řešení sporu
dobrý den,
otec našeho sedmiletého syna je přesvědčen, že syn má právo řešit naše společné spory.jsem opačného názoru.můžete mi prosím poradit co s tím mám dělat??
děkuji za radu
Zeptejte se psychologa
komerčníDokáže navrhnout ta nejlepší řešení našich potíží.
Poskytuje soukromé psychologické poradenství, ve kterém se specializuje převážně na vztahovou tématiku a na podporu sebevědomí žen (viz www.jnesnidalova.cz). Také provozuje informační portál o duševní vyrovananosti. „Věřím, že psychologické poradenství je skvělý nástroj k uvolňování usazených nežádoucích sedlin v duši. Pracuji také s překonáváním únavy a úzkostných stavů, zvládáním stresu, krizových situací, zkrátka s bolestí a radostí v duši i těle.“
Poradce je
Dotazy v poradně
Přidejte svůj dotaz
Odpověď na dotaz
Milá maminko, děkuji za důvěru. Píšete o manželově opačném názoru na výchovu vašeho syna. Konkrétně, zda by se měl podílet na společném řešení rodinných sporů. V tomto případě se musím přiklonit na Vaši stranu. Chlapci je teprve 7let a domnívám se, že na řešení společných sporů je příliš malý a nevyzrálý. Samozřejmě je nutné rozlišit o jak závažné spory se jedná. Pokud se budete domlouvat na tom, zda si pořídit pejska ( toto ovšem nepovažuji za spor) je vhodné zapojit i Vašeho syna. Je součástí rodiny a pokud byste ho vyčlenili mohl by se cítit odstrčený. Ovšem pokud byste chtěli společně řešit spory typu: pozdní návraty tatínka, nebo nevhodné chování maminky na společenské akci. Rozhodně nedoporučuji zatahovat do takových sporů malé dítě. Není na to ještě psychicky připraveno a zřejmě by takovou situaci nepochopil, popřípadě by ji mohl špatně zpracovat a později by z toho mohl prožívat různé pocity úzkosti. Milá maminko, pokud Váš manžel chce své dítě zapojit do společného řešení rodinných sporů, nejprve se spolu domluvte na závažnosti situace.Doporučuji co nejvíce trpělivosti, tolerance a citlivosti k věku vašeho dítěte. Opravdu na ,,dospělácké“ spory má Váš syn ještě dost času. Dopřejte mu co nejdéle bezstarostné období dětství. Mějte se hezky.
Nevěra
Dobrý den. Mám trápení s manželem. Jsme spolu 13 let. Máme dva kluky 10 a 12 let. Řekla bych, že máme s manželem docela hezký vztah až na jednu maličkost. Píše si s jednou paní sms zptávy. Znám jí a vím o koho jde. Začalo to v jeho bývalé prácí, kde se poznali. Mažel tam už nepracuje aní ta pani ne. Stále si píši s pauzami cca 8 let. Píše si s ní, že ji miluje a že je jeho čumáček a miláček, že na ni mysli, že ji cítí na svém těle a že voní sexem a tak různě. Přitom mě takové věci neříká. Dřív mi také psával zamilované sms. Teď už ne. Strašně mě to zraňuje. Už jednou ji takhle psal. Slíbil, že to skončí. Na nějaký čas asi ano. Teď začal na novo. Nevím co mám dělat. Nevím co si tom mám myslet. Tvrdí, že s ní nic nemá, že má rád jenom mě, že mu mám věřit. Jezdí kamionem. Přijíždí domů na sobotu a neděli. Někdy i v týdnu zajede domů, když mu vyjde nakládka. V sexu si snad taky rozumíme. Nevim o ničem co by mu vadilo, nebo co by chtěl zkusit. Mluvíme spolu co se nám líbí, co chceme navzájem. Je pravda, že já bych sex mohla mít častěji, manželovi se někdy nechce. Ale nikdy jsem ho do sexu nenutila, když nechtěl. Řekla jsem, že to nevadí, že to necháme na jindy. Právě mě strašně překvapili sms, ve kterých ji píše jak cití její tělo na svém atak. Zároveň mě to strašně ubližuje. Zase slíbil, že s tím přestane, ale asi už mu nevěřím. Nejhorší na tom je, že nevím na čem jsem. Jeslti s ní nemá i fyzický kontakt. Máme spolu 2 děti, nerada bych udělala nějakou chybu, prosím poraďte. Děkuji za odpověď Jarmila
Odpověď na dotaz
Milá Jarmilo, děkuji za důvěru. Ocitla jste se v nelehké situaci. Manželství po 13letech, dvě stále ještě malé děti, partner, který má nekontrolovatelnou pracovní dobu a do toho nejistota a nedůvěra. Jak celou situaci řešit? Ono je snadné říci důvěřuj, ale pokud se objeví nejasnosti, je normální začít pochybovat. Máte malé děti, proto neuvažujete o nějakém radikálním řešení. Domnívám se, že nejrozumnější pro Vás by bylo navštívit manželskou poradnu, popřípadě absolvovat psychoterapii. Manželská poradna by Vám pomohla v uvědomění si manželské situace. Jak je na tom Váš vztah, nebo zda jsou mezi Vámi nějaké nejasnosti. Víte, člověk si často myslí, že je vše naprosto v pořádku a pak když se podívá na celou situaci z jiné perspektivy uvidí spoustu problémů. Velmi často nevěra bývá únikem z problematického vztahu (často ten problém vnímá pouze jeden partner – a v naprosté většině ten nevěrný). Ze zkušeností klientů vím, že pokud nevěrný partner do 5let neodejde od rodiny, pak již v většinou neodejde nikdy. To Vám samozřejmě nepíši jako radu, spíše jako informaci. Jarmilo, další možností, která by Vám mohla pomoci je absolvování psychoterapie – nejlépe zaměřené na osobnostní růst PCA. Ta by sice primárně neřešila Váš partnerský vztah, ale spíše by Vám pomohla k získání sebejistoty a v uvědomění si své sebehodnoty. Pokud si člověk začne věřit, začne i svůj život žít jinak. Především se zbaví závislosti na druhých – osvobodí se. To bývá ku prospěchu partnerskému vztahu, nebo k uvědomění si, že to není to pravé co od manželství očekává. Poslední variantu, kterou byste mohla zvolit je únik z manželství – najít si také přítele a žít dvojí život. Je to sice jistá možnost, kupodivu velmi dobře fungující, ale také vyčerpávající. Já osobně bych Vám doporučila variantu psychoterapie, protože pracujete na sobě. To je to nejlepší a nejhodnotnější co pro sebe člověk může udělat. Mějte se hezky a přeji hodně štěstí. Držím Vám pěsti
Souboj s myšlenkama
Dobrý den,potřebuji radu,je mi 24 let a vrátila jem se domů k rodičům,ale se svým dlouholetým kamarádem jsem bohužel otěhotněla,ale neměla jsem žádné potíže a zjistila jsem to ve 26 týdnu,když jsem to oznámila budocímu tatínkovy,začal okamžitě všechno svádět jen na mě a byl sobecký vůči mě,zdělil mi,že dítě nechce a ani vedený jako otec nechce být,problém je,že budu mít minimální mateřskou a sama ho asi nejsem schopná utáhnout,rodiče mi sice můžou občas finančně vypomoc,ale budou ještě dlouho chodi do práce,tak nebudou mít ani čas mi moc pomáhat a přemýšlím i o variantě PP nebo adopce,ale na druhou sránku nevímzda bych se stím dokázala vyrovnat,protože s tím děckem co nosím už nějaké pouto mám a bojím se,že bych nezvládla po porodu ho odevzdat do nějaké jiné rodiny.Vím,že je to především jen mé rozhodnutí,ale je to strašně těžké a moje myšlení je poněkud na dně.Děkuji předem za nějakou pomoc či radu Tereza
Odpověď na dotaz
Milá Terezko, děkuji za Tvoji důvěru. Uvědomuji si, v jak obtížné situaci se nacházíš. Máš pravdu v tom, že rozhodnutí bude jen a jen na Tobě. Je to Tvůj život a Ty ho budeš žít. Mít dítě je obrovská povinnost. Na jednoho člověka opravdu velká zátěž, ovšem na druhou stranu je to strašně krásné a obohacující. Je Ti 24let, jsi dospělá. Píšeš, že jsi otěhotněla se svým bývalým kamarádem – to znamená s člověkem, kterého již dlouho znáš. Rozhodně bys měla zkusit ještě jednou si s ním promluvit. Bez emocí a v klidu. Jeho počáteční reakce mohla být ukvapená a nedomyšlená. Možná se již bude na celou záležitost dívat poněkud jinak. Také píšeš o svých rodičích i s nimi bys měla o všem mluvit a poslechnout si jejich názor. Je možné, že s jejich pomocí bude Tvá situace zase trochu jiná. Terezko, samozřejmě že Ti nemohu říci co máš dělat, protože Tě neznám, nevím jak jsi na tom po finanční, ale i po psychické stránce, zda máš práci a možnost vést normální život. Víš je spousta maminek – samoživitelek, které jsou spokojené a připraví perfektně své dítě do života. Je také spousta nespokojených matek, které i když mají partnera nejsou schopny své dítě připravit na život. Takže recept na budoucnost – jak se zachovat, Ti nedám. Musíš zvážit zda si troufneš zůstat na své dítě sama, jsi schopna ho zajistit jak materiálně, tak po citové stránce, nebo nemáš odvahu na tuto náročnou roli. Pokud se jednou staneš matkou, již nikdy nepřestaneš cítit spojení mezi Tebou a dítětem. Prostě již budete dva. Terezko, jestli se ještě necítíš na roli mámy, neber to jako své selhání, ne, každý jsme jiný. Velmi důležité je uvědomit si co očekávám od života. Pokud se ještě nechceš vázat na dítě, dopřej mu jinou rodinu, kde se na něj budou těšit a nahradí mu mámu i tátu. Hodně štěstí a držím Ti pěsti.
problém
Dobrý den, již hodně dlouhou dobu mám určitý problém. I když nevím, jestli to problémem můžu nazývat. Jde o to, že když mám přítele, kterého miluju, tak se mi po určitě době začnou zdát sny, ve kterých mě podvádí a říká, že mě nechce apod. Tyto sny mám tak jednou týdně, někdy častěji. V základě jde pořád o jednu věc. O nevěru. Pokaždé mě podvádí s mou sestrou, sestřenicí a kamarádkami. Tyto sny jsem zatím měla se všemi svými partnery a nemůžu se jich zbavit. Po těchto snech se budím ubrečená, mám pocit strachu a beznaděje a svíravý pocit okolo srdce. Velmi mě tyto sny trápí a nevím, jestli nejde o psychický problém. Mám totiž problémy se sebedůvěrou. Moc si nevěřím. Nevěřím si už od malička. Ale nemůžu přijít na to proč. Většinu věcí předem vzdávám, protože si myslím, že na to nemám, že to nezvládnu. Ale myslím, že to s mými sny nesouvisí. Prosím o radu. Děkuji
Odpověď na dotaz
Vážená nešťastná, děkuji za důvěru. Máte krásný vztah se svým přítelem, rozumíte si, přesto Vás trápí sny ve kterých Vás zrazuje a dokonce s Vašimi blízkými. Píšete o tom, že tyto sny provází veškeré Vaše vztahy. Domnívám se, že tyto sny jsou především o Vaší nejistotě a nedůvěře v sama sebe. Myslím si, že nejsou ani o nějakém případném psychickém problému. Spíše se v nich projevuje Vaše nejistota. Všichni kolem Vás jakoby byli lepší a Vy jste byla v jejich stínu. Rozhodně si nepředstavujte, že by Vám sny předpovídaly Vaši budoucnost – budoucí nevěru. Tak to opravdu nefunguje. Dle informací, které jste mi poskytla bych Vám doporučila psychoterapii, která pracuje nejenom se sebehodnotou klienta, ale i s jeho sny a to Analytickou. Při této terapii klient s terapeutem rozebírají minulost, přítomnost, ale také sny a pocity. Důležitou součástí této terapie je uvědomění si všech pocitů, které doprovázejí Vaše sny. Sny jsou brány jako cesta do našeho nevědomí, do našeho nitra. A právě skrze ně si můžeme uvědomit co se v nás děje a pak se sebou pracovat. Tato terapie by Vám měla pomoci především pochopit sama sebe, uvědomit si svoji jedinečnost a tak se zbavit závislosti na druhých. Držím Vám pěsti a přeji hodně štěstí do dalšího života.
Výbušnost a hanba
Dobrý den,jmenuji se Alena a je mi 43 let.Jsem 18 let vdaná,myslím si,že štastně,s manželem se stále milujeme,,ALE" .Máme 16 letou dceru a já 25 letého syna ,který je momentálně ve vězení,,,drogy,krádeže,atd.Již 7 měsíc jsme doma sami bez syna i když vlastně předtím bydlel rok sám.Ani neumím popsat a ani nemám slov a hledám výraz jakým bych vše pojmenovala,ale má dcera se za mě stydí.Je to tak silné,že mi již 2 rok neříká mami,je na mě zlá,arogantní,ponižuje mě,ztrapnuje mě,nesnáší mě,nenávidí mě,venku by si ke mě nestoupla z hanby,ve škole řekla,že nemá mámu a svému příteli ted,že jsem její nevlastní mamka.Zapoměla jsem podotknout,že jsem romka,nebo vlastně cikánka,nesnáším slovíčkaření-ROM?CIKÁN? Její pohrdání mnou je tak velké,že ted ani nechodí moc domů,,její přítel bydlí vedle v domě.Nesnáší mou přítomnost,mou komunikaci s ní,,nic.To už mám za sebou od ní sprosté nadávky,plivání,vyhazovala mě z domu,td.Ted co na to můj muž a dcery otec.Já sama se domnívám,že velký podíl na tom jak se naše dcera ke mě chová má právě manžel.on to silně popírá,teda svůj podíl na tom,ale já si stojím na svém.Dcera nebývala vždy taková,,začalo to nabývat intenzity kolem 13 roku-tedy puberty samozřejmě.Mívali jsme dobré vztahy,já jsem sice přísnější a vyžadovala jsem vždy ,,ty mě-já tobě.Chtěla jsem po dceři povinnosti,aby se naučila mít smysl pro povinnost,vědět,že nic není zadarmo,chtěla jsem i menší kapesné,ale nedařilo se.Manžel vše co já zakázala,tak on dovolil.co já jsem dceři za trest nedala,nebo zakázala,on jí to dal a polevila ještě se hádal semnou.Skoro vždy když dcera něco provedla,neudělala,neposlechla,nepřišla včas domů,vše manžel řešil větou,,Alenko to nemůžeš,byl tak chápavý,tak tolerantní,tak jí vše důvěřoval a tak jí respektoval,že takhle se snad chová muž k ženě,,to nemyslím nijak špatně.Zkrátka šel vlastně vždy proti mě a stál vždy při ní i když věděl,že mám pravdu,ale myslel si,že svojí převelikou láskou k ní a schopnodtí vše tolerovat získá její vděk.
Odpověď na dotaz
Milá Aleno, vážím si Vašeho dotazu, protože pro Vás muselo být velmi těžké psát realitu o vlastním dítěti. Zřejmě prožíváte velké pocity zklamání a lítosti. Každý rodič vychovává své děti jak nejlépe umí, dle svého nejlepšího vědomí a s tím nejlepším úmyslem. Samozřejmě, že ne vždy je to to pravé. Jistě i Váš manžel chtěl svojí láskou a tolerancí to nejlepší. Ovšem výchova je především o vedení a příkladu, o předání svých hodnot, ideálů apod. Do určitého věku dítěte je potřeba opravdu ho někam směrovat, ukázat mu možnosti a cesty. Pak je dobré nechat na něm, aby si zvolilo svůj vlastní směr. Ovšem od počátku dospívání nechat na nezralém človíčku rozhodování je nezodpovědné a pohodlné. Vaše dcera je ještě mladá na samostatný život. Je jí teprve 16let, chodí do školy, je na Vás finančně závislá, proto si myslím, že byste se měli snažit o nápravu vašich vztahů. Vůbec není důležité zda jste romka, nebo běloška, důležité je, že jste její matka. Víte, jsou určitá pravidla, která by měla být dodržována. Pohrdat druhým člověkem je naprosto nepřípustné a Vaše dcera by si to měla co nejdříve uvědomit. Aleno, momentální výchova Vaší dcery je možná, ale určitě bude obtížná. Je naprosto nezbytné, abyste se spojila s Vaším manželem. Jedině pokud budete soudržní máte šanci na změnu jejího myšlení a chování. Proto, pokud máte ve vztahu problémy pracujte nejprve na jejich odstranění, teprve potom na změně přístupu k dceři. Doporučila bych Vám vyhledat manželskou poradnu a i s manželem absolvovat rodinnou terapii. Domnívám se, že jste s manželem i s dcerou zapomněli společnou řeč, proto potřebujete tlumočníka – psychologa na znovu nalezení. Terapie by Vám měla pomoci i k nalezení cesty k Vašemu prvnímu dítěti. Moc Vám držím pěsti a přeji hodně štěstí.
Syn a škola
Dobrý den,moje kamarádka má velké problémy se synem(18). V září nastupuje již potřetí do
prvního ročníku, přitom vše začalo tak nadějně.Má docela těžkou dislexii, ale až do 9.roč.šlo
vše celkem hladce, rodiče mu pomáhali s učením, když věděl co se má učit, dokázal to na dvojky,trojky,(čeština bez známk.),dokonce udělal přijímačky na střední školu, ale pak to začalo. V pololetí pětky na konci roku vyhazov. Potom šel na kuchaře, ale vše se opakovalo.
Tam by ho nechali i projít, ale nenosil sešity, místo kružítka používal desetikorunu a podobně bavil třídu.. Přitom na základce byly jeho sešity perfektní, krásně psal, podtrhával a věděl ,že
učitelka ocení snahu. Na podzim mu bude už 19let, a vypadá to jako by byl teprve teď v pubertě.
nebo že by šlo u něho o tzv."vyhoření"?
Nekouří,nepije,aktivně sportuje, doma pomáhá okolo domu, jen nechce pochopit,že do života
potřebuje aspoň výuční list. Navíc(možná to s tím souvisí) hrozně se upnul na malého brášku,
(má ještě 2),ale o malého se stará jak o syna, když mu máma řekne ať ho nechá a jde si
po svým,stejně ho vezme a hraje si sním. Navíc s mámou začíná jednat a mluvit jak s
manželkou! Přitom otce mají, i když je třeba 2,3 dny v práci , ale pak je zase den dva doma.
Tak prosím o nějakou radu,jak ho donutit aby se vyučil , a proč je tak fixovaný na malého
brášku(3)? Ráda bych kamarádce aspoň nějak pomohla, moc se tím trápí.
Děkuji předem za odpověď E. Kub.
Odpověď na dotaz
Vážená paní, píšete o problému Vaší kamarádky, která neví jak řešit výchovu svého syna. Je mu 19let a již potřetí nastupuje do prvního ročníku. Chybí mu jakákoliv snaha a motivace do vzdělání. Z toho co o něm píšete by se mohlo jednat o pozdější pubertu. Bývá velmi časté, že z bezproblémového studenta se stane třídní šašek a absentér. Syn Vaší kamarádky měl na základní škole dobré známky díky své snaze – bylo to hlavně o práci. Nyní zkouší různé způsoby chování a samozřejmě tento styl patří mezi ty snadnější. Obzvláště pokud se stýká s vrstevníky, kteří jsou podobně zaměřeni a jeho výstupy oceňují obdivem. Bohužel si neuvědomuje, že toto není nejvhodnější začátek do života. Jeho rodiče by ho měli co nejvíce motivovat – možná i přes mladšího brášku, kdy by měl být pro něj příkladem. Také píšete o jeho výrazné fixaci na mladšího bratra. Mezi nimi je poměrně vysoký věkový rozdíl, proto pro něj je obtížné zaujmout klasickou roli staršího bratra. Od narození se o něj stará formou hlídání a opatrování – tedy spíše ochranitelská otcovská role, která je ještě dotvrzována otcovou nepřítomností, kdy je v práci. V tomto případě je hodně důležitý přístup rodičů, jak oba syny berou a jak se k nim chovají. Přesto si myslím, že starší bratr bude spíše stále brán jako ochránce než jako kamarád. Minimálně do puberty mladšího bratra. Vaše kamarádka by měla se svým starším synem mluvit jako s dospělým člověkem a otevřeně mu říkat co se jí na jeho chování nelíbí. I když bude její manžel v práci stále by k němu měla přistupovat pouze jako ke staršímu synovi. Pokud se jí bude zdát, že syn překračuje svoji pravomoc, měla by mu to říci, aby on si mohl své chování uvědomit a opravit. Doporučuji jestli ani v tomto roce její syn nezmění svůj přístup ke vzdělání, měla by nechat na něm jakou si zvolí další životní cestu. Přece jen je již dospělý a proto by měl mít zodpovědnost za své chování a budoucnost. Samozřejmě, pokud nebude studovat je potřeba, aby nastoupil do pracovního procesu, protože ať chceme nebo ne, život je stále převážně o povinnostech a čím dříve si to dospívající uvědomí, tím spíše dospějí. Mějte se hezky a přeji hodně trpělivosti.
Rodina
Dobrý den paní doktorko. Mám takový neobvyklý problém se svou tchyní. Problém je v tom, že se o svého syna vůbec nezajímá (můj přítel). Co jsem se s přítelem bavila, tak nikdy nebyla moc pro rodinu. Několikrát od nich odešla. Jeho otec jí vždy přivedl zpět, ale jen kvůli dětem. Teď jsou rozvedeni a ona žije s chlapem o 15 let madším. Nám se před čtyřmi měsíci narodilo miminko, o které taky nejeví zájem. Měla jsem s ní kvůli tomu po telefonu výstup. Vynadala jsem jí, že se o nás vůbec nezajímá. Ale ani tak se nic nevyřešilo. Přítel řekl, že mám pravdu já, ale před ní to nikdy nepřiznal. Svého vnuka viděla všeho všudy třikrát a vůbec jí to nevadí. Já vím, že mého přítele to moc mrzí a že tím trpí, ikdyž by mi to nikdy neřekl. Poraďte mi co mám dělat. Mám jí prostě nechat takto na okraji našeho života? Snažím se příteli pořád říkat, že já ho nikdy neopustím a že má mě a našeho syna. Že my ho milujeme. Moje rodiče se k němu taky chovají moc hezky. Mají ho rádi, chodíme tam většinou jednou týdně, někdy i víckrát na návštěvu. Někdy si říkám, že by bylo lepší kdyby se už nikdy neozvala a nechala nás žít. Jenže se ozve tak jednou za půl roku a to opět na přítele přijde taková ta nálada, že by s ní chtěl být. Má ji rád. Jenže ona mu tím vždycky ublíží a zničí všechno o co já se snažím za tu dobu, co na něj kašle. Ona každý den chodí do hospody, prostě má úplně jiné zájmy. Chová se jako puberťák. Už jen to že má tak mladého přítele. Asi si něco kompenzuje. prosím poraďte, jak bych se měla chovat a jak příteli co nejvíce pomoci, aby se ho to tolik nedotýkalo. Nic proti ní neříkám, beztak to nemá cenu. Je to ženská která se stará jen o sebe. Přála bych si aby to tak bylo pořád a aby si odpustila i ty záchvěvy mateřství a nepletla příteli pořád hlavu. Já chápu, že je to jeho máma. Ale nechci aby mu pořád ubližovala.
Odpověď na dotaz
Vážená paní, děkuji za Vaši důvěru. Víte, rodiče si nevybíráme. A mnohdy celý život bojujeme s jejich nezájmem, nebo naopak s dusícím obětím. Váš přítel je dospělý člověk, má svoji vlastní rodinu a proto si myslím, že je nejvyšší čas ,,odstřihnout“ se od své matky. Samozřejmě, že to musí udělat on a rozhodně se o to nesnažte Vy. To je jeho vývojový úkol. Je zvláštní, že právě v rodinách, kde rodiče nebyli těmi nejlepšími, je velmi silná fixace dětí na jejich osoby. Jakoby stále nevědomky čekali, že ten jejich rodič, bude takový jakého si vysnili. Jenže dětství je pryč a oni se již nikdy nevrátí do role dítěte. Je důležité si to uvědomit a přestat si dělat iluze. Váš přítel by měl vidět svoji matku takovou jaká je, já se domnívám, že on ji tak vidí, ale přesto jakoby nevědomky, nechce se vzdát své iluze – svého snu o mámě. Ptáte se mě, zda ji máte nechat na okraji svého života? Domnívám se, že ano. Ona sama si tuto cestu vybrala. Rozhodně láska se nedá vynutit a pokud nemá zájem o svého syna ani vnouče, je to její problém a doporučuji - neřešte ho. Snažte se na ni nevázat a v podstatě od ní nic neočekávat – pak Vás její nezájem nebude zraňovat. Berte ji takovou jaká je, stejně ji nezměníte, proto se ani nesnažte zbytečně plýtvat energií. Zaměřte se na lidi, kteří o to stojí dítě, partnera, rodiče. Se svým přítelem, pokud bude mít zájem o své mámě mluvit – mluvte. Ovšem rozhodně ji před ním nekritizujte, ani jinak nehodnoťte. Pro Vás je důležitý on a váš vztah, proto pracujte především na něm. Mějte se hezky a držím Vám pěsti.
cigarety
Dobrý den ! Je mi 14..A někdy si dám cigaretu..Někdy...Ale když si jí dám..Tak se mi většinou pak po ni začně hrozně točit hlava..ASi to neni dobré že ???... Ale je i špatné to , že kdebych nevěděla,kde je hledat, tak si ji nedám ani občas..=( Děkuji předem...
Odpověď na dotaz
Milá slečno, píšeš o svém ,,seznamování“ s cigaretou. Po kouření se Ti začne točit hlava, proto si myslíš, že to není dobré. Máš pravdu. Tvé tělo Ti takto dává najevo, že vůbec není pro něj vhodné ho takto likvidovat. Doporučuji Ti, abys ho poslouchala. V dnešní době je modernější být nekuřákem. Rozhodně se to cení daleko více než kouření. Je Ti 14let a stojíš na prahu dospělosti. Jistě spousta Tvých spolužáků kouří. Většinou lidé začnou s tímto zlozvykem kvůli své nejistotě. Pokud je člověk jistý a věří sám sobě nemá za potřebí schovávat se za cigarety. Všimni si, že kouří především ti, kteří neví co s rukama a se svým tělem. Tím, že drží cigaretu tak zaměstnají své ruce, když neví jak odpovědět – strčí jí do úst …….Tak to funguje nejenom u vás dospívajících, ale i u dospělých. Cigareta, stejně jako každá jiná závislost, je vždy projevem nejistoty a nízké sebedůvěry ve své schopnosti. Buď sama sebou a neschovávej se za kouření. Nestojí to za to a naprosto nic tím nevyřešíš ani nedocílíš. Naopak jen si zkomplikuješ svůj život. Statistika nemocí je neúprosná a hloupé řeči typu: ,,nekouřil a umřel také“ jsou jen známkou nejistoty a neznalosti. Rozhodně postoj člověka: ,,já nekouřím“ vypovídá především o jeho stabilitě a sebevědomí. Přeji Ti hodně štěstí.
matka a dcera
Milá paní Jitko, můj problém je ve vztahu se svou dcerou. Je jí 13 let a puberta s ní třese ostošest. Chápu její změnu, v únoru jsem se rozvedla a manžel se od nás odstěhoval již před víc jak rokem. Manželství bylo hodně hlučné a dcera měla ve mě vždy ochranu. Já si z důvodu nezajmu mého muže o mou osobu našla milence, který je nyní mím stálým partnerem. S dcerou si velice rozumí, také proto že je mladší ode mě o sedm let. Nám to ale ve vztahu vůbec nevadí... Můj exmanžel se od výchovy dcery distancoval, takže je v postoji Dysney táta ,u kterého se vše může a taky nic nemusí a já jsem nyní ta zlá matka která vše zakazuje a přikazuje. Ani by to nebylo nutné ale chovaní naší slečny se otočilo o 360 st. z vzorné holčičky, která si vždy s maminkou rozuměla a měla samé jedničky se stal živel, který kašle na veškeré kroužky, kouří za školou(dokonce je načapala učitelka) a o prospěchu ve škole ani raději mluvit nebudu. Domluvy, prosby, zákazy, příkazy nic bohužel nezabírá. Když po ní nic nevyžaduji a není škola je úplně v pohodě a chová se ke mě jako kamarádka, ale v momentě kdy např. zkrátím vycházky ven už je oheň na střeše atd... Je to jako na horské dráze a bojím se co bude dál. Nejvíc mám strach aby se nedala dohromady s nějakou partou pubertálních flákačů, kteří kolem ní samozřejmě slídí, protože je moc hezká. Poraďte prosím jak na ní, ať pochopí, že já jsem ta která tu bude vždy pro ni a ne kamarádi, kteří ji berou jako trofej.. děkuji .
Odpověď na dotaz
Milá maminko, děkuji za důvěru. Před nedávnem jste se rozvedla – totálně změnila život a do toho Vaše dcera začala prožívat pubertu. Uvědomuji si, že to pro Vás vůbec není jednoduchá situace. Máte nového přítele, nový vztah, který je samozřejmě hodně o práci – teprve se poznáváte. Je toho spousta. Zřejmě nějak podobně to prožívá i Vaše dcera. Zpočátku bouřlivé manželství rodičů a z toho pocit nejistoty jak to dopadne. Poznávání a sbližování s Vaším novým partnerem. A do toho pubertální (tělesné a psychické změny). Vaše dcera, stejně jako většina jejích vrstevníků je nejistá a teprve zkouší co může a co ne. Učí se podle zpětné vazby z okolí – především blízkých lidí, chovat. Svoji nejistotu a zranitelnost schovává do projevů suverenity a mnohdy až vulgarity. My lidé to tak běžně děláme. Být nejistý je velmi zraňující a proto tento pocit dovedně maskujeme. Vaše dcera je stále tou holčičkou co dříve, jen to musí schovávat, protože je přece již téměř ,,dospělá“. Doporučuji Vám nepřistupujte na taktiku jejího otce. Vaše dcera potřebuje jistotu, řád a pravidla. Hodně s ní mluvte a vysvětlujte. Říkejte ji o Vašem vztahu k ní – jak Vám na ní záleží a co pro Vás znamená. Takhle se to zdá snadné, ale když máte pubertálnímu dítěti, které se tváří, že Vás vůbec nevnímá, že jste pro něj naprosto neviditelná opakovat, jak Vám na ní záleží je opravdu velmi vysilující. Zapojte ji do domácnosti, stejně jako nového partnera, nejenom formou povinností a příkazů, ale také práv. Tím jí dáte důvěru a budete vytvářet pocit zodpovědnosti. To nejdůležitější, co byste měla udělat je poslouchat její názory a respektovat její osobnost. Nevnucujte jí své pohledy ohledně jejích kamarádů, to ji zaručeně vždy postaví do opozice vůči Vám. Spíše se o ně zajímejte. Čím více budete mít informací o společnosti ve které se pohybuje, tím větší budete mít možnost předejít problémům. Snažte se s ní trávit nenásilnou formou čas, třeba společně zvolené aktivity (sport, vycházky …). To by vás mělo velmi sblížit a upevnit celý vztah. Přeji Vám hodně energie a mějte se hezky.
dcerka...
Dobrý den. Řeším rozvod a moje děti to nesou docela těžce. Syn 10 let je na mě docela závislý, tak u něj to není až takový problém kvůli odstěhování se mnou, ale dcerce je teprve 7 a babička která bydlí s námi ji řekla, že tam bez ní s tatínkem umře. Od té doby se dcerka v noci počurává a je hrozně lítostivá. Nechci na ni nějak tlačit, pořád ji říkám, že ji máme všichni stejně rádi, ale vidím, že to nepomáhá, protože si ji tatínek začal uplácet dárečkami na které já nemám. Mžete mi prosím poradit? Děkuji moc
Odpověď na dotaz
Milá maminko, děkuji za důvěru. Chápu Vaše rozčarování z chování dospělých. To se nedělá. Děti by se rozhodně neměly zatahovat do vašich problémů. Od babičky vůči Vaší dcerce to bylo velmi netaktní, skoro bych to nazvala psychickým vydíráním. Nedivím se, že to v ní vyvolalo takovou reakci. Rozhodně bych Vám doporučovala momentálně se soustředit v maximální míře na děti - na obě. Jsou totiž ve věku, kdy potřebují především jistotu a bezpečí domova. To ztrácí, proto se cítí zranitelnější a nejistí. Buďte pro ně oporou a pomozte jim vyrovnat se s touto ztrátou. Snažte se s nimi být co nejvíce, veškerý volný čas, hodně si s nimi povídejte o všem co je zajímá. Buďte k nim otevřená, aby neměli pocit, že před nimi něco skrýváte (hlavně na otázky týkající se rozchodu). Zkuste se domluvit i s manželem a jeho matkou na nějakých pravidlech, aby v nich zbytečně nevyvolávali pocity viny, nebo nějaké jiné negace. Samozřejmě, že teprve čas vše zahojí, ale nyní je potřeba minimalizovat bolestivé účinky vašeho rozchodu. Pokud budete mít problémy s vyrovnáním se s novou situací, doporučuji Vám pomoc psychologa. Především na Vás bude záležet jak Vaše děti i Vy vše zvládnete. To je samozřejmě velká zodpovědnost, proto musíte být hlavně Vy vyrovnaná a silná. Držím Vám pěsti a hodně štěstí.
Chování dcery
dobrý den
mám problem s dcerou (18rokov). Ona je dost nespolečenská.
Ve škole pomali ani nemluví a když něco řekne tak ji není slyšet, stale je od spoluziacok dost odtiahnuta.Von nechce chodit protože nemá s kým. Už opravdu nevím co mam dělat.
Vždy když se jí na to zeptám tak raději zmizí nebo neodpoveda.
prosím o radu
Odpověď na dotaz
Milá maminko, děkuji za důvěru. Trápí Vás nespolečenskost Vaší dcery. Víte, je velmi těžké na Váš dotaz reagovat, protože mi chybí názor Vaší dcery. My lidé jsme různí a mnohdy pro extroverta je naprosto nepředstavitelné být sám, kdežto introvertně zaměřený jedinec si samotu užívá a vůbec ho neobtěžuje. Podobně to může být ve Vaší rodině. Pro Vás, společenskou a temperamentní ženu, může být těžko akceptovatelné stát stranou. Vaše dcera, pokud je introvert má svůj svět, kde je jí dobře a nepotřebuje kolem sebe mnoho lidí. Tito lidé mají sice velmi málo přátel, ale většinou kvalitnějších. Mají svůj svět, kde je jim dobře. Doporučila bych Vám nejprve si zkuste se svojí dcerou promluvit. Nevnucujte jí svůj názor na společenskou angažovanost. Spíše ji nechte mluvit o tom jak se cítí, jak je spokojená, zda ji ostatní berou, nebo má pocit osamění. Mluvte o kamarádkách a jak je vnímá. Pokud Vaše dcera je spokojená a nemá potřebu velkého množství lidí kolem sebe, respektujte ji. Ovšem jestli se cítí osamělá pomozte jí. Zkuste jí nabídnout sebe jako přítelkyni – na společně strávené chvilky (třeba procházku, návštěvu kultury, sport, kina …). Je jí 18let, proto si myslím, že přítomnost matky by již mohla uvítat bez negativních pocitů. Pomozte jí najít koníček, který by ji bavil a kde by se sdružovali její vrstevníci. Právě seskupení stejně zaměřených lidí bývá základem pro budoucí přátelské vztahy. Držím pěsti a přeji hodně štěstí.
Pocení
Dobrý den, chtěla bych Vás poprosit o radu ohledně nadměrného pocení. Je mi 15 let. Nedávno jsem se dala vyšetřit na štítnou žlázu, ale to mám v pořádku. Myslím si, že můj problém je psychický. Potím se mi dlaně, chodidla a taky v podpaží a na obličeji, ale nejvíc se mi potí právě dlaně. Třeba při oslavách a různých akcích, kde si s několika lidmi podávám ruku jsem hodně nervózní a potí se mi ruce. Stačí, když si na to vzpomenu a už je mám úplně mokré. Taky mi to vadí i ve škole, když mně někdo pozoruje při psaní, když s někým telefonuju, když se na mně někdo dívá. Když jdu třeba platit v obchodě, tak jsem z toho celá zpocená na tváři a v podpaží. Nebojím se toho placení, ale toho, že se budu potit a ztrapním se tak. Ale když jsem sama doma v klidu, tak se potím jen velmi málo. Určitě se to nedá srovnat s tím, co prožívám třeba ve škole. Hodně mě to obtěžuje, snažím se kupovat si oblečení z materiálů, na kterých nejsou vidět mokré propocené fleky, vyzkoušela jsem snad všechno - dubovou kůru, různé krémy a vodičky, osvěžující ubrousky, ale vůbec to nepomáhá. Kdy to začalo, nevím přesně, ale trápí mě to už tak 4 roky. Když jsem byla malá, tak jsem zřejmě tenhle problém neměla. Vím, že mi to jednou řekla kámoška (ještě před 4 lety), že mám mokré ruce a tehdy jsem se hodně zastyděla. Pravděpodobně od tý doby to všechno začalo. Začala jsem si víc všímat sama sebe. Prosím, poraďte mi, co mám dělat, abych se tohoto problému zbavila?
Předem díky, Mirka.
Odpověď na dotaz
Milá Mirko, děkuji za důvěru. Píšeš o svých problémech s pocením a vlastně o svojí nejistotě. Domnívám se, že jsi citlivější dívka, která si příliš nevěří. Podobnými problémy jako Ty se trápí spousta lidí – nejenom dětí, ale i dospělých. Naše sebejistota se utváří naším okolím, tady tím jakou od něho dostáváme zpětnou vazbu. Pokud jsi byla málo chválena, nebo Ti často bývaly dávány za příklad jiné děti nenaučila ses sama sobě věřit. Co s tím? Především se snaž co nejvíce sama sebe chválit. Pokud Tě neocení druzí, pochval se sama. Jestli máte ve škole psychologa, zkus si s ním domluvit psychoterapii. Potřebuješ se naučit být sama sebou. Jakmile si začneš věřit, přestane Tě zraňovat hodnocení druhých lidí. Pak Ti přestane vadit, jak se na Tebe Ti druzí dívají - zda máš mokré dlaně, nebo ne. Momentálně je to pro Tebe to nejdůležitější, protože máš obavy z toho co si ostatní pomyslí. Ovšem čím více se budeš na svůj problém zaměřovat, tím bude výraznější. Pokud Ti bude jedno, zda jsou Tvé dlaně mokré, jestli se potíš nebo ne, věř, že vše bude v pořádku a Tvé tělo Tě nebude zlobit. Naše psychika je velmi složitá a takhle podobně začíná většina různých fobií. Mirko, doporučila bych Ti konzultovat svůj problém s psychologem – ideální s psychoterapeutem (školní psycholog, pedagogicko psychologická poradna..). Bylo by velmi dobré, kdybys začala se svojí nejistotou pracovat. Čím dříve si totiž uvědomíš svoji hodnotu, tím dříve si budeš věřit a přestaneš být ovládána míněním druhých. Měj se hezky a hodně štěstí.
deprese
dobrý den,chtěla bych vás poprosit o radu,jak bych mohla pomoci příteli,je to inteligentní,hodný,chápající člověk,moc mi pomohl,když jsme se potkali,byla jsem sama s dcerkou,zadlužená a plácala jsem se v tom,byl pro mě opora.úžasně se stará o malou,líp než většina vlastních otců,opravuje starší dům,aby jsme měli kde bydlet...
nejsem odborník,ale myslím že trpí depresí,myslím takovou tou opravdovou,při které člověk nemůže vstát ani nijak fungovat.pokud vím trpěl tím už dřív,vím že byl v kroměříži dobrovolně se léčit,další problém je,že když už nemůže vydržet,opije se a pak už nedokáže přestat,nestává se to často,jen několikrát do roka,říká se tomu prý kvartální alkoholik.chtěla bych vědět,jak mu můžu pomáhat,když je mu zle,snažím se aby jedl,pil spal,ale je to hrozně těžké,protože momentálně vůbec nechce sebrat sílu na to aby přestal.je to opravdu skvělý člověk a já bych mu ráda nějak oplatila pomoc,to že byl vždycky se mnou,když mi bylo špatně...chtělo by to asi nějakého dobrého psychiatra,ale nemůžu nikoho najít.ti dobří neberou další pacienty a ti ostatní,nechci kritizovat,ale ten co u něj byl přítel,mu řekl,že když mu nevyhovují antidepresiva,ať si teda dá dvě deci když mu to pomůže.
myslím že je hodně citlivý,dokázal toho už tolik(je mu 33let)a přesto se pořád podceňuje,zlobí se na sebe,že ten dům opravuje moc pomalu,nemáme moc peněz,tak všechno dělá sám,ráno v pět jede do práce,odpoledne ve tři začne dělat na domečku a domů se vrátí v deset večer,nedokážu ho přesvědčit že se takhle uštve..
poraďte mi prosím,jestli je něco,co bych pro něho mohla udělat,už se o něj začínám opravdu bát...moc děkuji
Odpověď na dotaz
Vážená slečno, děkuji za důvěru. Píšete o svém příteli a jeho problémech. Popisujete depresi, která mu velmi komplikuje život i jeho alkoholové úniky. Z toho co uvádíte, mám pocit, že Váš přítel si toho na sebe navalil příliš mnoho. Zmiňujete se o jeho nízkém sebevědomí, proto se domnívám, že je pro něj velmi těžké připustit si, že by něco nezvládal, nebo, že by si měl dát obyčejnou pauzu. Tito lidé jsou velmi citliví na jakékoliv hodnocení okolí. Vše vztahují na svoji osobu – na své selhání. Podobně se mi zdá, že reaguje i Váš přítel. Má pocit, že musí naprosto vše a dokonale zvládnout. Chodit do práce, stavět, být super táta, přítel …Na jednoho člověka je toho příliš. Když už neví jak dál, uteče do alkoholu. Je velmi dobře, že Váš přítel má člověka na kterého se může spolehnout - Vás. Ovšem to nestačí. Dokud si neuvědomí svoji hodnotu, nezačne si věřit a sám sebe mít rád, tak bude potřebovat hodnocení okolí. Doporučovala bych mu psychologa – psychoterapeuta, výborný by byl PCA, který by mu pomohl právě při získání sebehodnoty. Rozhodně se neztotožňuji s radou: ,, místo antidepresiv dvě deci“. To není řešení. Nedokáži posoudit zda pro Vašeho přítele jsou nutná antidepresiva, to může pouze lékař, ale rozhodně by mu měla pomoci psychoterapie. Mnohdy se lidé domnívají, že psychoterapie je o vymluvení, ovšem kdo ji prošel ví, že to je velmi těžká práce, která zasahuje nitro člověka. To co se běžně neříká, s tím pracuje právě terapie. Obávám se, že ať budete sebevnímavější, empatičtější a laskavější, nemůžete mu pomoci tolik, jak psychoterapie. Přesto se snažte se svým přítelem co nejvíce mluvit, říkejte mu o tom jak ho vnímáte a jak Vám na něm záleží. Určitě by vám oběma prospělo pracovní aktivitu prokládat dny klidu a společně strávenými chvílemi. Život velmi rychle utíká a mnohdy přehlédneme co je v daný okamžik to důležité. Držím Vám pěsti a přeji hodně štěstí.
Sebevědomí
Dobrý den, ráda bych pomohla mé sestřence, je jí 16let a nastupuje na novou školu, propadla a hlavně neměla dobré vztahy se spolužáky. Co jsem vypozorovala, tak nemá žádné sebevědomí, ani pud sebezáchovy, když si ji někdo dobírá, nijak se nebrání, jen mlčí. Nemá žádné kamarády, nosí vytahaná trička, což byl velký důvod k posměchu ostatních dívek na škole, v tomto věku už se holky dost líčí a musejí být co nejkrásnější, což sestřenku míjí, navíc nemá žádné záliby, nic ji nezajímá, nemá žádné plány ani cíle. Většina lidí v jejím v jeku alespoň o něčem sní, ale ona ani to ne. V září nastoupí na novou školu, ráda by aby ji spolužáci bryli, ale mám pocit, že se bojí změny, chtěla bych jí nějak zvednout sebevědomí, aby trochu zapadla. Poradíte? Předem děkuji za odpověď.
Lucie Ch.
Odpověď na dotaz
Milá Lucko, děkuji za dotaz. Vážím si Tvého zájmu pomoci druhému. Píšeš o své 16leté sestřence, o její nejistotě, možná až apatii. Sebejistota se vytváří postupně a velký vliv na ní má právě rodina a blízké okolí. Pokud Tvoje sestřenka nebyla jako dítě chválena, neodstávala dostatečnou zpětnou vazbu o své hodnotě, těžko si nyní může věřit. Uvědomit si svoji cenu, získat sebehodnotu je velmi obtížný úkol. Tvoje sestřenka momentálně potřebuje vedle sebe někoho, komu by důvěřovala, kdy by jí pomohl najít svoji cestu, možná ji zpočátku i vedl. Pro mladé lidi je velmi důležitý vzhled. Protože Tvoje sestřenka nyní mění školu, bude jistě zpočátku posuzována právě podle tohoto kritéria. Co kdybys ji nenásilnou formou vedla ke změně vzhledu? Vytahaná trička opravdu nejsou to pravé. Třeba společné nakupování by prozatím mohlo být tou cestou. Lucko, nevím kolik Ti je let, ale pokud jste si věkově blízké mohla bys ji vzít mezi své přátele, kde by se pomalu okoukávala a získávala sociální dovednosti. Ideální by bylo zapojení do nějaké zájmové aktivity, která sdružuje stejně staré vrstevníky – sportovní cvičení, umělecké zájmy. Tvoje sestřenka by se měla zaměřit nejenom na školu, ale i na hledání svých koníčků. Nevím jaké má zájmy, zda vůbec nějaké. Pokud ne, opět by potřebovala někoho, kdo by jí pomáhal rozšířit její obzory. Lucko, asi jsem toho hodně přehrála na Tebe. Pokud jí chceš pomoci tak začni tímto způsobem, pokud nemůžeš doporuč jí pedagogicko psychologickou poradnu, kdy by ji mohli pomoci nasměrovat se jak dál. Samozřejmě nejdůležitější je, aby zájem o pomoc měla také Tvoje sestřenka, protože pokud ona nebude mít chuť do změny je každá snaha naprosto zbytečná. Držím Ti pěsti a měj se hezky.
Pláč a smích
Dobrý den, chtěla jsem se zeptat na syna , jsou mu tři roky a doposud byl velice hodný a tak nebyl žádný důvod k pokárání nebo trestu, ale poslední dobou začíná zlobit a neposlouchat, což by mě ani tak nepřekvapilo , ale způsob jakým reaguje na mé napomenutí nebo trest mě zaráží, při jakým koliv napomenutí se rozesměje , nejprve jsem si myslela že mě tím jen provokuje ale později jsem zjistila že to neovládá. Např. při prostém úklidu hraček , když mi odsekl že to nebude uklízet jsem ho napomenula že si nebude hrád s ničím jiným dokuť to neuklidí a on se rozesmál, a tak jsem ho znovu napomenula že to není legrace a že tedy nebude ani večerníček když neposlouchá rozesmál se ještě víc, ale do toho začal vzlikat a dávat si ručičku před pusu a na mé napmenutí ať se přestane smát jinak všechny hračky odnesu pryč volal že to nejde a plakal do toho. Prosím o radu jak se v takovém případě zachovat a zda je to v pořádku.
Děkuji
Odpověď na dotaz
Milá maminko, děkuji za důvěru. Vašemu synovi jsou 3roky, je to období prvního jáství, kdy si človíček začíná uvědomovat svoji osobnost. Do tohoto věku se vnímal jako součást matky, nebo jiné blízké osoby. Nyní pochopil, že je samostatná bytost a tak se zkouší prosazovat. Samozřejmě, že nemá žádné zkušenosti, proto chování těchto dětí nám, jako dospělým, často připadá legrační. Ovšem pro ně je důležité, protože tím jak reagují a naší zpětnou vazbou se učí chovat a hlavně uvědomovat si co mohou a co nelze. Píšete o změně chování Vašeho dosud bezproblémového chlapce. Mohu Vás ujistit, že je naprosto normální. Také jeho reakce – smích, přecházející v pláč je běžná. Víte pláč a smích jsou části jedné emoce. Proto se často smích přejde do pláče a naopak. Vašemu malému jsou teprve 3roky a proto i koordinace jeho projevů je ještě nejistá a neovladatelná. Doporučuji nevšímejte si jeho reakcí a rozhodně si nemyslete, že to dělá schválně, aby provokoval. Pokud Vy se na jeho projevy zaměříte, bude to vyvolávat tenzi v něm i ve Vás a zbytečně se budete stresovat. Nechte ho vysmát a teprve pak mu vysvětlete nevhodnost jeho reakce. Postupně jak Váš malý bude dospívat a jeho nervová soustava dozrávat tak i jeho reakce se budou měnit. Zatím je vše v pořádku. Mějte se hezky.
jak pomoci či poradit?
Dobrý den,potřebovala bych poradit jak dál se postavit k situaci.Jedná se o dceru 19let od malička má zdravotní problémy,které se věkem sice zlepšovali ale co mě trápí momentálně více je,její začllenění mezi vrstevníkama.Již v dětském věku tam nějaký problém byl v tom že ji kolektiv bral více méně jako jinou/problém vyznívá i z problémů jejího vzrůstu a vývoje/.Ale ukončila základní vzdělání vyučila se ,ted dokonce bude dělat ještě další ve svém oboru.Mám takový pocit,že si nemůže najít přátele aby ji brali jako sobě rovnou či s ní šli jen obyčejně do kina.Sama jsem se setkala i s tím ,že jí okolí bere jak bych to nejlépe vyjádřila.. no jinou.Do jednoho dotazu zřejmě neobjasním detajlně vše ale ráda bych od vás radu aby nebyla do budoucna závislá třeba tak na matce ,starším člověku,nezůstala tak sama apod.Nevím si rady ve hledání nějaké poradny aniž by měla vyvěšen ceník služeb.Je šance touhle cestou zkontaktovat dobrého lékaře či poradnu? DĚKUJI ZA RADU
Odpověď na dotaz
Vážená maminko, děkuji za Vaši důvěru. Píšete o své obavě z budoucnosti Vaší dcery. Vaše dcera má zdravotní problémy, které se sice během věku vyřešily, ale je odlišná. Vám se zdá, že ji její okolí nebere a máte strach, zda někdy do budoucna nezůstane sama. Chtěla bych Vás uklidnit tím, že otázka vzhledu je především nejdůležitější do věku zhruba 25let. Pro mladé lidi (samozřejmě, že ne všechny) je v tomto období vzhled na předním místě. Je to dáno jejich nezralostí a nedostatkem životních zkušeností. Jak člověk dospívá a potkává se s jinými lidmi uspořádává si i své priority a hodnoty. Postupně přestane lidi posuzovat dle vzhledu a začne vidět jejich vnitřní krásu, která mimochodem je mnohem kvalitnější a trvalá. Vaší dceři je 19let, setkává se zralými i méně zralými vrstevníky. Domnívám se, že je pro ni je nejdůležitější být sama sebou. Věřit si, že i když je trochu jiná, tak rozhodně není horší než ti ostatní. Uvědomit si svoji hodnotu, přijmout se a mít se ráda taková jaká je. Na této cestě by jí mohla pomoci psychoterapie. Bohužel tato služba není hrazena a ceny jsou různé, dle lokality. Ovšem každý psychoterapeut, který toto poslání dělá (záměrně píši poslání, protože toto se nedá dělat jako práce) musel absolvovat a samozřejmě si i zaplatit obrovské množství své vlastní terapie, aby pevně stál na svých nohou a tak mohl pomáhat druhým. Velmi důležitým kritériem každé psychoterapie bývá právě vztah. Proto nehledejte dobrého terapeuta, ale spíše takového, který Vám, vlastně dceři bude vyhovovat především lidsky – jako člověk. Ideální psychoterapie pro Vaši dceru by byla PCA, která pracuje především se sebehodnotou, ale pokud jí bude vyhovovat terapeut jiného směru nevadí – výsledkem každé dobré terapie je svoboda klienta – jeho osamostatnění. Držím Vám oběma pěsti a přeji Vaší dceři hodně moc štěstí.
co se mnou je??
Paní doktorko,před 5 lety jsem brala slabá antidepresiva na úzkost,která ústila v neurózu žaludku a střev.Po té,co jsem nastoupila po mateřské do práce se to upravilo a léky jsem nebrala.Pravda je,že pocity nervozity pociťuji každý podzim,ale stačil mi na to vždy jen Lexaurin.
Poslední 2 roky jsem měla a mám zdravotní obtíže-vypadlo mi asi 50%vlasů a nikdo neví z čeho,mám gynekolog.potíže a denodenní bolesti zad po pádu na schody.Od té doby jsem neustále nervózní,podrážděná,cítím zlost a mám návaly hněvu.Žádné léky neberu,ale lidé už říkají,že jsem neurotik.Já to přičítám těm zdravotním problémům,nespokojenosti v manželství...v práci jsem naopak kominikativní a ráda.Ale nevím,jak z tohoto kolotoče ven.Nevím co je pocit štěstí a radosti.Nejsem depresivní,nemám potíže s jídlem,průjmem atd.ale taky si neumím pomoci.Člověk si těžko sám přiznává,že musí brát léky na nervy.Mám doma ještě zásobu Trittica od paní doktorky,ale jsem po něm ospalá.
Říkala jsem si,jestli nezajít do nějaké psychologické poradny,ale nevím kam.Jsem z Kroměříže. Děkuji za nějakou odpověď.
Odpověď na dotaz
Vážená paní, děkuji za důvěru. Píšete o svých pocitech – o nejistotě, obavách, ale také studu. Příroda Vás vybavila citlivější psychikou a k tomu patří i nervozita a nejistota. Dříve jste se léčila s úzkostí, která se postupně upravila. Domnívám se, že léky ji potlačily a proto se vše zdálo v pořádku. Nyní, poslední dva roky, začínáte mít zdravotní problémy. Jakoby se Vaše tělo bránilo. Upozorňuje Vás právě těmito psychosomatickými problémy (vše co líčíte do této kategorie patří), že něco není v pořádku. Určitě bych Vám doporučila psychoterapii. Píšete o své nejistotě, proto by byla vhodná PCA, která pomáhá lidem uvědomit si svoji hodnotu a najít sama sebe. Máte problémy v manželství, jste nespokojená a myslím, že i nešťastná. Nejenom k sebe nalezení, ale i k hledání řešení Vašich problémů by Vám měla pomoci právě psychoterapie. Vzhledem k tomu, že již dříve jste zažívala pocity úzkosti měla byste vyhledat pomoc odborníka. Nenechte, aby Vás opět začala ovládat Vaše psychika, protože úzkostné stavy se rády vracejí. Čekají na oslabení člověka, aby mohly znovu zaútočit. Píšete, že jste z Kroměříže. Právě v Kroměříži je psychiatrická léčebna s oddělením zaměřeným právě na citlivější klienty – neurotiky. Odborníci jim pomáhají získat znovu sebedůvěru a naučit se vážit svého života. Doporučila bych Vám zkusit to přímo tam. Držím Vám pěsti.
dcera a jeji psychicke problemy
Dobry den.
mam problem s dcerou,ktera ma osm let.normalne prospiva ve skole,je sikovna,akorat ji trapi to,ze nemuze usnout, vecer se ji honi hlavou ruzne jak ona rika "skarede myslenky"..take mela problem se zadrhavanim v reci,navstevujeme pravidelne logopeda,ted je to dobre.. chtela bych ji vzit ke kineziolovi (metodu ona beain).chtela bych znat vas nazor na tuto metodu, jeslti ano nebo jestli se mam obratit radeji na klasickou medicinu a nechat ji vysetrit psychologem. děkuji Renata
Odpověď na dotaz
Milá Renato, děkuji za Vaši důvěru. Píšete o své 8leté dcerce, která má problémy se spánkem. Nemůže usnout, protože se jí honí hlavou ,,škaredé myšlenky“. Také píšete o jejím dřívějším problému se zadrháváním. Renato, sice nemám žádné jiné informace, ale domnívám se, že Vaše dcera má v sobě schované nějaké nepříjemné zážitky z dřívějška – úzkosti, obavy, osamělost ( tím samozřejmě vůbec nemyslím, že by její dětství bylo špatné). Malé dítě mnohdy zažije nepříjemný zážitek, který z hlediska nás dospělých je naprosto normální (např. dítě zavřené v postýlce může prožívat spoustu negativních pocitů, které si v sobě nevědomky uloží a ty, mnohdy až po letech, se mohou začít ozývat různými způsoby – třeba skrze nepříjemné sny…. Renato ptáte se na můj názor ohledně návštěvy kineziologa. Já osobně si myslím, že vhodnější by byla klasická psychoterapie. Kineziolog se zaměřuje dle klientova svalového napětí na odblokování údajného problému. Psychoterapie pracuje s člověkem celistvě, jak s jeho minulostí, tak i s přítomností. ,,Nevytahuje“ pouze jednotlivé události. Renata, doporučila bych Vám navštívit psychoterapeuta, který pracuje s hypnózou. Tato metoda je velmi účinná právě při psychických problémech. Pomocí hypnózy by se Vaše dcera mohla postupně zbavit svých nepříjemných pocitů před spaním, uvolnit a zklidnit. Samozřejmě, jak se rozhodnete záleží pouze na Vás. Přeji Vám i dceři hodně štěstí.
kamarádka
dobrý den,mám 13ti letou dceru.chtěla bych ji pomoci radou,jak najít a udržet si dobrou kamarádku.dcera je ráda ve společnosti vrstevníků,ale oni ji moc nevyhledávají.většinou jen když nemají nikoho jiného.velmi často se jí stane,že se s někým smluví,ale kamarádka pak najednou nemůže,protože jde ven s někým jiným.když se pak ale ozvou,dcera běží hned.občas jí říkám,ať taky někdy řekne,že nejde,ale ona se bojí,že už by ji nevzaly.dcera je velmi aktivní,zapojuje se do mnoha kroužků,sportuje.trápí mě ale,když sedí doma sama,přitom vím,jak ráda by šla ven.když se snaží s někým domluvit,málokdy to vyjde,buď jí nezvedají tlf,nebo se na něco vymluví.velmi děkuji za radu a přeji hezký den.
Odpověď na dotaz
Milá maminko, děkuji za dotaz. Ptáte se, jak máte poradit své dceři, aby si našla a udržela dobrou kamarádku. Vaší dcerce je 13let, začíná dospívat a objevovat nové lidi. Dělá si přátele, ale získává i negativní zkušenosti. V tomto období většina děvčat má pocit, že je ostatní neberou, že jsou sami a nikdo si jich nevšímá. Vy píšete o svém postřehu, ovšem zajímal by mě názor Vaší dcery. Možná, že si myslí něco jiného. Vaše dcera navštěvuje spoustu kroužků, sportuje je aktivní a činorodá. Ve všech těchto činnostech se jistě potkává s mnoha stejně zaměřenými vrstevníky. Zkuste si s ní povídat o tom jak se cítí, jak si připadá a jak vnímá ostatní. Poslouchejte a dávejte jí prostor, aby mohla mluvit o svých pocitech. Tím, že bude mluvit, bude o tom přemýšlet. A přitom ji může napadnout spousta jiných variant chování. Maminko, pokud budete mít stále pocit, že Vaše dcera se trápí nedostatkem přátel, měla byste se informovat ve škole u třídní učitelky, nebo školního psychologa, jak oni ji vidí. Jejich pohled totiž bude jistě mnohem více objektivní než Váš, která jste ovlivněna citem. Zjistěte, jak se Vaše dcera projevuje a zapojuje do školních aktivit, ale hlavně jakou dostává zpětnou vazbu od spolužáků. Pokud i vyučující budou sdílet Váš názor, můžete se s nimi domluvit jak jí pomoci. Má poslední rada by se týkala problému, když Vaše dcera zůstane doma a trápí se. Zkuste ji pomoci vymyslet náhradní program, ve kterém zastoupíte její kamarádky. Třeba jízda na kole, kolečkových bruslích, návštěva kina, divadla, nebo jiné aktivity. Takto společně strávený čas bude velmi cennou zkušeností nejenom pro Vás, ale i Vaši dceru. Držím Vám pěsti a mějte se hezky.
Dcera nerespektuje rodiče
Dobrý den. Mojí dceři je 12 let, již od první třídy máme diagnostikováno LMD. Když pominu problémy ve škole, se kterými jsme navštěvovali psychologa, vyvstal nám nový problém, se kterým si opravdu nevím rady. Dcera dobře ví, že i pouhé chození ven mám tzv. "za odměnu", čili záleží na jejím chování, na pořádku v pokoji apod., celkem to klapalo, je naučané nejprve uklidil, nebo pomoci v domácnosti, aby mohla jít ven. Poslední doubou se však toulá. Nedokáže přijít včas, její zpoždějí je vždy min. 2 hod. Má hodinky, přesto nepřijde včas. Někdy jde jen s odpadky a vrátí se za tři hodiny. Včera měla stanoven příchod v osm hodin večer, o půl jedenácté (v noci) jsem ji šla hledat, samozřejmě jsem ji nenašla, až mi před jedenáctou přišla SMS, že je u kamarádky a jestli tam může spát. Okamžitě jsem ji hnala domů, kde se ještě naivně a nechápavě zeptala: "A proč jsem tam nemohla spát?". Od otce dostala "zaracha" na celý víkend. Dnes ráno jsem ji poslala do samoobsluhy pro balenou vodu a ona se opět nevrátila, nyní jsou téměř dvě hodiny odpoledne a ona od osmi ráno "kupuje vodu". Nevím už jak ji potrestat, mám ještě tříletou dceru, se kterou samozřejmě musím jít ven, starší tedy neuhlídám. Nemohu být všude s ní, navíc se stává, že nyní o prázdninách ráno vstanu a starší dcera je už pryč a přijde třeba ve čtyři odpoledne. Připadám si jako hlídací pes, přesto mi pokaždé nějakým způsobě zmizí. Jsem z ní nešťastná, vůbec nevím jak tuto situaci řešit.
Moc děkuji za jakýkoliv názor a radu. Petra
Odpověď na dotaz
Milá Petro děkuji za důvěru. Vaší dceři je 12let. Začíná dospívat a stejně jako u ostatních dětí i s ní ,,hýbe“ puberta. Děti s LMD jsou velmi snadno ovlivnitelné svým okolím. Často se nechávají zlákat do různých aktivit. Rodiče bývají nejvíce překvapeni především se změnami jejich chování. Děti se začínají prosazovat a jejích projevy bývají mnohdy až neomalené. Ani Vaše dcera není výjimkou. I ona si začíná uvědomovat sama sebe a zkouší své hranice. Vzhledem k její diagnóze si plně neuvědomuje dosah svého chování. Pro ni nějaká hodina není zas až takový problém. Doporučuji Vám co nejvíce s ní komunikovat, snažte se jí vysvětlovat proč se musí dodržovat různá pravidla. Buďte důsledná ve své výchově a snažte se poznávat její přátelé. Pokud Vaše dcerka má přítelkyni, zkuste si promluvit i s ní. Požádat jí, zda by nesledovala čas s Vaší dcerou a popřípadě ji neupozornila. Domnívám se, že v případě Vaší dcery není problém v nerespektování rodičů, jako spíše v neuvědomění si důležitosti hodnoty času. Toto období bude náročné nejenom pro Vás, ale i pro ni. Ona hledá svoji cestu a Vy musíte z povzdálí přihlížet a dbát na to, aby si ji příliš nezkomplikovala. Doporučila bych Vám navštívit pedagogicko psychologickou poradnu, se zaměřením na psychoterapii dětí a rodičů. Pod vedením psychoterapeuta by Vaše dcera spíše pochopila důležitosti a povinnosti. Mějte se hezky a hodně štěstí.
trápení s postavou
Dobrý den, potřebovala bych poradit. Už delší dobu se trápím se svou postavou a nedokážu myslet na nic jiného. Neustále zkouším všechny možné diety, ale je to ještě horší. Straním se rodině i všem známým, protože nemám náladu se s nimi bavit. Kamarádka mi poradila, ať se obrátím na psychologa, že největší problém je ve mě samotné. A tak vás prosím o radu co s tím mám dělat. Děkuji
Odpověď na dotaz
Vážená nešťastná, děkuji za důvěru se kterou mi píšete o svém problému s postavou. I když jste mi neposkytla téměř žádné informace, přesto se přikláním k názoru Vaší přítelkyně, že problém je spíše ve Vás samotné. Lidé držením různých diet většinou řeší svoji nejistotu, nespokojenost, neschopnost žít svůj život……Je mnohem snazší shodit nějaké kilo, než třeba zapracovat na své sebehodnotě. Snažit se hubnout dietami je hloupost. Pokud budete mít nedostatečný příjem energie, tak Vaše tělo si ji začne brát ze svalové hmoty (ne tukových buněk). Potom jakmile se najíte, vše bude uloženo ve formě tukových buněk, jako zásobárna na období, kdy zase necháte své tělo hladovět. Náš organismus je velmi inteligentní. Proto pokud chcete měnit své proporce, začněte nejprve se změnou svého nitra. Tělo a psychika patří nerozlučně k sobě a vzájemně se ovlivňují. Pokud se budete mít ráda, budete klidná a vyrovnaná, spokojená pak teprve můžete začít měnit své tělo. Ne držením diet, ale pravidelným životním stylem, radostí a aktivitou. K hledání sama sebe i k vyřešení Vašich problémů (domnívám se, že jich je spousta) Vám doporučuji psychoterapii. Ideální by byla Analytická, která pracuje s minulostí i se současností, nebo PCA. Ta se zaměřuje na osobnostní růst – na hledání sebehodnoty. Pokud si uvědomíte kdo jste, začnete si sama sebe vážit jistě změníte i názor na lidi kolem sebe – na své blízké. Držím Vám pěsti a přeji hodně odvahy a vytrvalosti při hledání.
Syn
Dobrý den,
jsem v rozvodovém řízení a mám 12letého syna. Nedávno se k nám přistěhoval můj přítel (nebyl důvodem rozvodu), syn ho znal už delší dobu a docela ho akceptoval. Od té doby co se přítel nastěhoval, tak se syn chová jinak - v přítelově přítomnosti na sebe neustále upozorňuje hlasitým hovorem, pískáním, křikem, vulgaritami. Pokud jsme sami chová se docela snesitelně vzhledem k jeho věku, povídáme si. Přítel ze začátku vystupoval hodně
autoritativně, syna občas kritizoval, na moji žádost se stáhnul a snaží se na provokace nereagovat. Všimla jsem si, že pokud jsou spolu sami, tak syn se ho vyptává na věci, které ho zajímají a není problém. Syn pravidelně vídá svého otce a myslím si, že na jeho partnerku reaguje vstřícněji, než na mého přítele. Můžete prosím poradit, jak se k synovi chovat, co je příčinou jeho provokativního chování a jestli je správné, že můj partner se snaží ignorovat synovy provokace. Ty provokace nejsou přímé, nenapadá ho, jen se chová výše popsaným způsobem. Děkuji za odpověď
Odpověď na dotaz
Vážená maminko, děkuji za důvěru. Nedávno se k Vám nastěhoval Váš přítel a od té doby jakoby začaly ,,problémy“ mezi Vašimi ,,chlapy“. Synovi je 12let, zřejmě se pomalu začíná projevovat puberta. Jste v rozvodovém řízení a asi již nějakou dobu žijete pouze sami dva. Váš syn jakoby převzal roli ochránce a ,,hlavy“ rodiny. To bývá poměrně častým zvykem v domácnostech z kterých odešel otec. Syn zaujme jeho místo a snaží se ho ,,zastupovat“. Toto chování bývá jednak z velké části nevědomé (muž má geneticky zakódované chování vůdce) a z další části je podporované naší kulturou. Není nic neobvyklého, když odcházející otec svoji roli předá synovi:,,nyní se o mámu musíš postarat ty, nebo dávej na ni pozor, jsi muž musíš ji chránit …..“. Tyto věty připravují chlapce o bezstarostné dětství, dostávají je předčasně do mužské ochranitelské role. Domnívám se, že něco podobného proběhlo i u vás. Syn, po odchodu Vašeho manžela ,,zastoupil“ jeho roli. Nyní by se jí měl vzdát a přenechat ji Vašemu příteli. V této souvislosti jsem si vzpomněla na rčení: ,,dva kohouti na jednom dvoře“. Z toho co popisujete, se mi zdá, jakoby dva sokové soupeřili o Vaši přízeň. Samozřejmě Vašemu synovi je teprve 12let, proto takové dětinské chování. Je důležité si stále uvědomovat, že toto chování je nevědomé, lidé si ho neuvědomují. Je velmi dobré, že Váš přítel si toho nevšímá a snaží se ignorovat jeho provokace. Domnívám se, jak se postupně více poznají, porozumí si a vyjasní si své postavení, vztah mezi nimi bude dobrý. Již nyní tomu nasvědčují jejich hovory o samotě – bez Vaší přítomnosti, kdy dokáží bez problému komunikovat. Snažte se mezi ně nezasahovat a dejte jim dostatek prostoru pro vzájemné poznání. Také píšete, že Váš syn přijal partnerku svého otce mnohem vstřícněji, než Vašeho přítele. To je samozřejmé a podporuje to moji teorii o soupeření. Přítelkyně jeho otce nijak neohrožuje jeho postavení a nezpochybňuje jeho roli. Váš přítel ano. Držím Vám pěsti a přeji hodně rodinné pohody a spokojenosti.
Prosba o názor
Dobrý den, již po čtvrté uvažuji o rozvodu. Manžel, když se nám narodila dcera, totálně vybouchl jako otec, živitel i opora. Pokaždé jsem si kvůli dceři rozvod rozmyslela. V současné době spolu s manželem již 2 měsíce nemluvíme. Každé čtyři roky vygraduje své chování "řeznického psa" na neúnosnou míru. Dceru někdy nesmyslně seřve a pak se jí zase přehnaně věnuje. Domnívám se, že v 10 letech by už něměla většinu svého času hrát doma s tatínkem karty. (Nechci vypadat jako matka co se nezajímá o své dítě. Podle reakcí lidí z mého okolí jsem se jí právě já věnovala až přehnaně. Pořád jsme si spolu hráli. Co chodí do školy, snažím se spíše,aby měla možnost si hrát s dětmi svého věku. Takže výlety, hřiště a pod.) Občas manžel pomlouvá její kamarádky před dcerou. Také má někdy hrubé poznámky na adresu mé matky, také před dcerou. Nebudu se tady rozepisovat důvodech, které mě vedou k rozvodu. Vím 100% pouze to, že až bude mít dcera svou rodinu, s manželem nechci být. (podle vzoru manželství jeho rodičů). Ona, ale svého tatínka miluje. Mám výčitky svědomí, že jsem pro ni nedokázala udržet pořádnou fungující rodinu a ona bude touto situací poznamenaná na celý život. Pořád mám pocit, že pokud můžu ještě cokoliv udělat, tak to udělat musím. Ale vztah s manželem už neslepím a jeho chování mě tak znechutilo, že už ani nechci. Dcera určitě špatnou atmosféru vnímá, viděla jak jsem ubrečená, ale na nic se neptá. Nevím jestli mám nechat dceru v nevědomosti a s manželem se domluvit na formálním manželství. Jezdil by domů jen na tři dny v týdnu. Jak dlouho to může vydržet? Nebo jestli je lepší přiznat, že si nerozumíme a rozvést se. Nebudu v žádném případě brátnit jejich styku. Teď je dceři 10 let, drogy a pod. ještě snad nehrozí. Za další 4 roky už, ale budou hrozit. Potřebuji už kvůli dceři situaci nějak vyřešit. Co si o tom myslíte?
Odpověď na dotaz
Vážená paní, děkuji za důvěru. Ptáte se mě co máte dělat – rozvést se, nebo vést formální manželství. Nedovolila bych si Vám na tak závažnou otázku dát jednostrannou odpověď. Domnívám se, že v manželství jsou dva lidé a proto je ,,vina“ na obou stranách. Vy sice píšete, že jste na 100%rozhodnutá, přesto vnímám pochybnosti. Jste s manželem již 10let, máte dceru, která má se svým otcem krásný vztah. Nevím jaké jsou ve vašem manželství problémy. Samozřejmě, nechci znevažovat Vaše vylíčené důvody, ale z mého pohledu nejsou až tak závažné, spíše mě připadají jako schválnosti. Doporučila bych Vám pokud opravdu není nic závažnějšího (třeba nový vztah, manželova nevěra…) zkuste ještě navštívit manželskou poradnu – ideální kde pracují s rodinnou terapií. Při ní se totiž pracuje se všemi členy rodiny. Výsledkem často bývá uvědomění si, že vztah je pevný, jen se zapomněla společná řeč. Víte, rozvod bývá tím posledním stádiem rodiny. Ovšem pokud jste definitivně rozhodnutá, nebudu Vás od tohoto kroku zrazovat. Je to Váš život. Spíše bych se ovšem přikláněla k definitivnímu rozchodu, kdy by Vaše dcera věděla, že její rodiče si sice nerozumí, přesto ji mají oba rádi a že se může kdykoliv na ně spolehnout. Pro děti je nejhorší nejistota a intriky. Většinou děti z takového prostředí utíkají a opravdu by se Vaše dcera mohla chytnout náhradní společnosti (party, drogy..). Mějte se hezky a hodně štěstí.
otec a já 2.část
asi dva roky jsem mu nezvedala ty jeho občasné telefony a žilo se mi trochu líp, protože mě dřív každý jeho telefonám rozhodil a těžko se mi z toho dostávalo....ale pořád jsem měla pocit, že to nemám pro sebe nijak uzavřené a že mě to stále trapí. Rozhodla jsem se proto navštívit rodinnou poradnu, kde mi psycholog navrhnul jediné řešení-společnou terapii s otcem. Tato metoda by sice mohla být účinná, ale já jsem ji odmítla, nebo´t vím, že otec nidky dlouho nevydží být se mnou v nějakém užším kontaktu(dala jsem si asi 10 šancí a snažila jsem se vždycky víc jak on a stejně to nikdy nedopadlo). I když jsem to psychologovi detailně popsala, tak mi řekl, že mi tedy pomoct nemůže a neumí....
Nechala jsem to tedy asi rok být a nedávno jsem se rozhodla to opět zkusit, dohodla jsem se s otcem, že se budeme jednou týdně tak na dvě hodiny scházet a třeba podnikat nějaký sport(upřímně otec o mě skoro nic neví, jsme jak cizí lidé, tak jsem si myslela, že sport by mohl být dobrým prostředníkem), sešli jsme se přesně třikrát a od té doby se otec ani jednou neozval....Vím, že mi nikdy nedá to, co bych od něj chtěla a že nikdy asi nebude mít opravdový zájem takového rozsahu, jaký bych si přála...když jsem s ním mluvila naposledy, tak mi akorát říkal, že s přítelkyní bude stavět dům, který slíbil, že postaví spolu s mým bratrem a že se nedá nic dělat, že naše tam nebude prostě nic...To mě upřímně ranilo (ne že by mi šlo o peníze,ale znovu mi došlo, že je otci úplně jedno, jak v životě dopadneme a že vůbec nepřemýšlí nad tím, že by nám po něm něco zbylo).
A teď můj dotaz, mám to nechat být s tím, že si časem třeba nějak zvyknu, mám navštívit jiného psychologa?Otce už do žádného kontaktu tlačit nehodlám, mám z toho stejně akorát vždycky pocit ponížení, že mu za nic nestojím...
Děkuji za reakci
Radka
Odpověď na dotaz
Vážená nešťastná, děkuji za důvěru. Píšete o své lítosti ze ztráty svého otce, nebo spíše z nenaplněných očekávání. Vy jste si vytvořila již ve svém dětství představu, sen o svém otci. Chápu to, protože Váš skutečný otec odešel, když jste ho nejvíce potřebovala. Muselo to pro Vás být velmi bolestné období. Možná proto ta představa dokonalého, ideálu. Nyní, i když píšete o realitě – vnímáte jaký je Váš otec doopravdy, stále jakoby jste si to nechtěla připustit. Jste dospělá žena, dětství proběhlo a už se nevrátí. Bohužel nejde změnit i když se o to budete snažit sebevíc - nepůjde to. Již nikdy nebudete tou holčičkou a on nebude tím vysněným, ochraňujícím otcem. Ve skutečnosti jím ani nikdy nebyl. Doporučila bych Vám přijmout realitu takovou jaká je. Je spousta lidí, co nepoznalo, nemělo, nebo naopak mělo špatného otce. Pokud již nechcete být minulostí ovlivňována, musíte se s ní vyrovnat a smířit. Prostě je to tak, ne jinak. Odpusťte svému otci, to co Vám provedl, jak se k Vám choval, nebo spíše nechoval. Odpusťte také sobě, že jste ,,nesplňovala“ jeho představy. Tím, že to dokážete se Vám uleví a Vaše minulost Vás přestane ovládat. Velmi účinným rozlučovacím rituálem bývá napsaní dopisu a v něm vylíčení všeho, co se ve Vás za ty roky nashromáždilo, jak jste to prožívala i prožíváte. Pak je dobré dopis spálit a tím vše uzavřít. Pokud Vám ani toto nepomůže, doporučila bych terapii, ovšem ne společnou s otcem. Já bych Vám spíše radila zaměřte se na sebe. Vy jste ten nejdůležitější človíček pro Vás. Pokud Vy budete spokojená a šťastná, budou i Vaši blízcí. V tom by Vám mohla pomoci psychoterapie PCA, která pracuje s osobnostním růstem. Není zas až tak důležité co člověk zažil. Ovšem důležité je co prožívá nyní a tady. Mějte se hezky a přeji moc štěstí.
nechtěné těhotenství
Dobrý den, mám dvě děti a třetí čekám, respektivě se stále rozhoduji , jestli si ho nechám. Půl dne vím , že určitě ano a pak se to převrátí a já vím , že ne. První dítě jsem měla poměrně brzy, ačkoliv dnes za to mohu být snad i vděčná. Doma jsem byla vychovávána dost přísně, učitelsky, odtažitě, takže jsem si jen , co to šlo, začala žít svobodně a "užívat si". Během roku jsem si stihla vypěstovat celkem slušnou závislost na alkoholu, což mělo však také původ v mé nejistotě a strachu z lidí. Alkohol mi vždy velmi pomáhal a ze mně, introverta, se vždy stával opravdu úplně jiný člověk. Vím že to je normální, ale u mně je ta proměna opravdu extrémní. Jak jsem již řekla, v nejlepším mne zastavilo dítě. Dodělala jsem si střední, rozešla se s přítelem, našla si nového, porodila další dítě a konečně nastoupila na VŠ. Tak jsem se alespoń trochu dostala ze společenské izolace po mateřské, kterou jsem , jakožto člověk uzavřený a osamělý prožívala hned dvakrát. Dalším mým životním krokem měl být rozchod s přítelem, který mi připomíná matku. Na mé první dítě praktikuje autoritativní výchovu, z které mi naskakuje husí kůže. I se mnou jen neustále bojuje o moc. No a do toho přišlo těhotenství. Jde mi o to, že pokud se nedokáži rozhodnout budu mít výčitky tak i tak. Právě jsem si začala užívat studia, chtěla si přibrat další obory a konečně se nějak najít. Klidně bych si troufla vychovávat děti sama, pomáhala by mi přítelova máma. Děsí mne ale ta nemožnost seberealizace, tolik let odsouvaná, taky ta izolace a osamělost, celé těhotenství a pak dál bez podpory muže, který by mne měl rád. A taky jakou budu mít šanci ze svou nešťastnou povahou a třemi dětmi najít nového muže.
Odpověď na dotaz
Vážená neznámá, děkuji za důvěru. Píšete o své nejistotě. Jste těhotná a nevíte, jak se zachovat, zda si dítě nechat a nebo ne. Jste v situaci, kdy Vám nikdo neporadí, protože toto je Váš život. Na jednu stranu máte pocit, že jste se konečně našla a mohla začít se svojí seberealizací. Na druhou Vás děsí představa osamělosti spojená s výchovou miminka. Máte již dvě děti, také domácnost, přítele, školu, budoucnost. Je potřeba si stanovit priority a pak dle toho udělat konečné rozhodnutí. Možná by Vám mohlo pomoci představit si svůj život za rok. Jaké to bude s miminkem – co vše získáte a co ztratíte, nebo jaký bude život bez něho. Uvědomuji si, že to je velmi obtížné rozhodnutí, bohužel je to opravdu jen na Vás. Jste dospělý člověk, proto zvažujte naprosto všechny alternativy. Při čtení Vašeho dotazu se mi zdá, že jste člověk velmi ovlivňovaný svojí minulostí (především matkou). Doporučila bych Vám zkuste se s ní vyrovnat (tím myslím psychicky) a vypořádat. Nejlepší by pro Vás byla Analytická psychoterapie, která pracuje nejen s přítomností, ale právě i s minulostí. Člověk, aby se mohl stát svobodným a přestal být ovlivňován minulým životem, musí ho pochopit. Musí si uvědomit, co v něm které chování vyvolává a jak ho prožívá. (Možná po absolvování terapie chování Vašeho přítele budete vnímat naprosto jinak, než dosud). Teprve až dokážete oddělit minulost, můžete svobodně měnit přítomnost. Přeji Vám dobrou a hlavně pro Vás správnou volbu.
