Milý deníčku,

dlouho jsem se neozvala. To víš, nebyl čas.  Čekaly mě ještzě dvě nesplněné zkoušky z loňského semestru a celkově byly letošní prázdniny tak trošku narvané.

Je to ale zvláštní, jak se může vyvrbit něco, nač se člověk opravdu strašně těší a vidí to v růžových barvách. Zrovna tak, jako jsem to viděla já se včerejším večerem. Abych to vzala od začátku. Měla jsem včera svátek a na počest toho, jsem se rozhodla uspořádat malou oslavu na chatě ve společnosti mých nejbližších přátel, což čítá můj přítel, nejlepší kamarád a kamarádka. Bylo to naplánováno do nejmenšího detailu od jídla až po pití plus samozřejmě ostatní věci, jako třeba hry. Sic pubertálního stylu, ale...

Na chatu jsme přijeli ve čtvrt na deset večer (měli jsme oslavy 110. SDH:-)). 40 piv se dlao chladit a k tomu flaška zlaté tequily(nechci ji už ani vidět). Sedli jsme si na terásku  a povídali jsme si. Večer probíhal opravdu skvěle. Jenomže hodin přibývalo, alkoholu ubývalo a veselá nálada se zvyšovala a my začlai již mírně podnapilí hrát ty pubertálni hry, jako je 2 minuty ve skříni, losování různých mravních či nemravních úkolů...No zkrátka byl to mazec.

Mnohem mnohem později jsme si šli sednout do vnitř, zatopila jsme v kamnech a pokračovali v popíjení a v hrách. Jenže pak se něco zvrtlo. Ani si už nedokážu vzpomenout co to bylo. Ale najednou jsme se s kamarádkou začaly hádat. Nevím o čem...Vím že ze začátku to byl normální rozhovor, který následně přešel v dost ostrou výměnu názorů. Nechápu to. Pokazila jsem to snad já? Vždyť to měl být krásný večer. A ona mi řekně, že prý jsme o ní něco řekla tomu kamarádovi. Nevím...nevzpomínám si, že bych mu o ní něco říkala.

Bohužel už od přírody jsem "lehce" vztahovačná a tudíž si také všechno moc beru a proto mě i tohle dost rozesmutnilo a i naštvalo a já udělala zase něco, co jsem už doufala, že nikdy neudělám a i jsem to slíbila svému příteli. Stydím se za to. Strašně se stydím, ale nevím proč to dělám. Zkrátka a dobře, vzala jsem nůž a pořezala se na noze. Ano, jako ten největší magor a idiot na světě. Samozřejmě si toho nešlo nevšimnout a můj milovaný byl smutný, já mu plakala na rameni a mezi vzlyky se snažila omlouvat. A i teď je mi z toho všeho pořád na nic. Přiznávám, že jsem byla dost opilá, ale to jsme byli všichni, leč to nikoho neomlouvá a už vůbec ne moje pozdější chování. A to jsem se ještě ani nezmínila o tom, že jsem chtěla vyskočit z okna. Teď pochybuju zda by se mi vůbec něco stalo. Výšeka je asi 2 m. A o čem pochybuju nejvíc, je můj rozum. Pokud jsem někdy nějaký měla, což myslím, že asi ne.

Teď tady sedím, a doufám, že po tom, co se pěkně vypíšu, mi bude líp. Ale zatím se to bohužel všechno jen horší. Proč? Jsem opravdu takový blázen a patřím do Bohnic?