Milý deníčku,

dlouho jsem nic nepsala. Jak už to tak bývá, tak prostě nebyl čas. Byly zkoušky ve škole, pár normálních problémů v životě, sem ta nějaká brigáda...No normálka...až do onoho dne v loňském roce.

Ty z vás, které četly někdy můj deníček, vědí, že mám přítele. Letos to už budou neuvěřitelné tři roky co jsme spolu. Máme v plánu po škole začít spolu bydlet, pak se snad i vzít. Což je teď už tak trošku nejisté. Ne snad, že by nám to neklapalo. Ale...začnu od začátku...

Ten den byl normální jako všechny. Byl listopad, venku to vonělo spadaným listím a ořechama. Slunce vše barvilo do různých odstínů barev od žluté až po tmavě červenou a já si užívala posledních sil sluníčka. Pak, staloí se to tak náhle, zazvonil telefon. Nic nenormálního, že se v telefonu ozval hlas mého přítele. Ale to co řekl, se mnou trošku mávlo. Byl na policii...celý den.

Přijel ke mě a hned jsem se začala vyptávat. Předpokládala jsem, že zas někde špatně zparkoval, nebo snad že někde něco nedej bože lohnul. Ale skutečnost byla ještě mnohem horší. Byl obviněn z (nevim jak je to slušně - zapomněla jsem to) prznění nezletilé. Vypadlo z něj, že si psal pod ženským nickem na chatu pro holky s nějakou dívkou, které bylo pouze 11 let. Že jejich dopisování porkačovalo až tak daleko, že jí posílal fotky náhodných pronografických žen. Zamávalo to se mnou. Pak řekl, že mu zabavili i počítač z toho důvodu, jestli nedrží dětské porno a pod. A v tu chvíli začala moje noční můra.

Táhne se to až doteď. Nedávno byl na vyšetření u psychiatra a posléze šel na vyšetření penisu, kde mu měřili jseho vzrušivost. Na základě těchto vyšetření vystavil lékař zprávu, ve který určil diagnózu "heterosexuální pedofílie." Zhroutil se mi svět, když mi to řekl. Moc jsem plakala, zvažovala co dál. Nedokážu se s ním rozejít a plně si uvědomuju, že sice teď momentálně nemá žádné choutky osahávat malé holky co jim už raší prsa, ale co bude za pár let? Teď je mu 22 a co až mu bude 30?

Když jsem se ho ptala (a to mě zarazilo a to fakt že hodně), co na to jeho maminka, odpověděl mi, že jeho máma řekla jen, že "Všechno zlé, je pro něco dobré" Jak by tohle mohlo být pro něco dobré?  Vždyť tohle není...no není to sranda. Jsem totálně v haj*lu, v pr*eli.

Zakázal mi o tom někde mluvit, ale musela jsem se svěřit alespoň mamince, která mi řekla, že bych se měla jít poradit s psychologem co dál a nedál. Jsem odhodlaná tam zajít. Ale musela jsem se svěřit i tady. Třeba některá z vás je psycholožka a něco mi na to řekne. Ne to co on: "Nedělám si z toho hlavu. Necítím se, že bych měl chutě na malý holky. Nedělej zbytečný závěry...." Jak nemám mít strach? Co až budeme mít jednou děti? Holčičky?

Ani nedokážu popsat tu tíhu co teď cítím. Jsem totálně vygumovaná, neschopná jakého koliv racionálního uvažování a konání běžných denních činností. Hlavou mi jen stále běží proč nemůžu už mít někoho normálního ve svých 23 letech???