Ilustrační foto

Ahojte všechny, tak jsem další, co se rozhodla zhubnout. Je mi 19, 165/78 což je trochu moc, i když jsem přiměřeně hezká holčina, vadí mi ten nevyužitý potenciál, díky kterému se třeba nemohu oblékat jak bych ráda. Ještě před rokem jsem vážila 85 či víc, "díky" mononukleoze jsem rychle zhubla tak 15kg, ale zas se to vyšplhalo, zvláště proto, že mi jaterní dieta nabourala jídelní návyky (jež mi ještě předtím umožnily schodit 5kg) a já jedla víc, než jsem měla a k tomu zákaz námahy na půl roku. Ale hlavně proto že miluju sladké a, ach ano, mléko. To sice zdravé je, ale zkuse si vypít 3 litry denně, jak jsem to v něktrém období provozovala. Prostě jsem dospěla k závěru, že to chce změnu. V květnu maturuju a při troše štěstí nastoupím příští rok na výšku a tam se už chci předvádět s novou postavou. Moje slabosti jsou hlavně v tom, že ať si spořádám co chci, výčitky nemám, prostě bylo to dobrý, stalo se, co už. Taky mám tendence říkat si "pro jednou se nic nestane". Jenže pak je "pro jednou" ob den. Vůli nemám příliš silnou, ale půjde to. Třeba to stres z matury uspíší :) Prosě jíst budu míň a líp a basta fidli.

Jinak cvičení a já jsme odvěcí nepřátelé, nesnáším, když při námaze zrudnu a, ó hrůzo, začnu se potit. Je mi to extrémně nepříjemné. Tak budu jednoduše chodit do školy pěšky a bude, stejně je to fajn pocházka na 20min a o přestávkách už stejně tak z nudy a v pátrání po duševní rovnováze po absolvování hodiny matematiky putuju po celý škole, víceméně dokola, ale je to celkem zábava. Naše škola má totiž 2 budovy spojené v přízemí koridorem a každá z budov má 4 patra, takže se člověk celkem projde, naše třída je právě ve 4, takže se to někdy ráno běhá na čas.

Pokud je mi známo, mé okolí mě moc nepodpoří. Babičce jsem se kdysi zmínila, že chci hubnout a ona na mě: "Vždyť skoro nejíš! Musíš pořádně jíst, nebo onemocníš a umřeš!" Podotýkám, že tehdy jsem k těm 90 mohla mít. Mamka se v tom snaží být se mnou, ale má ještě slabší vůli než já a dokáže mě dost dobře strhnout. Tak mám dvoje slabosti: Ty svoje a ty její. Možná bych jí spíše měla odrazovat a ne se přidávat, no na tom musím zapracovat. Jinak přítel mi pořád říká, jak se mu líbím a jak jsem příjemně měkkoučká a heboučká... A vždycky mi podstrčí nějákou dobrůtku. Bylo by vrcholně nezdvořilé odmítnout.

No jo. Já se však s tím něják vypořádám. Když toho chci dosáhnout, povede se mi to. Však uvidíte, jak mi to jde/nejde, však se vám ochotně pochlubím.