Milé dámy,

i já se připojím s nějakou veselou histrokou o mém pejskovi. Takže nejdřív kdo je vlastně můj pejsek. Arnoštek, je dvouletý kříženec jorkšírka a čivavy. Je celý černý s bílými znaky. (Pokusím se vyhrabat foto:-)). Je to mazel celý rodiny, ale nejvíc můj. To já jsem jeho panička, která se ho pořád zastává a on moc dobře ví, že u mě vždycky najde útočiště, zázemí a zastání. Jasně, že na něj taky hubuji, ale když on je tak neposlušný! Někdy mám pocit, že si z povah čivavy a jorkšíra vzal jen to nejhorší, ale zase na druhou stránku, když na mě udělá ty svoje oči, tak bych mu odpustila snad všechno.

Arnoštek moc dobře ví, jak se mi vlichotit. A taky ví, že když už jsme tedy na procházce, které miluje, a náhle se mu už přestane chtít jít, tak stačí, aby začal kulhat tu napravou, nebo na levou nohu a milá, nic netušící panička ho zvedne do náruče a nese ho, dokud zase pro změnu nechce jít sám.

Ale upřímně musím říct, že jednou mě tedy pořádně naštval. A to bylo tehdy, když jsem byla nemocná a druhý den jsem se chystala k paní doktorce. I zabalila jsem si kabelku, do ní dala oříškovou milku, kabelku ZAVŘELA na zip a odešla do kuchyně vařit si čaj. No, kolik tak vaření čaje zabere minut? S naší pomalou rychlovarkou to trvalo zhruba 10 minut, ne-li míň. S čajíčkem a obvázaným krkem jsem vešla do pokoje a můj zrak padl na postel, kde si hověl Arnoštek, rozvalený na zádech a bříško se mu nadouvalo. Chvíli jsem se rozněžňovala nad tímto pohledem, ale pak padl můj zrak na prostor kolem Arnošta. Všude samá pozlátka! A moje kabelka? Otevřená! A čokoláda? Sežraná!!! Ten vyčuraný pejsek si sám otevřel kabelku, nechápu jak, vytáhl čokoládu, a drápal do ní tak dlouho, až do prostředka tý čokolády vydrápal úhledný kolečko, které lízáním zvětčil a milou čokoládu tak vylízal. Podařilo se mi ještě odstranit zbytky obalu a hle, z čokolády zbyly jen okraje s přesně vylízanou dírkou uprostřed. Tak to asi pro paní doktroku nic nebude. Zlostně jsem pohlédla na Arnošta, ale když jsem viděla ten jeho provinilý pohled a vousky upatlané od čokolády, musela jsem se začít smát. Jen on se poctivě zavrtal do své boudičky a celý večer jsem už o něm neslyšela.

Tak takhle je vyčůraný to moje psisko. Od té doby si raději všechny věci dávám tak, aby na ně nedosáhl. Přesto je ale zajímavé, že občas se mi tu a tam něco ztratí. Vím však kde hledat. U Arnošta v boudičce...

PS: Dávám sem jeho fotku, kdy byl ješte malé nevinné štěňátko...