Den jako vymalovaný.

Ráno jsem se vzbudila s pocitem, že tohle bude vážně nádherný den. On byl. Tedy...vlastně až doposud.

No jo, dojedu tedy ke Kongresáku a první mé naštvání způsobí to, že tam vlastně není kde zaparkovat. I objedu dokolečka míněný kruhový objezd a uzřím, že poslední volné místo je na takovém malém, malilinkatém parkovišťátku. I spokojeně zaparkuji. Nebudu zde sáhodlouze popisovat, jak po mém uspěšném zaparkování se mi začlo chtít ukrutně čůrat a jak drahoušek volal, že přijede do půl hodiny.

Konečně, v dáli vidím autobus. Čekám. Telefon. Začínám být mírně přinasr... "Přijeď sem, tady zaparkuješ vedle busu, ať se nemusím tahat s těma věcma." Slyším. Přeparkovala jsem. Můj pohár naštvanosti značně kypěl. "Ahoj..." Slyším ho a záhy samu sebe, jak odpovídám. "Musíme tohle a tohle a tohle a tohle a tohle a tohle odvést do školy a pak ještě Dášu domů." Slyším ho. No to si snad ze mě dělá pr...! Sem já snad nějaký taxi? Nebo dročka? CCC ... !!!

Zatím bez keců, přivazuji lyže a snowboard na zahrádku, nakládám do kufru krámy a zbytek na zadní sedačky máminý fábie. Ale co to? Po nastartování svítí OIL. Kruci. A benzín už se taky moc nezdá. Tak to je v háji. Nu což.

Dojíždíme k Dáše před barák, jsem totálně nasr. ... Vyndavá si věci a pak hurá k mému domů. A pak to přijde. Pohár přetekl tím, že jsem v tu chvíli neuměla zaparkovat podélně na levou stranu. Nasraná zatáhnu ručku, nechám běže motor a slyším se jak řvu: "Ku... Zaparkuj,...už mě to se...Já se na to můžu vys...zasr...cesta...Ku...ku...ku..!!! Pak se jen ptá, zda půjdu nahorů pozdravit rodiče, a já že jo, ale pak si to záhy rozmyslím, sedám do auta, řadím a fff ... rrr ... nnn ... kkk ... !!! Jsem pryč.

Proč já vlastně tak vylítla? Vždyť jsem se na něj těšila. Tolik mi chyběl a najednou bych byla nejraději, kdyby hned odjel první lodí do Timbuktu a bez zpátečního lístku. Nevím co to se mnou je A ani teď nedokážu říct, zda si to vyčítám, či ne. Ale asi ne.

Uff,,, ... a je mi teď líp. Fakt že jo.