Ilustrační foto

Konec nadějí

Mám klouby na prstech pořádně sedrané,
po tvářích tečou mi jako hrách slzy,
ruce mám od toho perfektně krvavé,
a ty se dozvíš proč, dříve, než brzy.

Nepláču, protože mám sedrané ruce,
tohle mě nebolí moc, ani trošičku,
ani proto, že krev teče prudce
a přesto utírám z tváře další slzičku.

Je to kvůli tobě a našemu vztahu,
dala jsem ti čas a řekla, co mám ráda,
čekala jsem dlouho na tvoji snahu,
však mám tušení, že bereš mě za kamaráda.

Doufala jsem čekala,
že se něco změní,
ale žádná snaha měnit,
pořád vidět není.

Po tvém pořád musí být,
abych přizpůsobila se chceš,
prý s tebou budu hodně mít,
vidím, že to byla lež.

Neznáš nic, jen sebe,
a jestli ne, tak to dokaž,
z tvého chování už mě zebe,
lepší stránku už mi ukaž.

Chceš mě vidět dojet,
nic se však pak neděje,
myslíš, že vždy mě můžeš ojet,
odchází mi už naděje.
Naděje na fajn kluka,
v kterého jsem doufala,
vidím, třese se mi ruka,
z toho, jak jsem zoufalá.

Ty se nikdy nezměníš,
však za zlé ti to nemám.
při sexu si ulevíš,
já však lásku hledám.

To co předvádíš, to není láska
líbání, mazlení – chybí mi u tebe,
jestli ti tak vadí, že nejsem kráska,
zbývá jen jedno, a to jít od sebe.

Chováš se ke mně,
hůř, jak kamarádi,
chovaj se jemně,
ti mají mě rádi.

Znají víc věcí,
než je sex třeba,
až pro jednoho všecí,
něžné slovo není věda.

Ten jeden jsi ty právě,
nechováš se ke mně, jak ke své holce,
někdo pochopí to hravě,
že s tebou jsem, jak na vratké loďce.