní a záchytný bod. Jedním z důvodů by totiž mohly být povolené svěrače. Jestliže lékaři tvrdí, že je v pořádku, dalším krokem je návštěva psychologa. Možná jsou za jeho chováním na vině psychické bloky, které Vy jako rodič nemáte šanci odhalit. Pokud máte s psychology špatnou zkušenost, je třeba hledat. Najít vhodného terapeuta je podobné jako hledání partnera. Ne každému vyhovuje ten stejný a nejdůležitější je, abyste si „seděli“ vzájemně. Návštěvu odborníka, bych tedy ve Vašem případě považovala za prvořadou. Je možná, že na sebe Váš syn snaží jen upozorňovat, možná jste odhalila příčinu sama a tou je jeho flegmatismus. Nechci Vás nijak urážet, ale i nedostatečné hygienické návyky mohou být příčinnou. Je tedy důležité, abyste problém vyřešili co nejdříve, než se synovi začnou smát spolužáci. Jak se jednou u ostatních dětí zapíše, bude ho to provázet minimálně celou povinnou školní docházku, proto by nebylo dobré, aby se stal terčem posměchu, případně šikany. Zkuste to synovi vysvětlit tímto způsobem, že přece nechce, aby se ním ostatní děti nekamarádili. Pokud to nepůjde po dobrém a domluvy nepomůžou, budete to muset zkusit po zlém. Bohužel budou muset přijít na řadu tresty, aby syn pochopil, že nedostatečná hygiena je špatná a společnost ji odsuzuje. Držím Vám pěsti, aby si syn dal říci, co nejdříve a po dobrém.

bukackovajitka

15. listopadu 2009, 18:12

problémy syna

Dobrý den paní doktorko, chtěla jsem Vás požádat o Váš názor. Jsem rozvedená, 10 let. Syn odmítá za tátou chodit (ze strany otce je tam neustálé ponižování, synovi hrubě nadává a mě neustále před synem pomlouvá).Snažila jsen se svému bývalému manželovi vysvětlit, že kluka má brát takového jaký je a když už mě musí osočovat, tak ať to nedělá před synem. Bohužel nic nezabralo a protože se spor táhne opravdu dlouho (vlastně od našeho rozvodu), syn má teď k otci takovou averzi, že ho ani nepozdraví a chvílemi mu i vyká. Otec řešil tento náš problém soudně, já se ze začátku snažila, abychom docházeli do poradny, ale to můj bývalý manžel odmítal. Soudní řízení se na klukovi dost škaredě podepsalo, byl několikrát vypovídat u soudu. Nicméně soud rozhodl, na základě znaleckého posudku, že kluk bude za otcem chodit 1x měsíčně s tím, že ať to bere jako povinnost, když na něho otec platí výživné, že jeho povinností je za otcem chodit. Znalkyně naznala,že se vztah mezi nimi nezlepší, ba naopak, že nějaké vynucované návštěvy by kluka ještě více zatvrdily proti otci. Na vině je prý i moje liberální výchova - prý jsem měla syna jednoduše vystrčit za dveře a nestarat se o to co bude dál. To, ale bohužel není v mé povaze, to bych nikdy nedokázala udělat. Taky mi přejde dost podivné vysvětlení, že syn má návštěvy u otce brát jako svoji povinnost. Myslím si, že to ho ještě víc proti tátovi zatvrdí. Můžete mi pomoci se v tomto problému zorientovat?Děkuji a nashledanou K.

mirkakam

18. října 2009, 13:59

Odpověď na dotaz

Dobrý den, nezbývá mi nic jiného než s Vámi bezvýhradně souhlasit. K lásce se nedá přinutit nikoho na světě, ať už jde o partnerskou nebo o rodičovskou lásku, vždy musí vycházet ze srdce jedince a ne ze soudního nařízení. Ztotožňuji se i s Vaším názorem, že se syn vůči otci ještě více zatvrdí, protože s největší pravděpodobností přesně to se stane. Jediné, co by mohlo situaci zmírnit je jiný přístup ze strany Vašeho manžela. Pokud se změní jeho chování, je možné, že si syn k němu ještě najde cestu. Nezmiňujete se, kolik je synovi let. Na základě informací, co jste poskytla, předpokládám, že je mu kolem 12ti let, to znamená, že ještě není ani v pubertě a tedy jeho postoj k otci se pravděpodobně bude ještě zhoršovat. Bohužel se nezmiňujete, co bylo příčinou rozchodu, ani jaký byl názor Vašeho syna na fakt, že již nebudete žít s otcem ve společné domácnosti. Je možné, že byl v předrozvodové době svědkem mnoha hádek možná i fyzických výpadů proti Vaší osobě a z toho vyplývá jeho postoj k otci. Je možné, že negativní postoj má zárodek pouze v jeho přílišném autoritativním chování k synovi. Jedno je však jisté. Žádná autorita na světě nemůže přinutit syna, aby uznával otce. To může pouze otec sám. Pokud se jeho chování změní, je možné, že k sobě někdy v budoucnu najdou cestu. Teď ho bere jako nepříjemnou povinnost a ještě jako příkaz. V žádném případě zde není na místě sebeobviňování. Není Vaší vinou, jaké pocity syn k otci chová. Doufám, že jsem Vám pomohla se alespoň trochu v situaci zorientovat. Obávám se, že jinou radu Vám dát nemohu.

bukackovajitka

15. listopadu 2009, 18:12

zlé dítě?

Dobrý den,mám problém se svou 2letou dcerou. Má občasné nervové záchvaty vzteku. Pokud jí něco nedovolím,nebo jí přikážu něco,co nechce dělat,vztekne se,začne na mě křičet,odmlouvá a snaží se mě kousnout nebo bouchnout. Pokud jí dám po zadku tak se začne třepat a začne hystericky brečet a nechce přestat. Je schopná to vydržet i půl hodiny! Je to kdykoliv a kdekoliv. Už se stydím s ní jít i do obchodního domu. S přítelem jsme to zkoušeli po dobrém,domlouvat jí,ale nebylo to nic platné. A když jsme jí dali na zadek,tak to bylo ještě horší. Jinak je moc chytrá. Nevíme si s ní rady. Poradíte mi prosím. Myslíte,že ji to časem přejde?

MarcelaM22

16. října 2009, 10:15

Odpověď na dotaz

Dobrý den Marcelko, půjdu rovnou k jádru Vašeho dotazu. Ptáte se mě, co dělat s hysterickými záchvaty Vašeho dítěte. Já bych Vám radila osvědčenou metodu našich babiček - studenou sprchu. Pokud se záchvat stane doma a nic tomu nebrání, stupňuje se a trvá delší dobu, postavte ji do vany... osprchujete studenou vodou. Samozřejmě ne úplně ledovou. Tato metoda bývá velmi účinná a věřím, že i v případě Vaší dcery zabere. Pak si příště rozmyslí, zda musí obyčejný pláč nutně přejít v hysterický záchvat. On totiž každý takovýto záchvat má riziko v tom, že dítěti ve skutečnosti nic není a rodiče si na to zvyknou, na to, že o nic nejde. Až se však skutečně stane něco vážnějšího a dítě bude mít pádný důvod plakat, budou si rodiče myslet, že je to zase upozorňování na sebe a podcení vážnost situace. Proto je třeba, abyste dceru zbavili tohoto zlozvyku co nejdříve. Mějte se hezky a hodně štěstí.

bukackovajitka

15. listopadu 2009, 18:11