Ilustrační foto

  Je to jen pár dní co jsem tu v deníčku Od dětsví až po dnes četla jak se kolegyně pisatelka ztratila ve vlastním domě :-) Napsala jsem krátkou reakci, něco v tom smyslu, že v tom není sama atd... A teď k jádru pudla :

  Dnes ráno jsem koukla do lednice a zjistila, že k sídani bude tak maximálně máslo, popřípadě pochoutky typu hořčice, kečup, což bych asi neriskovala a už vůbec né s vánočkou, páč chleba se bohužel taky nekonal. Takže mi nezbylo nic jiného, rýmička nerýmička, sednout do auta a vyrazit nakupovat. K mé smůle bylo parkoviště pěkně narvané, to bude asi tou krizí, takže jsem musela nechat auto až vzadu a kousek dojít pěšky. Štěstíčko mělo výbornou náladu, pobíhalo kolem mě, tak jsem měla co dělat abych jí uhlídala. Šup s malou do vozíku a jde se. Následoval maraton nakupování, fronta u pokladny a šup domů.

Vyjdeme ven, košík plný, rovnou jsem vzala i vody, tak bylo co tlačit. No jo ale kde máme auto??? Jala se mě hrůza, štěstíčku už v košíku samozřejmě nelíbilo a já byla v tu chvíli víte kde... V první chvíli mě napadlo, že zavolám manžovi ať pro nás přijede. Ale asi si to dokážete živě představit : Já jsem ti to řikal, že se máš koukat na číslo parkoviště. Ty to děláš vždycky a pak se divíš a ještě mě taháš z práce. Takže mi nezbývalo než hledat. Objížděla jsem parkoviště, snažila se nadálku odemknout a poslouchat kde auto zapípá. Na parkovišti se všichni úžasně bavili, ale bohužel se nenašel žádný gentleman. Asi po dvaceti minutách, jsme auto objevili, byla jsem totálně zplavená, štěstíčko už nekňouralo, ale ječelo.

  Domů jsem přijela vytočená, vyprávim zážitek manželovi, dělám smutné oči a chci politovat. Kouknul na mě, ten výraz vám nepřeju, chytil mě kolem ramen a říká : koupila jsi pivo ? Ještě, že to nebylo v kuchyni a já neměla po ruce třeba váleček na nudle...