Dobrý den. Jsem třicetiletá maminka, rozvedená s osmiletým synem v péči. Za sebou mám dětství v dětských domovech. O rodinu se starám dobře, synovi nic nechybí kromě úplné rodiny, o kterou se snažím. Nedávno jsem poznala přítele VS, který měl dětství také těžké, z jiného pohledu, proto si myslím, že jej mám i ráda, neměli jsme to lehké ani jeden. Narodil se s mozkovou obrnou a rozštěpem páteře. Sportuje, postižení není na něm vidět, je teď v dospělosti zdráv až na intimní část těla k uspokojení partnerky. Známe se měsíc, setkání bylo zatím asi šest, oba k sobě něco cítíme. Já o jeho postižení a operacích intimních části jen slyšela, styk jsme zatím spolu neměli. Co mě mrzí je, že už po třetí-možná proto, že jsem opatrná a nejdu do vztahu zatím na plno, mi řekl, že pokud to necítíme, že bychom měli jít do sebe. Dost mě to zaráží, protože jsem mu své city řekla, i že potřebuji čas, abychom si neublížili. On mi také řekl, že počká a že to cítí jako já. Na druhou stranu si říkám, proč, když se posouváme dopředu a je to čím dál intenzivnější to strhne tímto tak dolů a tím mi ublíží. Potom si říkám, jestli to ke mně vůbec cítí, jestli mu za to vůbec stojím, když mluví o ukončení na začátku vztahu, kdy já se do toho dostávám čím dál více, jen mi to déle trvá. Nevím jestli je chyba ve mně a nebo nechce za náš vztah bojovat nebo se natolik bojí zklamání. Nerozumím tomu, ale bolí mě to. Už nechci nic hledat, už chci žít normálně, mít vztah, rodinu,..o to více mě to potom bolí, když tohle řekne a známe se měsíc, nerozumím tomu a mě to vrací zase úplně do reality.