Je mi na nic. Totálně na nic. Opět mi přijde, že se všechno spiklo proti mě a dokonce i jako by se mi celý den i počasí už vysmívalo. Nebo se jen tak ze solidarity vůči mě zatáhlo a bouří se? Možná je to tak, poněvadž když lítají ty blesky a jsou slyšet parádní hromy, musím se smát. Jako bych byla blázen. Sedím venku na schodech a plna očekávání hledím do oblak a očekávám nádhernou hru zlatofialových blesků a následného burácení.

Sedím tam venku na těch schodech a pomalu si přeju, aby si mě blesky vzaly s sebou. Proč? Protože najednou jakoby můj život ztrácel veškerý smysl. Připadám si na dně. Ne málo, ale zase ne moc. Ale přesto na dně. Opět jsem se pohádala s matkou. Jak jinak. Kvůli absolutním kravinám. Dnes to ale nechci řešit. Dnes sem chci psát ty největší nesmysly, které mě napadnou... Dnes si potřebuji pročistit hlavu a duši blbostma, které sem napíšu a pak budu doufat, že si někdo tu moji slátaninu jen přečtne a bude se snažit moc nad tím nekroutit hlavou.

Nevím, co se to se mnou děje. Po většinu času jsem se snažila mít otpimistický úsměv na rtech, leč...tahle přetvářka už mě přestává bavit. Snad mám taky právo na to, abych projevila nějaké svoje emoce, ne? Přeci se stále nemusím usmívat jak měsíček na hnoji...Přece se mi taky může přes tvář mihnout stín...

Dnes, asi tak před půl hodinou, jsem cítila úplný svírání kolem prsou. Na rukách mi naskočila husí kůže, přes záda přeběhl mráz a slzami se mi zalily oči. Ale řekla jsem si, že nesmím brečet. Ne teď, když Ondra sedí vedle mě. (Ondra je můj pan Úžasný). Nechtěla jsem, aby mě viděl brečet, nechtěla jsem, aby mě viděl smutnou a tak jsem si nasadila brýle a zkroutila ústa do něčeho, co se možná jen vzdáleně podobalo úsměvu. Jenže on je všímavý, a tak mě objal a šeptal mi do vlasů, že spolu všechno zvládnem. Neměla jsem sílu mu to vyvracet a tak jsem jen němě přitakala. Ale ten pocit na plakání neodezněl. Byl tu a je tu pořád. Možná bych to v sobě neměla dusit, a měla bych to přeci jen pusiti ven. Vybrečet se. Zmáčet slanými slzami černý kožíšek mého pejska a nebo polštář umáčet. A nebo čekat na noc, až si ke mě sedne šedý skřítek Stesk a čekat na to, až si bude svou šedou tužkou zapisovat do svého šedého notýsku mé slzy. Ty vyplakané, i ty nevyplakané...

"Uvidíme, řekl slepej a šel se dívat na němej film"