Fotbal

Dneska to začalo. Po přestávce začala hrát "moje" Slavia... Fotbal by se dala nazvat jedna z etap mého života. Jedna z těch veselejších... Jedna z těch, která skončila jako mávnutím proutku... Přinesla mi spoustu zážitků, mého ex ex, i mého ex...

Začalo to ve třeťáku. Milovala jsem skandování, chorály, všechno, mám dres, šály... Jezdila jsem skoro na každý domácí zápas, i když bydlím hoďku od Prahy. Bylo to všechno fajn... Moc jsem se těšila na nový stadion, na titul... ale ničeho jsem se nedočkala... Na novém stadionu jsem byla jen dvakrát... a už se tam nepodívám, protože nemám s kým.

Dneska jsem měla školu do sedmi a tak jsem si říkala, že budu cestou na vlak potkávat slávisty. Na nádraží jsem dorazila po půl osmý a jelo mi to v devět. Sedla jsem si na lavičku a čekala jsem. Na Něho, protože vím, že tam byl a vím, jak jezdívá domů... Jeho vlak jezdí 6 minut po mém. Přišlo dost slávistů a můj vlak přijel před osmou... Věděla jsem že přijde, ale nastoupila jsem si. Po osmé přistoupil do "mého" vagonu jeho kamarád... Byl tam, na stejném nádraží ve stejnou dobu. Co bych dělala, kdybych ho viděla? Co by dělal on?... Vím že je teď na počítači a jsme byli u sebe tak blízko... Škoda, že mezi vlakama stál jinej vlak... třeba bych ho viděla...

Viděla jsem akorát jeho reakci na nápis na zdi facebooku jedný naší kamarádky. On je tak krásnej... tak vzdálenej, strašně vzdálenej...

A zase to začalo, jako by to nezačalo přestávat... dívala jsem se z okýnka, koukala jsem na osvícenou Prahu a myslela jsem na něho... strašně moc se mi stejská a při pomyšlení na to, že ho už nikdy neuvidím, a když, tak za dlouho, sevře se mi žaludek. Při pomyšlení, že mě už nikdy neobejme se mi sevře ještě víc... Noo, a zase brečím. A brečela jsem i ve vlaku... Jsem histerka... Není to fér... Proč jsem se do něho tak zamilovala a on už na mě kašle??? Ví, že jsem na netu ale nenapíše mi... strašně se mi po něm stejská, chci být s ním, opravdu moc si to přeju. Přeju si to jako nic ve svým životě... Potřebuju jo. Já nevím, co teďka cítím, ale tohle jsem necítila. Je to jako bych nemohla pořádně dýchat a hrozně to bolí... Při myšlenkách na něho, na to, jak za mnou přijel, když jsem měla sádru, na lavičku na Vyšehradě, když bylo krásně, na naší první noc...

Všechno je tak strašně těžký... Proč mě tohle tolik vzalo... Nechci na něho zapomenout, ale nechci se trápit. Chci si uvědomi, že to tak prostě asi mělo být a ne pořád přemýšlet, kde jsem udělala chybu...

Mám ho ráda... Miluju ho...