Drahý deníčku,

abych byla upřímná, musím říct, že mnou proplouvají roztodivné pocity. Chvilkový optimismus střídá našedlý pesimisum. Snad to má co dočinění s tím, že můj drahý odjel na čzyři dny kamsi. Jasně, není to kdoví jaká doba, ale tak nějak jsme si na sebe zvykli a jsme pomalu označováni za bratry v triku. Zkrátka a dobře, jsme takřka denně spolu. A teď přijde čtyřdenní odloučení a já mám pocit, že se zblázním. Nevím co budu dělat, až v létě pojede na 14 dní na tábor jako vedoucí. To se asi ustýskám. Ach jo.

Včera jsem spolu měli snad nejdelší rozhovor po telefonu, který trval zhruba tři hodiny! Naštěstí mu mohu volat zcela zdarma, jinak nevím jak bych to poplatila! No každopádně jsme se bavili o jednom našem společném kamarádovi, který má jakés takés problémy a potřebuje v nich poradit. Ovšem zatím jsme se k jádru pudla nedokopali.

Dneska mám opravdu zajímavou náladičku. Možná je to zapříčiněno i tím, že je dnes zataženo. Kampak se poděl ten včerejší optimismus, co se mě držel úplně celý den až do té doby než jsem šla spát s telefonem pod uchem? Kam se podělo slunce? Proč že to mám tak depresivní náladu? Ach jo. Je to děs. Co mám povídat. Ani mlj drahý pejsánek, který kolem mě poskakuje a vybízí mě ke hře mi tentokrát nevyčarovává úsměv na rtech. V pokoji mám nepořádek a vůbec se mi nechce to uklízet. Kam se člověk podívá všade hrníčky od čaje, prázdné pet lahve, poházené oblečení...No...i když to jen píšu, tak se stydím. Jenže, musí se chápat, že když má člověk takovouhle náladu, tak uklízet zkrátka a dobře nejde. Spíš bych udělala uklizenej bordel, jak říkám tomu, když všechno narvu do jednoho místa ve skříni. A přiznejte se, kdo v životě uklizenej bordel neudělal? Myslím, že tak málo nás zas nebude:-)

Teď se mi úplně vybavila jedna vzpomínka z dětství týkající se úklidu. No ono jde spíš o jídlo. Už nevím, kdy to bylo, ale bylo mi málo. A mamnka zrovna dělala bramborovou kaši se šunkou. Když říkám šunka, tak myslím takovou tu poctivou, lesklou, mokrou a duhovou. No zkrátka něco, co bych už nikdy v životě nevzala do pusy. I otočila se a já napíchla milou šunku na vydličku, stričila si jí do kapsy a pak snědla kaši. Odelša jsem do pokojíčku a milou šunku hodila za skříň. Ani už nevím, jestli se na to přišlo a nebo ne. Ale na ne zrovna slavný osud šunky si občas vzpomenu. Kdo ví, kde je jí konec.

A dnes se cítím přesně jako ta moje šunka. Taky tak sama kdesi pohozená...Snad se to zlepší. Mějte se krásně:-)