Milý deníčku,

rozhodla jsem se už snad po sté změnit tvůj název. Už se mi totiž nelíbí název Vylejváček. Ale o tom jsem nechtěla psát. To asi jen tak, abych měla vůbec jak začít.

Co mě trápí je to, že nemám absolutně žádnou svobodu. V některém ze svých mnohých zápisků jsem psala o povolání mé matky. Což tedy vlastně je hlídání vietnamských děcek. No...abych byla upřímná, ono je to dostatečný důvod k tomu, abychom se s matkou neustále hádaly. Aby v tom bylo jasno proč, tak vlastně proto, že se kvůli ní nemůžu vůbec nikam hnout. Myslím přes den. Večer je to už lepší. Přesto mě to štve. Pořád musím čekat na to, až ona si vyřídí svoje věci, já pohlídám děti, kterých zrovna málo není a pak teprve si můžu jít po svém.

Nedávno jsme se pohádaly a pak druhý den jsem si sní rozumně sedla a svšecko jsem jí řekla, včetně toho, že se chystám odstěhovat. No neměla bych snad na to skoro ve 22 letech právo? Řekla bych, že asi určitě ano. Jenomže...zase. Pronájímá byt a kdysi slíbila, že až budu chtít odejít, že mi ho nechá. Jenže, teď tam bydlí kdo jiný než vietnamský žena se svým 3 letým klukem a ten je mimojiné mámin miláček, protože je chudinka takovej malej a neduživej. A já? Já nemám soukromí, nemám nic. Tak ráda bych šla. Ale nemám kam a peníze jsou něco co také nemám. Sic pobírám sirotčí důchod, ale ten je přímo almužnička, která sotva stačí na moje každoměsíční potřeby.

Neočekávám, že mi některá z vás poradí, nebo snad pomůže, to ne, ale přesto bude jakýmsi potěšením, že vím, že si tohle někdo přečte. Snad i mě samotný se ulevilo. Ale teď už musím jít. Musím jít hlídat ty děti a poslouchat kecy na to, jak se o ně nestarám.