Ilustrační foto

Dneska mě táta ráno vzbudil, že pojedeme na houby. Sice šílený vedro, ale v lese to nevadilo. Sice jsme našli jen pár hub (nechápu, kde teda je tolik hub, že by se daly kosit...), ale mě to nevadilo, alespoň jsem si udělala procházku.

V lese se mi líbí. Miluji jeho vůni, ticho, jak ptáci zpívají, jak si vánek pohrává s větvemi a všechno potichu šumí... A do toho ještě ten zvláštní odér Off proti klíšťatům... Asociativní zákon... Připomnělo mi to, jak jsme jezdili každé prázdniny na chatu na Sázavu. Od mých miminkovských let... Měla jsem to tam moc ráda. Tam jsme chodili do lesa pořád. Chatová oblast je uprostřed lesů, takže jsme to neměli daleko. Vyzbrojili jsme se repelentem a šli se projít. Chybí mi to.

Nebo když jsem jezdila na tábor, taky chatičky hned vedle lesa. 8 prázdnin za sebou na 14 dní... Štve mě, že rosteme, že dospívám, že už to prostě není takový, jako když jsme byli malí... Stýská se mi po dětství, po té bezstarostnosti...

Nostalgie. Táta vyměnil u kůny, kam si dáváme kola vrata a už to není ono. Ty staré tak typicky vrzly když někdo přijel a uklízel si kolo...všechno se měni, život běží a někdy mám pocit, že mi uniká mezi prsty.

A pak zbývají vzpomínky na něco krásného u čeho si člověk uvědomí, že vlastně všechno nestálo za houby.