Tak. Po dlouhé době jsem se opět rozhodla něco napsat. Něco, co mě už delší dobu trápí a mnoho lidí by mohlo říct, že je to hovadina. Mě to však jako hovadina nepřijde.

Vždycky jsem měla problém se získáváním nových přátel a kamarádů. Vlastně celkově s navazováním vztahů. A když už jsem konečně získala kamaráda či kamarádku, snažila jsem se přátelství udržet a přátelství si vážit, i když se to možná nezdálo. A teď, kdybych to měla spočítat, vešli by se mí přátelé na prsty u jedné ruky. Nemyslím si, že jich mám málo, jen si své přátelé opravdu vybírám a proto, jsou v mém okolí lidé, kterým důvěřuji. Až....

Začalo to na výšce.  Trvalo to, než jsem našla spřízněnou duši, ale našla. Nebo si ona našla mne? Kdo ví. Zkrátka, začala jsem se přátelit s holčinou, jen o dva měsíce mladší než já, která bohužel je celý život na vozíčku. Své zvědavé otázky (jsem člověk), jsem polykala až ona sama mi povyprávěla proč to. Nebudu o tom psát, je to věru osobní. No a zkrátka jsme se začaly kamarádit, pomáhat si, svěřovat se jedna druhé.

V listopadu minulého roku se stěhovala a tak mě požádala o pomoc. Pomáhala jsem jí skládat věci do jejího auta a co se nevešlo k ní, naložilo se ke mě. Přestěhovala se kousíček ode mě a tak nám nebránilo nic v tom vidět se častěji a na delší dobu. Trávila jsem u ní večery, někdy celý den, jednou jsem u ní i spala. Řekla bych, že nám bylo fajn.

Pak zřejmě někdy nastal převrat v jejím chování vůči mě. Přišlo mi, že mě využívá. Tuhle to bylo, že jí došly cigarety a jesli nemám. A já, jako velká kuřačka měla ještě jednu krabičku, kterou jsem jí prodala. Nezaplatila. I mávla jsem nad tím rukou a šlo se dál. Jenomže podobná situace se opakovala několikrát. Opět bez placení. Už mě to začalo štvát. Já přeci peníze netisknu. Ale nic jsem jí neřekla. Jen občas připomněla, že mi ještě visí peníze za cigarety. Odpovědí mi bylo, že momentálně nemá drobné.

Poslední týdny se to však zhoršuje. Neslyším od ní nic jiného, než samou kritiku na mě a také mi začala nenápadně předhazovat, že jsem blbá. "Ty neposloucháš Cimrmany? To je ale záááklad všeho! Jak je nemůžeš neposlouchat?" nebo "Tys neviděla Coco Chanell? Jak to? To je základ všeho! To není možné." Posléze jsem se na ní dívala a jako bych viděla něco opovržlivého.

Jednou jsme spolu vyrazily na Václavák. Proti nám šla slečna, která byla huběňoučká a tak nádherně oblečená a učesaná. Kamarádka prohlásila, že my dvě, takhle nikdy nebudeme vypadat. Řekla, je kripl a já jsem tlustá. Že to prostě v sobě nemáme. Že se obě neumíme oblékat a že obě máme málo vlasů. (Obyčejná gumička je mi malá.) Docela mě to rozhodilo. Pochopte. Já nikdy neměla sebevědomí na výši. Jestli jsem někdy nějaké měla, tak po tom jejím zahlásení jakoby vyprchal i ten zbyteček.

Nechápu jí. Co se to s ní stalo? A proč je na mě ošklivá? Prolítla jse podruhé u zkoušky a jak se mi dušovala, jak mi bude pomáhat. Vyprdla se na mě. V pátek se se mnou na to mrkla, když jsem přijela v sobotu, celý den dřepěla u počítače a něco si tam dělala. Posléze mi poštěla desku Bocceliho. Neuvěřitélné. Po třech hodinách jsem to zabalila a jela nasr...domů.  Měla jsme přijet i v neděli, ale zavolala jsem jí, že ať se nezlobí, že nepřijedu, že se budu učit doma. Neuvěřitelně se nakrkla a začala mi vyčítat, že kvůli mě si zrušila celý vákendový program. Ach jo. Kdyby to měla říct neslušně, přijde mi, že mi na hlavu hází h.o.v.n.a. Přestává mě to bavit. Vím, že je na vozíčku, že je to chudák, ale to jí nedává přeci oprávnění se ke mě takhle chovat. Myslela jsem, že je to kamarádka, ale asi není. Umí být kamarádkou, jen když něco potřebuje....Co mám tedy dělat...?