Nemysli na něho, nemysli na to. Musíš na něj zapomenout... Nemysli na něho, nemysli na to. Musíš na něj zapomenout... Nemysli na něho, nemysli na to. Musíš na něj zapomenout... Nemysli na něho, nemysli na to. Musíš na něj zapomenout... Tak už na něj zapomeň!!!

Každej to do mě hustí, každej mi tohle říká... Já vím, mají pravdu... Jenže zrovna tohle mi nejde. Myslím na něho každý den, každou cestu do školy, každou cestu ze školy, ve škole, když se trápím při předmětu, kterej nechápu a říkám si, že na mě už nikdy nepočká, teď, když mám stuhlý krk na něj myslím, potřebovala bych něžnou masáž... V Praze mi ho všechno připomíná, tohle, támhleto, vždycky si nějaký to připomenutí najdu (doma lezu do šuplíku a prohlížím si prstýnek, který mi dal 14 dnů před rozchodem). Ačkoliv mám dobrý kamarádky a bavím se s nimi, směju se s nimi, stejně na něho myslím. A dneska jsem si koupila diář, protože ten, co mi koupil nemůžu mít a přemýšlela jsem nad tím, co udělat s prádlem, který jsem si kvůli němu koupila, speciálně pro něho...

Každým dnem je mi ale vzdálenější a vzdálenější a to bolí... Vždycky, když na něho myslím ho vidím jako někoho, kdo se mnou nikdy nechodil, nikdy se se mnou nemiloval, nikdy mi nebyl tak blízký... Stále častěji na něho myslím jako na svého dlouholetého kamaráda a ne někoho, kdo mi byl nejbližší ze všech lidí co chodí po Zemi. Mám z toho strašnej pocit.Proč miluju někoho, kdo je už definitivně pryč?

Taky mám divnej pocit z toho, že ho nikdy neuvidím. Že mě už nikdy nebude chtít, že ho potřebuju, ale on to neví, že na mě určitě zapomněl, že pro něho nic nezmanenám. Mám prostě divnej pocit, že je tak vzdálený... Doufám, že se někdy potkáme, ale pochybuju, že by z toho zase mohlo něco být. V jednom časopise jsem četla článek Stará láska nerezaví... Jenže by to muselo být oboustranný... on mě už nechce, protože jsem pesimistickej melancholik, nebo melancholickej pesimista, to je fuk.

Já prostě... On pro mě  byl Někdo... A já se v tom zase utápím. Pořád přemýšlím nad tím, proč jsem ho nechala odejít... Myslela jsem si, že to všechno bude v pohodě, ale zase není. Zase jsem v tom. V tom začarovaným kruhu. Nejradši bych odjela někam pryč... Do Německa, do Anglie, do Irska, navštívila bych Bona. Nemám peníze, bohužel :( A stejně by mě naši nepustili... jednou jsem jim z ciziny psala, že se mi tam moc nelíbí a že bych nejradši jela domů a oni si myslí, že to nezvládnu a vždycky moje nadchnutí pro cizinu shodí a já pak ani nemám chuť... Vyrážím aspoň zítra s kamarádkou a její kamarádkou na hory. Snad se tam nezabiju...

Tak ádié, zase někdy...