Ilustrační foto

Dnes jsem absolovala rande na slepo. Nebylo první... Jako už to povídání po mailu nebylo ono, ale řekla jsem si, že třeba není na mailovou konverzaci a já jsem volná, tak se můžu scházet s kým chci. Bylo mi jasné, že se hned do něj nezamiluju, ale bylo by fajn mít přátele v Praze, když už tu musím být, sama.

Takže 2 a půl hodiny jsem strávila v příjemné kavárně s klukem, který byl absolutně nezábavný. V inzerátu o sobě napsal: ... prý hezký... No ani z dálky ne. Jako o vzhled nejde, ale prostě mě ničím nezaujal... Musela jsem nuceně mluvit a nechtěla jsem tam být. Strašně pomalu pil čaj... bylo to divné, divné, divné... Prostě nevýraznej kluk, kterýho už nechci v životě vidět.

Takže teďka sedím v bytě v Praze, sama, a je mi moc smutno. Stýská se mi po bývalém. Moc se mi stýská. Čas to neléčí, mě přijde, že každým dnem to je horší a horší :(
Ačkoliv by s tím možná nikdo v mém okolí nesouhlasil, chtěla bych být s ním, bydlet s ním, vdát se s ním, mít dítě s ním... ach jo :(