Jela jsem do školy jen na přednášku, protože nám odpadlo cvičení. Pořád je pro mě lepší být mezi lidmi, než doma zavřená... Už ráno jsem cítila, že není něco v pořádku s mou hlavou. Trpím na migrény a každá, kdo zažila tu ostrou bolest kolem oka, která probíjí na celé polovině hlavy, jako by tam někdo zatloukal hřebíky, mi dá za pravdu, že existovat se v takovém stavu nedá. No, ale já jsem jela do školy, protože jsem si myslela, že mě to rozejde. Po přednášce jsem byla s kamarádkami v Palladiu... všechno mi ho tam připomínalo... Dokonce jsem si chtěla koupit to ručně dělané mýdlo, které mu moc vonělo... Bolest hlavy mě bohužel nerozešla, ba se to zhoršilo. Když jsem jela domů, myslela jsem, že půjdu zvracet. Dělalo se mi zle od žaludku, přestávala jsem vidět na jedno oko... měla jsem zavřené oči, možná, že jsem i usnula... Jsem nadopovaná nurofenem, takže teďka je mi líp, ale pořád to není stoprocentní...

V tuhle chvíli toužím po tom, jen ležet v objetí svého miláčku, aby mě držel za ruku, hladil po vlasech... vzpomněla jsem si na to, jak jsme týden neviděli, kvůli nemoci a já jsem pak byla strašně chtivá a zkazila jsem tu chvilku jen tím, že jsem ho chtěla, přitom jsem byla ráda také jen jeho v objetí, povídat si... Co bych dala za to, abych mohla být s ním, cítila ho. Jen bych s ním chtěla být a cítit motýlky v břiše... Já nevím proč, ale za jeden z nejkrásnějších zážitků v našem vtahu beru to, jak jsme měli, bylo to asi třetí rande, seděli jsme na lavičce na Vyšehradě, svítilo sluníčko a mlčeli jsme. Stačilo to, jen tak být, vědět, že z toho bude něco hezkýho...   Bylo mi prostě krásně. Tak krásně jako nikdy.