Ilustrační foto

Když Ječoun odešel do věčných lovišť, pořídili jsme si kočičku...malinkatou...nejspíš byla říznutá nějakou noblesní peršankou...prostě byla chlupatá hooodně a my dáváme zvířatům jména podle jejich vzhledu, nebo základního rysu povahy, takže se jmenovala Duchna.

Byla tipická májová kočka...nebyla to zrovna mazlivka...spíš netýkavka...což se moc nedivím, moji drobci by umořili i osla...

Současně jsme měli fenku Dobrmana...Dinu...

Nijak zvlášť se nemusely...Duchna si dělala otevřeně z Diny srandu...vylezla na místo, kam Dina nemohla a měla prasečí radost, jak se ten hloupý pes neustále snažil na ní dostat.

Jednou se však stalo něco, co mně málem stálo psychické zdraví...

U domu jsme měli v prvním patře dřevěnou verandu...dříve se to tak stavělo...

Duchna si zase jednou umanula dělat si z Diny srandu, ale nějak jí to nevyšlo...ujela jí kopýtka s zůstala za jediný drápek viset z verandy...dovedete si představit, jak příšerně řvala...v tom přiskočila Dina a během vteřiny zmizela hlava Duchny v její tlamě...málem jsem umřela...řvala jsem jako tur na manžela ať něco udělá...už jsem viděla v živých barvách, jak je kočka o hlavu kratší a jak se Dina solidně pomstí ...

...nic z toho se nestalo...Dina vytáhla kočku na verandu, kočka byla samozřejmě v šoku...nebo omámená...znáte psí tlamy... ani se nepohla a tak jí Dina v klídku celou olízala...

Od té doby chodila Duchna Dině na granule...ale nic jiného se nezměnilo...pořád si dělala z Diny prču a Dina jí to nadále žrala...