Ilustrační foto

Uf... Cejtim se jak po složení metráku uhlí. Teda né, že bych se někdy týhle bohulibý činnosti oddávala, ale tak nějak si představuju, že bych se mohla cejtit, kdybych se k týhle aktivitě nedejbože někdy nějakým hodně ošklivým omylem nachomýtla.

A důvod mýho vyčerpání? Dceřin referát. O pražským orloji. Jasně, moje chyba, myslela jsem si, že když si sama nanečisto udělala výtah z pověsti o mistru Hanušovi a já mam najetý ty technický věci okolo, hodit to nějak srozumitelně a čitetelně do sešitu bude otázkou malý chvilky. Asi mi muselo něco hodně zprudka upadnout na hlavičku a způsobit částečnou amnézii, bo si nedokážu po několikaletých zkušenostech se situacemi a la "Cácora a škola" vysvětlit, jak jsem si naší spolupráci mohla tak zidealizovat.

Takže. Třikrát jsem jí musela říct, ať si připraví všechno, co k tomu potřebujem, na stůl. Po posledním apelu se ukázalo, že si věci připravila UŽ po tom druhým, ovšem na jinej stůl - na ten, kde jsem společně úkoly nikdy nedělali. Tak to bysme měli.

Ha! Chybí podložka. Pětiminutová prodleva. Nevadí. Stejně bysme byly rušeny. Opodál se totiž odehrává zajímavá etuda na téma zuřící partner versus syn a v posteli vysypanej obsah pytlíku od bonbónů. Hlasitě pátrá po tom, jak se tam ty bonbóny dostaly, když jsme výslovně zakázali nákupy čehokoliv sladkýho. Po chvilce uvažování zavrhnu možnost střihnout si roli zuřivce č. 2. Tuším, že musim šetřit síly, a tak si tohle představení musí partner odehrát sám.

Podložka nalezena, přinesena, vložena do sešitu. O.K. Můžem pokračovat. První chyba. Už v nadpisu. Zatím se držím. Navenek. Uvnitř to začíná bublat.  No nic. Výtah se jí celkem poved, tak jdem na první větu. Hm. Tak nic. Je třeba najít bělítko. Hlavně klííííd! No jasně, že to nejde přepsat, když to ještě nezaschlo!! Bože!! Jeden...dva...tři...čtyři...pět... by mě jako zajímalo, komu stačí počítat do deseti, na mý potřeby je teda laťka posazená hodně nízko. Hooooodně nízko! Žííííš na co máš tu podložku?? Tak proč další řádek píšeš o tři cenťáky níž?? Si srovnam, ne?? Podle posledního řádku!! Posledního řádku!!! Posledního řááááádku!!!! V týhle chvíli se projeví muj jihočeskej temperament a já si div nezlomim ukazováček. Přesně v místech posledního řádku.

Dcera geneticky zatížená mým temperamentem se prudce chápe po propisce. Fajn, už to máme pod kontrolou, můžem pokračovat. Nemůžem. Dcera brečí. Pátrám po příčině. Nějak blbě si ten temperament zkoordinovala a zapíchla si propisku do dlaně. Posílám jí spláchnout tu kapičku krve a žádám partnera o čistou utěrku. Už posté tenhle týden se dozvídam, že ON tady snad bude dělat všechno. Nechce se mi zvedat, a tak souhlasím.

Hm. Hledám vhodná slova a vhodný tón k tomu, abych dceři vysvětlila, že pokud bude co dvě slova rozepisovat propisku, nejspíš tu zkejsnem do Velikonoc. Háže po mě kyselej ksicht. Má to stejnej následek, jako kdyby vytáhla granátovou pojistku a granát zapomněla odhodit. Proč, doprdel.e PROČ (?!?!) si ze všech CCA (speluju jak vzteklá) deseti propisek, co má v penálu, vybrala zrovna tuhle??? A PROČ si jí, sakra, dávno nevyměnila za jinou?? Přijde jí snad efektivnější každý slovo dvakrát obtahovat a po každým druhým slově propisku rozepisovat?? Bez odpovědi si bere jinou. (Zejtra jí budu muset vysvětlit význam slova efektivita). Výborně. Takže kromě spousty vybělených ploch, několika přepisovanejch i/ý, nepravidelných rozestupů v řádcích, máme ještě dvoubarevnej text. Super. Průběžně jí ještě několikrát (asi desetkrát v klidu) upozorním na to, že před slovy "který" a "že" se píšou čárky a je hotovo. Já jsem taky hotovo.

Přepínám mozek do úspornýho režimu. Ne! Ještě ne! Pootevřenými dveřmi zahlídnu syna. Čte si. V posteli. V klidu. Né, že bych měla něco proti klidu, jen se potřebuju ujistit, že má všechno připravený na zítřejší jednodenní lyžařskej zájezd. NEMÁ!! Podíval se alespoň po nějakých podvlíkačkách, jak jsem mu říkala už v pátek? NEPODÍVAL!! Dívá se na mě. Nechápavě. I když chápe. Potlačím chuť jednu mu fláknout a znovu tedy vyjmenovávám, co si má vzít s sebou a doporučuju okamžité, tím myslím O K A M Ž I T É (!!!) uložení vyjmenovaného do tašky. Bo jinak za sebe neručim. Pro jistotu mu ještě napíšu seznam. Tak. Brou noc, a už mi dneska nelezte na oči, hadi!

Takže asi tak a proto.

Jdu jim ještě osmahnout řízky na zejtra.

Čau!

P.S.: Učitelky všech zemí: RESPEKT! :-))