Ilustrační foto

  Stojím v obchodě s potravinami, za mnou fronta, kolem mě pobíhá naše štěstíčko a já se snažím vzpomenout co jsem to vlastně všechno chtěla koupit. Tak co to bude mladá paní, vytrhne mě prodavačka z přemýšlení. Sundavám dcerku lezoucí na pult a při tom hlásím : jeden chlebíček a mlíčko. V obchodě to nějak ztichne. Rozhlédnu se, co se komu přihodilo. Nic nevidím a pouze slyším : A to mlíčko v krabičce nebo ve flaštičce. Milá paní za pultem se potutelně usmívá. Cítím jak červenám a říkám, to víte na mateřský... A tak jsem radši rychle zaplatila a nákup nechala na jindy.

  Po návratu domů okamžitě žhavím drát a svěřuji se kamarádce. No jo to znám, diagnóza zní : MAMADEMENCE. Já to taky zažila, představ si, byli jsme s mojim kupovat sedačku, prodavač byl nádhernej chlap. A když se nás zeptal, jestli to chcem dopravit domů, odpověděla jsem velice inteligentně, že máme véééliký brm brm, tak to nebude třeba. Manžel se směje ještě teď, všude to vypráví a já ještě teď rudnu. Potřebujem taky novej konferenční stolek, ale to ti říkám, že tam už nejdu.

  A tak si z toho nic nedělám, asi je to normální. Manžel, už si zvyká na nový slovník a musím prásknout, že ho pomalu, ale jistě přebírá. Taky přijde, že dostal hladíček, že nemá vypranou košilku...  A tak už se jen usmívám, vím jakou mám diagnózu, není to tak strašný. Na mamademenci se přeci neumírá, jen je to trošku trapas...