Ilustrační foto

Beru to jako velký štěstí, že jsem svý první hádě čekala v dobách, kdy se české porodnictví od dob našich maminek posunulo o pořádný kus dál a zároveň internet v každý domácnosti byla ještě hudba budoucnosti, tudíž jsem k informacím o porodu mohla přijít jen prostřednictvím knížek nebo kamarádek, takže jsem si vesele těhotnila nezatížená přehršlí informací, ke kterým se dá dostat teď.

Netušila jsem nic o porodních plánech, nemusela jsem se cítit bl.bě, že hodlám svý dítko přivést na svět v porodnici a nikde jinde, natož doma, a tím, že ho nepoviju v domácím, známém prostředí za přítomnosti tatínka a případně i sourozenců, "riskovat" celoživotní negativní psychický následky na dušičce mýho drobečka. Tatínkové u porodu už sice začínali bejt běžnou záležitostí, ale ještě to nebyla málem "občanská povinnost". Nevěděla jsem nic o stovkách rizik a komplikací, které mohou při porodu nastat, neměla jsem ani páru o roztodivnejch syndromech, kterými může můj potomek trpět a já jsem za tohle fakt ráda.

Knížku jsem měla doma jen jednu, půjčenou, ovšem asi ve dvou třetinách, v místech, kde začínala kapitola o samotném průběhu porodu, jsem jí nekompromisně zaklapla s tím, že TOHLE já číst nebudu, páč hodlam porodit v klidu, bez nervů a v sladké nevědomosti. A co víc - já zvědavice obecná, jsem vydržela netahat info z kamarádek, "co už to měly za sebou", z obavy, co by mi nakecaly. Páč jsem s rozmnožováním začala poměrně brzy, moc jich naštěstí nebylo, takže občasná pokušení se dala ustát.

Předporodní kurzy už se sice vedly, ovšem né na malejch městech, takže jsem oproti kolegyni z vedlejší postele byla pozadu, ale ve finále jsem to oddejchala ukázkově (tak nějak to přišlo samo), zatímco její několikaměsíční příprava šla do kélu i s prachama, co do toho vrazila.

A když se tu a tam objevil stín nějakých obav a pochybností, vybavila jsem si svojí kamarádku, co se maminkou stala už ve svých šestnácti, jak nám během naší návštěvy v porodnici, tak třetí den po porodu, přihopkala naproti vesele a vysmátě, jak nadšeně vyprávěla jen o s vý holčičce, a o tom, co zažila ani slovo, a vůůůbec nevypadla nějak traumatizovaně, což jsem tenkrát po takovým "hrozným" zážitku tak trochu očekávala. Z toho jsem usoudila, že vono to tak hrozný nebude, a napomáhala si svéráznou logikou: "Kdyby to bylo tak hrozný, tak si to už žádná nezvopakuje."

Možná mi k tomu pomohl můj "ignorantskej" přístup, nevím, ale je fakt, že když nastal den "D" a já si zavolala sanitku, byla jsem až do konce ten nejklidnější člověk na světě. Já, která se obvykle na zubařský křeslo hroutí na pokraji kolapsu a až tak po třetím ujištění, že tu injekci OPRAVDU dostanu a FAKT mě nic bolet nebude a po (ústním, na písemnej by se mi asi vykvajzli) předložení ZUBAŘSKÉHO plánu, já,  která se ve svých víc jak třiceti letech je schopná přetahovat na ORL s doktorkou jak malej fakan o podivnej přístroj, kterej mi bez vysvětlivek chtěla strčit do nosu, já - tak trochu víc hysterka, co se všeobecně doktorů týče, jsem v těch chvílích necítila vůbec žádnej strach, až mi to samotný přišlo zajímavý - pamatuju si, jak jsem stála ve sprše, pouštěla si na záda horkou vodu a v hlavě spřádala filozofický úvahy na téma: absence strachu, když rodim a ausgerechnet u mě?? :-)

Po několika hodinách, který se daly přežít celkem v klidu, se narodil můj první syn. K dalším dvěma porodům už jsem přistupovala jak těžkej profík, tj. přijdu, rychle odrodím, poňuchňam se s novým členem rodiny a jdu spát, bude to tak a né jinak, což se mi v obou případech splnilo. Já vím, měla jsem velký štěstí, ale i tak si myslím, že psychika hraje při porodu velkou roli a přílišná informovanost v tomhle ohledu je spíš na škodu. Já sama si u svýho posledního potomka přivodila nejednu bezesnou noc, když jsem nepředloženě rozklikla pár diskuzí týkající se tohohle tématu a musela pak sama sebe složitě přesvědčovat, že je to vlastně brnkačka, hi hi :-)) Zkrátka doporučuju:

NEČÍST, NEPÁTRAT, NEPŘEPÍNAT :-)

Jo, a tatínka jsem neměla u porodu ani jednou. Sice jsem pak byla div né za bílou vránu, ale... za prvý by mi tam ten chlap vadil, vyhovuje mi bejt v místnosti sama, když nepočítam porodní asistentku, která semotamo přijde zkontrolovat průběh akce, podá, co je potřeba, informuje, jak to zatím vypadá, teda kromě konečnýho finále, to zas její přítomnost oceňuju beze zbytku, hih :-) a za druhý...ač byli oba tatínkové mých 3 dětí ochotní mi u toho asistovat (postupně, samozřejmě, hih :-)), bylo vidět, že by to dělali hlavně kvůli mě, než aby o tenhle zážitek buhvíjak stáli...a já bych jim to nemohla udělat. Ač to spousta tatínků později líčila jako skvělej zážitek, a klobouk dolů před nimi, můj názor je, že pokud ten chlap o to vyloženě nestojí sám, nechť zůstane v klídku doma :-) Nemyslím, že by o něco přišli, v dnešní době mobilů není problém brnknnout hned "po", že už jako hotovo a tatínek tak o první minuty svýho drobečka nepřijde :-)